ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2682.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2682/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. M. G. a 2) Ing. R. K., oběma zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, č. j. 22 Co 201/2000, 22 Co 202/2000 - 166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 1.675,- Kč na účet advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, č.j. 22 Co 201/2000, 22 Co 202/2000 - 166 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1999, č. j. 17 C 19/97 - 111 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 1999, č.j 17 C 19/97 -127 ve věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Podle odvolacího soudu uplatnila žalobkyně v souladu s tvrzeními žaloby podané dne 30. 1. 1997 nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 1996 zveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 2/1997, jímž s účinností od 15. 1. 1997 bylo zrušeno ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 v části uvedené za poslední větnou čárkou znějící „do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona„. Žalobkyně podle znění žaloby výslovně tvrdila své postavení osoby oprávněné ve smyslu §3 citovaného zákona a požadovala uzavření dohody o vydání nemovitostí blíže popsaných v žalobě s žalovanými, jimiž byla celá věc již dříve vydána. Žalobkyně se však stala dnem 26. 11. 1957 občankou USA a tímto dnem také ztratila svou dřívější československou státní příslušnost. Nesplňovala tak jednu ze základních podmínek ustanovení §3 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb., kterou je existence státního občanství bývalé ČSFR v období rozhodném pro uplatnění restitučního nároku. Odvolací soud se proto ztotožnil s těmito důvody zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, přičemž v otázce právního posouzení pozbytí státního občanství žalobkyně vycházel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 307/97. Z téhož důvodu neshledal důvod pro připuštění dovolání proti svému rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen ,,o. s. ř. „).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání nelze předně dovodit z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 1999, č.j. 17 C 19/97 - 111 ve znění opravného usnesení 18. 11. 1999 sice předcházelo vydání rozsudku ze dne 7. 4. 1997, č.j 17 C 19/97-17, kterým bylo žalobě vyhověno a který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, č.j. 39 Co 385/97-65 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Odvolací soud však ve svém zrušovacím usnesení nevyslovil závazný právní závěr ve věci samé, neboť ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo z důvodů neúplnosti skutkových zjištění.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury, dokonce i závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu citovaného odvolacím soudem ( nález ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 307/97) . Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení ( důvody zmatečnosti ) uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §221 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je proto povinna uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení spočívající v odměně právní služby za sepis vyjádření k dovolání každému za jeden úkon částku 1.000,- Kč, sníženou o 20 % při společném zastupování a režijní paušál 75,- Kč - §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4, §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ( advokátní tarif ), celkem tedy částku 1.675,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu