ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2748.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2748/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. JUDr. L. C. a 2. JUDr. T. C., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2.6.1999, sp.zn. 30 Co 330/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 16 C198/95 (žalobců A. Z. B. a B. J. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným JUDr. L. C. a JUDr. T. C., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 13.9.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání rodinného domku čp. 128 s pozemky parc. č. 132 a parc. č. 711/1 v D., okres P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 2.9.1987, sp.zn. 3 T 135/87; tento rozsudek byl však zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Okresního soudu v Příbrami z 11.2.1991, sp.zn. Rt 217/9l. Od státu - Místního národního výboru v D. získali žalovaní uváděné nemovitosti kupní smlouvou ze 17.6.1987 a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků z téhož dne. Podle názoru žalobců byli žalovaní při tomto převodu protiprávně zvýhodněni. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, získali kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků, které nejsou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a tyto nemovitosti nebyly získány ani na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaní měli proto za to, že nejsou osobami povinnými k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalované jako účastníky řízení, vyslechl svědky E. S., J. Š., Mgr. J. K. a JUDr. I. H., vyžádal si spis o realizaci majetku připadlého státu od Okresního úřadu v P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze 6.8.1996, čj. 16C 198/95-50, byla žaloba žalobců zamítnuta a žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.955,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením z 19.2.1997, sp.zn. 30 Co 52/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se měl zabývat zevrubněji otázkou pravomoci a příslušnosti soudu v řízení v této právní věci s mezinárodním (cizím) prvkem; dále odvolací soud vytýkal, že výrokem svého rozsudku ve věci samé soud prvního stupně překročil žalobní návrh žalobců co do obsahu navržené dohody o vydání věcí.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Příbrami rozsudkem z 25.5.1997, čj. 16 C 198/95-97, žalobu žalobců opět zamítl a uložil žalobcům zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 3.105,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že jde o právní věc, v níž byla dána pravomoc a příslušnost Okresního soudu v Příbrami k projednání této právní věci. Žalobce pokládal za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalované však soud prvního stupně nepovažoval za osoby povinné k vydání nemovitostí, uváděných žalobci, protože žalovaní nabyli nemovitosti kupní smlouvou a dohodou o osobním užívání pozemků ze 17.6.1987 od bývalého Místního národního výboru v D., okres P. (který je měl ve své správě), a to v souladu s tehdy platnými předpisy, zejména s vyhláškou č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, a to bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně dovozoval, že při přechodu nemovitostí na stát došlo k zániku věcného břemene na nemovitostech, svědčícího manželům E. a M. S., takže ani tato skutečnost nebránila prodeji nemovitosti ze strany bývalého Místního národního výboru v D. žalovaným JUDr. L. C. a JUDr. T. C. Proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 15.5.1997, čj. 16 C 198/95-86, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 2.6.1999, sp.zn. 30 Co 330/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaným JUDr. L. C. a JUDr. T. C. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání rodinného domku čp. 128 v D., okres P., s pozemkem parc. č. 132. Rozsudek soudu prvního stupně byl však potvrzen ohledně nevydání pozemku parc. č. 711/9 v D. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.515,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč. Dále bylo žalovaným uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Příbrami na úhradu placených nákladů řízení 933,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V rozsudku bylo v jeho odůvodnění uvedeno, že žalobce posuzoval odvolací soud jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jejichž majetek přešel na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ téhož zákona. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě nezměnilo na tomto způsobu přechodu nemovitostí nic ani skutečnost, že následně po připadnutí nemovitostí státu podle dříve platného §453a občanského zákoníku došlo i k tomu, že žalobci byli v trestním řízení soudním odsouzeni i k propadnutí majetku ve prospěch státu. Odvolací soud byl také toho názoru, že žalobci vyzvali včas žalované k vydání věcí, uvedených v jejich žalobě. Ohledně žalovaných dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní získali tyto nemovitosti od bývalého Místního národního výboru v D., který je měl od 18.5.1987 v přímé operativní správě. Převod těchto nemovitostí na žalované smlouvou ze 17.6.1987 nemohl být tedy posuzován podle vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jak to učinil soud prvního stupně. Bylo tu třeba aplikovat ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo v daném případě, že tu kupní smlouva byla uzavřena bývalým Místním národním výborem v D. za situace, kdy již bývalý Okresní národní výbor v P. rozhodl, že bude konfiskát (dům čp. 128) prodán, jak to vyplývalo např. ze zápisu o poradě vedení Okresního národního výboru v P. z 11.5.1987. V obci D. nebylo vůbec zveřejněno, že se dům čp. 128 bude prodávat; k realizaci prodeje domu došlo ve velmi rychlém sledu, takže rada bývalého Místního národního výboru v D. pouze vzala na vědomí, že k převodu tohoto domu dochází. Ve spise o realizaci tohoto prodeje není ani písemná žádost žalovaných o prodej domu čp. 128 v D. Vzhledem k uvedeným okolnostem byl odvolací soud toho názoru, že tu nebylo postupováno podle ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb., zejména podle ustanovení §18 odst. 5, ukládajícího nabídnout domek,prodávaný z národního majetku občanům, přednostně dosavadním uživatelům. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a změnil proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok týkající se uzavření dohody o vydání domu čp. 128 v D. s pozemkem parc. č. 132.
Potvrzen byl však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žalobního návrhu, pokud se týkal vydání pozemku parc. č. 711/9-zahrady v D., k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku; shodně se závěrem soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že vydání tohoto pozemku brání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 30.7.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Příbrami podáno dne 30.8.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatnili dovolatelé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní nabyli nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, na základě protiprávního zvýhodnění, když odvolací soud vycházel z názoru, že direktivním přístupem bývalého Okresního národního výboru v P. došlo k převodu nemovitostí do správy bývalého Místního národního výboru v D. jen za účelem jejich odprodeje žalovaným. Dovolatelé poukazovali na to, že prodej byl v zájmu bývalého Místního národního výboru v D., protože z prodeje domu získal finanční prostředky (kupní cena činila 80.000,- Kč). Šlo o nemovitost, o níž se nikdo nestaral, a byla proto nabídnuta k prodeji těm, kteří se o jejich koupi přihlásili; argumentace, že se nemohli přihlásit další případní zájemci o koupi, není pro posouzení věci rozhodující; stejně tak nemůže jít k tíži žalovaných, že součástí spisu o realizaci prodeje domu čp. 128 v D. není písemná žádost žalovaných o prodej konfiskátu. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně zhodnotil důkazy provedené v řízení před soudy obou stupňů. Z rozsudku odvolacího soudu není patrno, v čem spočívá z pohledu odvolacího soudu v daném případě rozpor s tehdy platnými předpisy, popřípadě protiprávní zvýhodnění, jak je má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., třebaže odvolací soud toto ustanovení na projednávanou právní věc aplikoval. Dovolatelé rovněž připomínali, že nemovitosti získali od státu, byli v dobré víře a spoléhali na to, že právní úkon jimi učiněný je bez vad, když smlouva byla ještě přezkoumávána bývalým státním notářstvím před registrací kupní smlouvy i dohody o osobním užívání pozemků. Převod nemovitostí byl uskutečňován bývalým Místním národním výborem v D. a nikoli bývalým Okresním národním výborem v P.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé vytýkali, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohlo spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud použil na projednávanou právní věc zejména ustanovení §4 odst. 2 a §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Při posuzování toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku (srov. §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), když se občan zdržoval v cizině, je třeba vycházet z toho, zda bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 119 /253/).
Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydává.
V rozhodnutí zabývajícím se výkladem ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo uvedeno, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost právně významnou. Dovolacím důvodem nemohou být vady ani omyly při hodnocení důkazů.
Z těchto ustanovení právních předpisů a z právních závěrů z uveřejněné judikatury odvolací soud v daném případě vycházel. Správně také poukazoval na ustanovení §18 odst. 5 dříve platné vyhlášky č. 90/1984, o správě národního majetku, podle něhož rodinný domek měla státní organizace nabídnout ke koupi dosavadním uživatelům a neprojeví-li uživatel o koupi zájem, nabídla a převedla státní organizace takový majetek do vlastnictví jiného občana. Výsledky dokazování provedeného před soudy obou stupňů, hodnotil a posoudil odvolací soud tak, že v daném případě po realizačním opatření bývalého Okresního národního výboru v P. ohledně majetku žalobců, připadlého státu podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku, prodávající organizace neprovedla žádnou právní úpravou předpokládanou nabídku prodeje rodinného domku z národního majetku dosavadním uživatelům domu, za něž nikoho bez dalšího nepovažovala a ani v tomto smyslu nevyvinula žádnou aktivitu je zjišťovat. V obci také nebyla použita obvyklá praxe seznámení veřejnosti se zamýšleným prodejem domu veřejným ohlášením např. na úřední desce tehdejšího místního národního výboru. Iniciátorem prodeje domu byl tu bývalý Okresní národní výbor v P., jehož doporučení a návrhy bral bývalý Místní národní výbor v D. na vědomí a posléze se jeho pověřený zástupce dostavil k bývalému státnímu notářství k podpisu smlouvy. Tento atypický postup (ve srovnání s postupem, který mělo na zřeteli ustanovení §18 odst. 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb.) posoudil odvolací soud jako nesoulad s tímto ustanovením a protiprávní zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí uváděných v žalobě žalobců.
V tomto hodnocení provedených důkazů a z něho dovozovaném právním posouzení věci nemohl dovolací soud přesvědčivě spatřovat "naprosto nesprávné zhodnocení provedených důkazů" a "nesprávnou interpretaci právních předpisů", jak to uváděli ve svém dovolání dovolatelé. Nemohl proto dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelé nebyl v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková