ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2790.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2790/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání PhDr. O. D., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.7.2000, sp.zn. 54 Co 209,362/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 16 C 190/94 (žalobkyně PhDr. O. D. proti žalovanému JUDr. L. Ch., o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 6.6.1994, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastnicí domu čp. 1784 v P. - S., P. č.12, s pozemky par. č. 3851 a 3852. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl Msgr. A. V., který byl v roce 1945 po skončení války odvlečen do bývalého Sovětského svazu, byl tam zatčen a 19. 7. 1945 zemřel ve věznici v Moskvě. Usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze ze 14.8.1959 byl Msgr. V. prohlášen za mrtvého s tím, že za den jeho smrti se považuje den 31.12. 1950. Podle závěti Msgr. V. z 19.8. 1944 se žalobkyně stala jeho dědičkou.Na uvedený nemovitý majetek byla dne 19.5.1951 uvalena národní správa a rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. ze 14.10. 1959 bylo rozhodnuto, že dům čp. 1784 v P. - S. s pozemky par.č. 3851 a parc. č. 3852 přecházejí do vlastnictví státu - Správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. - K. Žalobkyni nebylo toto rozhodnutí doručeno, takže, podle jejího názoru, nemohlo nabýt právní moci, nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu a žalobkyně se proto pokládá za skutečnou vlastnici těchto nemovitostí.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze 6. 10. 1958 od prodávajících A. D. a M. D., kterým byly nemovitosti vydány na základě pravomocných soudních rozhodnutí, vydaných v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 9 C 217/91. Ohledně kupní smlouvy ze 6.10.1998 byl proveden vklad do katastru nemovitostí s účinky od 9.10.1998.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 21.5. 1999, čj. 16 C 190/94-69, bylo vydáno předběžné opatření, jímž bylo žalovanému uloženo zdržet se převodu nemovitostí, zřízení věcných břemen k nim, jejich zastavení a uzavírání nájemních smluv týkající se domu čp. 1784 a pozemků par. č. 3851 a 3852, zapsaných na listu vlastnictví č. 3102, vedeném u Katastrálního úřadu P. pro Městskou část P., katastrální území S., a to až do doby pravomocného skončení řízení v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 16 C 190/94.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnicí řízení,konstatoval obsah spisu sp.zn. 9 C 217/91 Obvodního soudu pro Prahu 5 a listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24. 9. 1999, čj. 16 C 190/94-90, byla žaloba žalobkyně zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tu na straně žalobkyně nebyl dán právní zájem na požadovaném určení vlastnictví; smyslem žaloby žalobkyně bylo, podle názoru soudu prvního stupně, domoci se práv, která předpokládá zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně měl proto za to, že se žalobkyně mohla domoci svých práv uplatněním nároku vůči povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., a to vůči Bytovému podniku pro P., ve lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; v případě nevyhovění její výzvě mohla žalobkyně podat u soudu žalobu podle ustanovení §5 odst. 4 téhož zákona, což neučinila. Podle názoru soudu prvního stupně tu nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro postup podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož byla-li věc vydána povinnou osobou oprávněné osobě, jejíž nároky byly uplatněny ve lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tyto nároky lze uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, což žalobkyně rovněž neučinila. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že určovací žaloba, jak ji podala u soudu žalobkyně, byla vlasně obcházením postupu, který zákon č. 87/1991 Sb. zvolil pro odstraňování a zmírňování křivd,k nimž došlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) podle tohoto zákona.
Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda jsou v tomto případě dány zákonné předpoklady pro vyhovění dědické žalobě podle ustanovení §823 a §824 obecného zákoníku občanského z roku 1811, na něž žalobkyně poukazovala. Dospěl k závěru, že dědičkou po zůstaviteli Msgr. A. V., za jehož den smrti se podle uvedeného rozhodnutí považoval den 31.12.1950, byla jeho sestra H. V., a to podle vydaného rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1, sp.zn. 16 D 750/59. Soud prvního stupně dále dovozoval, že žalovaný v této právní věci vznesl námitku promlčení; měl za to, že promlčecí doba v trvání 30 roků začala běžet dne 31.12.1950, takže nárok žalobkyně na vydání dědictví byl v daném případě promlčen ve smyslu ustanovení §566 a §558 zákona č. 141/1950 Sb. (účinném od 1.1.1951).
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl. V souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaný měl se svým nárokem úspěch, ale náklady řízení mu nevznikly.
O odvolání žalobkyně proti usnesení i rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19.7.2000, sp.zn. 54 Co 209,362/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27.8.1999, čj. 16 C 190/94-90 a byl potvrzen také rozsudek soudu prvního stupně z 24.9. 1999, čj. 16 C 190/94-90. Bylo rozhodnuto že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání v této právní věci nebyla shledána důvodnými.
Podle názoru odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně z 27.8.1999, čj. 16 C 190/94-82 (o připuštění toho, aby z řízení vystoupili původně žalovaní A. D. a M. D. a na jejich místo aby nastoupil žalovaný JUDr. L. Ch.) vydáno nadbytečně jako připuštění záměny účastníků na straně žalované podle ustanovení §92 odst.2 občanského soudního řádu, neboť po prodeji nemovitostí, které jsou předmětem sporu původně žalovanými žalovanému JUDr. L. Ch. měl soud jednat jako s účastníkem řízení s novým vlastníkem nemovitostí jako s procesním nástupcem původně žalovaných, aniž by o tom vydával jakékoli rozhodnutí. Odvolací soud však přece postupoval podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a rozhodnutí, „které jen deklaruje procesní situaci\", potvrdil, neboť nebyly tu žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jiný závěr o účastenství v tomto řízení.
Odvolací soud měl za to, že se soud prvního stupně správně nejprve zabýval existencí naléhavého prvního zájmu žalobkyně na požadovaném určení jejího vlastnictví ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu se žalobkyně svou žalobou domáhala vlastně jen určení toho, že je dědičkou původního vlastníka nemovitostí Msgr. A. V. Podle názoru odvolacího soudu je skutkovým tvrzením žalobkyně adekvátním právním předpisem k posouzení jejího nároku zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním, takže domáhat se nároku tohoto druhu se lze pouze postupem, který tento předpis stanoví (tedy buď žalobou o vydání věci nebo žalobou o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci). Oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. mohou být i dědici původního vlastníka, jehož věc přešla do vlastnictví státu v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) způsobem tímto zákonem předpokládaným. Podle názoru odvolacího soudu nemá však žalobkyně naléhavý právní zájem na určení, že je dědičkou původního vlastníka, protože to samo o sobě neznamená, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb., jež by byla bez dalšího oprávněna domáhat se vydání věcí z majetku zůstavitele od státu nebo od dalších osob podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže ovšem se lze domáhat uplatněného práva žalobou o plnění, pak tu na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že je žalobkyně vlastnicí v žalobě uvedených nemovitostí jako dědička původního vlastníka. Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odvolacím soudem odůvodněno ustanoveními §224 odst.1 a §142 odst.1 občanského soudního řádu s tím však, že v řízení úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Výrokem svého rozsudku odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť měl za to, že tu nejde o řešení otázek zásadního významu po rávní stránce ve smyslu ustanovení §239 odst.1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 22 9. 2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 5.10.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst.3 písm. d/ občanského soudního řádu); co do skutkových zjištění měla dovolatelka za to, že skutkový děj byl v daném případě soudy obou stupňů správně zjištěn.
Dovolatelka byla toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně zamítl její žalobu z toho důvodu, že měl za to, že „nabytí vlastnického práva na základě restitučních zákonů je nabytím originárním\"; tento názor nepokládala dovolatelka za správný, když tu nešlo o vlastnictví věci, která by předtím nikomu nepatřila. Stát tento majetek původního vlastníka nenabyl odúmrtí a nemohl také vlastnictví k věcem uvedeným v žalobě žalobkyně nabýt vydržením; tyto nemovitosti byly převedeny do vlastnictví státu na základě vyvlastňovacího řízení, které proběhlo v době, kdy původní vlastník Msgr. A. V. byl již mrtev, takže toto správní řízení, v němž ani nebyl původnímu vlastníku ustanoven opatrovník, bylo neplatné. Základní otázkou,kterou tu bylo třeba vyřešit byla otázka, zda 30 letá promlčecí lhůta podle ustanovení §823 a §824 obecného zákoníku občanského z roku 1811 brání podání žaloby o určení vlastnictví získaného úmrtím zůstavitele, pokud nabyvatel věcí patřících do dědictví získal tyto věci jinak než děděním.
Dovolatelka vyslovovala dále svůj názor, že bez ohledu na vydání nebo nevydání restitučních předpisů lze se v daném případě domáhat vlastnického práva na základě obecných předpisů občanského práva. V tomto konkrétním případě nedošlo k předání věci do vlastnictví státu, ale jen k převzetí věcí,které dříve patřily původnímu vlastníku Msgr. A. V. Bylo tedy třeba zabývat se v tomto řízení další otázkou zásadního právního významu, zda totiž vydání zákona č. 87/1991 Sb. brání tomu, aby oprávněná osoba domáhala se vlastnictví podle obecně platných právních předpisů.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným v řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu/ zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ( v již uvedeném znění) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8.1995, III ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutné považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu ustanovení §80 písm.c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo, když by se bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm.c/ občanského soudního řádu nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) občanského soudního řádu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 114/248/) bylo vyloženo, že vydání rozsudku o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení §5 odst.4 zákona č. 403/1990 Sb. (a stejně tak ve smyslu ustanovení §5 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb., srov. str. 115/249/, poslední odstavec téhož stanoviska) nemá povahu právního prostředku ochrany práva fyzické osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst.1 občanského zákoníku).Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a vymezených předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci oprávněné osobě (srov. §1 a §2 zákona č. 403/1990 Sb. a §3 zákona č. 87/1991 Sb.). Rozsudek soudu ukládající vydání věci (míněné jako vydání věci do vlastnictví oprávněné osobě podle uvedených zákonů) je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce (rehabilitace) práv vlastníka.
Z uváděných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury však v daném případě odvolací soud v podstatě vycházel.
Jestliže je žalobkyně v daném případě přesvědčena, že jí svědčí vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v její žalobě, a to podle obecně platných předpisů, jmenovitě podle občanského zákoníku, pak má možnost uplatňovat právo na ochranu proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva zasahuje (viz §126 odst.1 občanského zákoníku);vlastník se totiž může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobkyně má tedy možnost v případě doložení svého tvrzeného vlastnického práva podat žalobu s poukazem na již citované ustanovení §126 odst.1 občanského zákoníku. Již z tohoto důvodu možnosti vlastníka žalovat o plnění nebylo možné v řízení u soudů obou stupňů dospět v daném případě k závěru, že je tu opodstatněna žaloba o určení vlastnictví žalobkyně. V řízení o uplatněném právu na ochranu práv vlastníka má totiž soud plnou možnost si všechna tvrzení o právu vlastnickém ověřit na základě předložených a navržených důkazů a může si sám posoudit i případnou otázku, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (nevyjímaje soud) v jiném řízení (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné už pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem ). Nic nebrání ani tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost či neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, popřípadě podle jiných zákonných ustanovení ( srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 35/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také např. i rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1999 a pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nemohl tedy dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že tu došlo vydáním rozhodnutí odvolacího soudu z 19.7.2000 (sp.zn. 54 Co 209,362/2000 Městského soudu v Praze) k vydání rozhodnutí odchylujícího se od ustálené judikatury nebo k vydání rozhodnutí obsahujícího novou judikaturu, aby bylo na místě mít za to, že tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (viz §239 odst.2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., jakož i už shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III ÚS 181/95, uveřejněné ve svazku 4, pod č. 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Nešlo tu tedy o dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst.1 a §218 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu v již uvedeném znění,a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc.,
předseda senátu