ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2950.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2950/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: ing. E. H., zastoupený advokátem, proti žalovanému: Bytový podnik P., státní podnik v likvidaci, zastoupený advokátem, za vedlejšího účastenství P. H., zastoupeného advokátkou, na straně žalovaného, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 190/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 13 Co 265/2000-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2000, č.j. 13 Co 265/2000-243 k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2000, č.j. 13 C 190/99-125, jímž tento soud zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobci ing. E. H., CSc. id. 1/2 nemovitostí , a to domu č.p. 112 se stavební parcelou č. 321 a pozemky č. 322 a 323 v kat. území P. – H. a aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o vydání těchto nemovitostí. Dále soud prvního stupně uložil žalobci, aby nahradil žalovanému náklady řízení ve výši 3.385,- Kč a rozhodl o tom, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen nahradit státu náklady na znalečné ve výši 1.525,10,- Kč
V projednávané věci spojil soud prvního stupně ke společnému řízení věci, v nichž se vydání nemovitostí a uzavření dohody o vydání věci domáhali žalobci O. B., P. H. a ing. E. H., CSc. Žaloba O. B. a P. H. byla pravomocně zamítnuta a žaloba ing. E. H. CSc. byla vyloučena k samostatnému řízení pod sp.zn. 13 C 190/99.
Rozsudkům uvedeným v prvním odstavci předcházely- rozsudek- Městského soudu v Praze ze dne 26.ledna 1994 čj. 13 Co 3/94 -109 jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobkyni O. B. 1/16 domu č.p. 112 se stavební parcelou č. 321, zahradou č. 322 a 323 v k.ú. P. H. a uzavřít s ní dohodu o vydání této části nemovitostí, v ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen;- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 1994, č.j. 7 C 187/92 –149, kterým soud zamítl žalobu P. H. na vydání předmětných nemovitostí a žalovanému uložil povinnost vydat žalobci ing. E. H., CSc. ideální polovinu těchto nemovitostí a pokud se tento domáhal uložení povinnosti vydat druhou polovinu nemovitostí P. H., žalobu zamítl, - a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 1995, č.j. 16 Co 77/95 – 179, kterým odvolací soud potvrdil zamítavé výroky ve vztahu k P. H. a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ing. E. H., CSc. zamítl.
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byla žaloba na vydání poloviny nemovitostí ing. E. H., CSc. zamítnuta, podal tento žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. dubna 1999, č.j. 2 Cdon 174/96–206 zrušil napadené výroky rozsudku odvolacího soudu a rovněž jemu předcházející výroky soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci ing. E. H., CSc. a vrátil věc se závazným právním názorem Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 1 po té ve věci rozhodl rozsudkem, uvedeným v prvním odstavci odůvodnění, který potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem, uvedeným tamtéž. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 13 Co 265/2000-243 podal žalobce ing. E. H., CSc. dovolání a s odkazem na poučení uvedené v rozsudku odvolacího soudu, odůvodnil jeho přípustnost ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Důvody dovolání opíral o ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dle jeho názoru napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce vytýkal odvolacímu soudu, stejně jako soudu prvního stupně, že dospěly k závěru, že závěť psaná E. H. ( zemřelým 6.10.1957) je pravá, ačkoliv vycházely ze závěrů znaleckého posudku, který tuto listinu považoval pouze za pravděpodobně napsanou zůstavitelem. Soudy se vůbec nezabývaly jeho argumenty, které uváděl na podporu nevěrohodnosti obsahu závěti. Odvolací soud dále dle žalobce zaujal nesprávný právní názor k uplatnění příslušných ustanovení Obecného zákoníku občanského a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. zejména v otázce odkazu (legátu). Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastník na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřili..
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a má stanovené náležitosti (§240 odst. 1 a §241odst. 1 a 2 o.s.ř).
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1.lednem 2001, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Ustanovení §237 o.s.ř. připouští dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém), které trpí takovými vadami, které činí rozhodnutí zmatečným a k nimž dovolací soud přihlíží nejen z podnětu dovolatelů, ale i z úřední povinnosti. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Podle ustanovení §238 odst. 1, písm.a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost je v tomto případě založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolatel, který se řídil nesprávným poučením o možnosti podat dovolání, uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, spatřoval přípustnost dovolání v ustanovení §238 odst.1, písm.a) o.s.ř., ačkoliv soud chtěl pravděpodobně správně uvést písm. b), neboť rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nikoliv změněn, přičemž soudy obou stupňů shodně posoudily práva a povinnosti účastníků . Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud by byly splněny i další náležitosti stanovené zákonem, by mohlo být přípustné dovolání podle §238 odst. 1, písm. b) o.s.ř. Samo poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí nezakládá přípustnost dovolání. Z výše uvedených důvodů není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanoven §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle §238 odst. 1, písm.b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání je přípustné tehdy, jsou-li splněny všechny náležitosti v tomto ustanovení uvedené.
Jak již bylo konstatováno výše, rozsudek odvolacího soudu byl potvrzujícím rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Důvodem byla skutečnost, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, č.j. 2 Cdon 174/96-206, který v napadených výrocích zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně. Za této situace nezbývá než konstatovat, že není splněna jedna z podmínek ustanovení §238 odst. 1, písm. b) o.s.ř. totiž, že soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil, neboť soud prvního stupně rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu tedy soudu dovolacího. Nejsou proto splněny podmínky přípustnosti dovolání ani podle tohoto ustanovení.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení, jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání není založena ani podle ustanovení §239 odst. 1 ani odst. 2 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení účastníkem učiněn.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné a proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1, písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud již nemohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému ani vedlejšímu účastníku žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.března 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová