ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2969.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2969/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a soudců JUDr. Milana Pokorného, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání L. H., zast. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12.9.2000, sp.zn. 12 Co 500/97-55 ( vydanému v právní věci žalobkyně L. H. proti žalovaným 1. České republice - Okresnímu úřadu v L., zast. advokátem a 2. Městu L., zast. advokátem, o určení, že důvod ke konfiskaci majetku zemřelého K. H. nebyl dán a majetek přešel na stát bez právního důvodu vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 580/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. září 2000 pod č. j. 12 Co 500/97-55 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31.července 1997 pod č.j. 7 C 580/94-40, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že důvod ke konfiskaci majetku otce žalobkyně K. H., zemřelého 6.12.1958, postupem podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nebyl a není dán a že majetek jmenovaného přešel na stát bez právního důvodu. Krajský soud současně uznal žalobkyni povinnou zaplatit na nákladech odvolacího řízení 1. žalovanému částku 1.475 Kč na účet JUDr. O. M. a 2. žalovanému částku 1.675 Kč na účet JUDr. K. D., vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na určení, jehož se domáhala žalobkyně. Žalobkyni jde o odstranění křivdy, k níž mělo dojít v době nesvobody, k tomu však slouží speciální předpisy, restituční zákony (zde zákon č. 87/1991 Sb.), které kromě podmínek, jež musí být splněny pro možnost křivdy odstranit, též upravují způsob, jakým se osoba oprávněná má tohoto odstranění domáhat. Odvolací soud nesdílel názor žalobkyně, že by určovací žalobou bylo možné zvrátit pravomocné rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci majetku právního předchůdce žalobkyně, nebo očistit jméno tohoto právního předchůdce, který je otcem žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která vytýkala, že soudy prvního i druhého stupně výlučně opřely svá zamítavá rozhodnutí o právní názor, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, jehož se domáhá. Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedených v ustanovení §241 odst. 3 pís, c/ a d/ o.s.ř., protože nebyl dostatečně objasněn dopad konfiskace majetku otce žalobkyně na její osobu, důsledky přetrvávajícího veřejného mínění a neodčinění křivdy. Namítala proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka dále tvrdila, že účelem určovací žaloby je vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejít tak případným dalším žalobám ; restituční zákony takové žalobě nebrání. Dovolatelka se proto odvolávala i na článek 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při projednání dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté , hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděná ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod ( §241 odst. 3 písm c/ a d/ o.s.ř. ). Bylo však potřebné položit si otázku, zda je dovolání přípustné, když směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a kde by tedy podle obecného ustanovení §238 odst. 1 písm a/ o.s.ř. ( arg. a contrario) přípustné nebylo. Dovolací soud však zjistil, že žalobkyně již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně požádala odvolací soud o vyslovení přípustnosti dovolání, protože jde v její věci o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolací soud, když shledal, že ve věci nejde jen o řešení otázky vztahu obecného právního předpisu k právnímu předpisu zvláštnímu v restituční věci, dovolání věcně projednal.
Po projednání věci však dovolací soud shledal, že dovolání důvodné není.
Právní zájem na určovací žalobě, kterou žalobkyně, jak sama uvádí, podává podle ustanovení §80 o.s.ř., žalobkyně v průběhu řízení v podstatě tak zdůvodnila, že jí jde o odstranění následků dopadu konfiskace majetku jejího otce na její osobu, důsledků, přetrvávajících ve veřejném mínění a odčinění křivdy. Na tom též založila návrh ( petit) ve věci, že se totiž domáhala určení, že důvod ke konfiskaci majetku jejího otce K. H. postupem podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebyl a není dán a že majetek jmenovaného přešel na stát bez právního důvodu.
I když otázka přípustnosti určovací žaloby v souzené věci a naléhavého právního zájmu na ní ( §80 písm. c/ o.s.ř. ) je nepochybně otázkou, na níž, kromě vyřešení otázek dalších, musí spočívat rozhodnutí ve věci, musel dovolací soud vycházet nejen z úvah obecně právních, ale přihlížet rovněž k povaze souzeného sporu. Jde o spor, v němž - souhrnně řečeno - jde o odstranění ( nebo zmírnění ) křivdy, která nastala v době nesvobody a postihla otce žalobkyně a i žalobkyni samotnou jako jeho právní nástupkyni. Ke křivdě došlo - jak žalobkyně uvádí - rozhodnutím ( trestním nálezem ) II. trestní nalézací komise Okresního národního výboru v L. sp.zn. 16363/46 ze dne 13.ledna 1947, jímž byl K. H. shledán vinným nepřístojným chováním urážejícím národní cítění českého lidu, čímž se měl dopustit provinění proti národní cti podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. a byl za to postižen vězením a pokutou. Toto rozhodnutí se potom zřejmě stalo důvodem k tomu, že Okresní národní výbor v L. výměrem ze dne 24.3. 1948 ( tedy již v mezích restituční hranice podle §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.) konstatoval konfiskaci majetku K. H. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jak to zjistil svým rozsudkem Okresní soud v Lounech dne 31.7.1997 pod č.j. 7 C 580/94-40, na které rozhodnutí i dovolací soud poukazuje.
Naléhavý právní zájem a jeho míra jsou určeny hmotným právem a to těmi jeho předpisy a ustanoveními, které vymezují právo nebo právní postavení toho, kdo se naléhavého právního zájmu dovolává. Tyto předpisy ( jejich ustanovení ) rovněž dávají odpověď na to, zda určovací žaloba může mít preventivní význam a zda je nebo není opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.
Podmínky pro odstranění ( zmírnění ) křivdy, která žalobkyni tíží a způsob, jakým se oprávněná osoba má tohoto odstranění ( zmírnění ) domáhat stanoví tzv. restituční předpisy, v souzené věci zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudní rehabilitaci. Ustanovení tohoto zákona jsou v poměru speciality k ustanovením občanského zákoníku, které mají obecnou povahu. Proto se v restitučních věcech nelze - jak se na tom sjednotila soudní praxe - domáhat přiznání práv podle obecných ustanovení občanského zákoníku ( např. žalobou na vydání věci - žalobou reivindikační ), ale jen způsobem upraveným speciálními ustanoveními restitučních předpisů a také, jde -li o tzv. pasivní legitimaci, jen proti tzv. povinné osobě. Tyto předpisy také upravují, komu náleží aktivní legitimace ve sporu a to tzv. osobám oprávněným podle zvláštní úpravy, v daném případě podle již citovaného zákona č. 87/1991 Sb.
Napadá -li žalobkyně za této situace rozhodnutí správního orgánu, které vlastně založilo pozdější majetkový a další postih otce žalobkyně a žalobkyně samé jako jeho právní nástupkyně, potom je třeba poukázat na ustanovení §31 zák. č. 87/1991 Sb., které umožňovalo tehdejšímu prokurátorovi podat protest proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům státní správy, které byly vydány v rozhodném období v rozporu se zákony a jinými právními předpisy a které směřovaly k politické perzekuci. Tato možnost však byla vázána lhůtou do 31. prosince 1993 a v souzené věci nebyla využita.
Napadat určovací žalobou výrok nebo odůvodnění rozhodnutí státního orgánu ( tedy nejen rozhodnutí orgánu státní správy) právní řád obecně nepřipouští. Jakými prostředky to v některých případech lze například opravným prostředkem nebo jiným způsobem stanoví procesní řády ( jde-li o rozhodnutí orgánu státní správy, správní řád ). Ani o takový případ však v souzené věci nejde.
Podle čl. 36 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod může se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví -li zákon jinak. Podle názoru dovolacího soudu však ani toto ustanovení neumožňuje, aby mimo zákonem stanovené případy a mimo způsoby, k tomu určené, byly vyvozeny důsledky z tvrzeného nesprávného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Citované ustanovení má totiž na mysli soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, jak to ostatně plyne z věty druhé tohoto ustanovení, kde je uvedeno, že z pravomoci soudu nesmí však být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Toto ustanovení se týká tzv. správního soudnictví a o takový případ rovněž v předmětné věci jde.
Zbývá tedy posoudit onu základní a sporrozhodující otázku, zda lze připustit podanou žalobu na určení, když k odstranění ( zmírnění ) křivdy má sloužit žaloba na plnění povinnosti podle zvláštního předpisu, jímž je v souzené věci zákon č. 87/1991 Sb., zejména když podle tohoto zákona ( ve znění pozdějších předpisů) byl stanoven konečný limit k uplatnění práva.
Protože žalobkyně měla možnost žalovat na plnění a tuto možnost také sporem, dosud pravomocně neskončeným , který se vede pod sp.zn. 7 C 15/92 Okresního soudu v Lounech, využila, nezbylo než souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobkyni nesvědčí k žalobě naléhavý právní zájem.
Žaloba není anonymním procesním prostředkem: určovací žaloba směřuje k tomu, aby bylo určeno, zda právní vztah nebo právo je či není. Taková žaloba však může být úspěšná jen vůči subjektu, který je věcně ( pasivně ) legitimován. Oba žalovaní však v tomto případě těmito subjekty nejsou.
Dovolací soud proto za těchto zjištění podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. , §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v řízení o dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová