ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.3002.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 3002/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ, se sídlem v Praze 1, Nám. republiky č. 3, a 2) Městu Č., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 145/96-79, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze pod č. j. 27 Co 91/2000-117, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 7. 1996 u Okresního soudu Praha-východ domáhala se žalobkyně proti žalovaným uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, jíž mělo být uloženo žalovaným vydat jí dům čp. 464 se st. parcelou č. 143 o výměře 1.307 m2 - zast. pl. a parcely č. 144 o výměře 190 m2 - ostatní plocha, staveniště, když pozemek č. parc. 143 přešel v souladu s ustanovením zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce Č.
Druhý žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že do doby podání žaloby nebyla uzavřena dohoda o vydání věcí dle zákona č. 403/1990 Sb. Žalobkyně dne 13. 11. 1990 doručila tehdejšímu Městskému národnímu výboru v Č. výzvu k vrácení nemovitostí, resp. uzavření dohody o vydání nemovitosti podle §4 zákona č. 403/1990 s doložením příslušnými listinami. Právním důvodem výzvy byly majetková křivda způsobená jí rozhodnutím finančního odboru ONV P., č.j. Fin-6186/60/DrKl ze dne 27. 10. 1961, podle §4 odst. 3 - 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhl. č. 88/1959 Úředního listu, čímž splnila podmínky uvedené v ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb. Poté však podala žalobu opožděně vzhledem k ustanovení §101 o.z. ve vztahu §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 11. 1996, č.j. 7 C 145/96-20, žalobu zamítl zcela. Učinil tak s odkazem na uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění nároků žalobkyně u soudu, která proběhla dne 13. 11. 1993.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 1998, č.j. 27 Co 542/97-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil nutností náležitého zjištění, zda vůbec žalobkyni právo podle zákona č. 403/1990 Sb. vzniklo, jakož i k otázkám náležitého označení žalovaných, aktivní a pasívní legitimace, včasného uplatnění nároku u povinné osoby a teprve následně nutnosti zhodnotit námitku promlčení vznesenou v této věci.
Dalším rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, č.j. 7 C 145/96-79, soud prvního stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, a to domu čp. 464 a pozemků parc. č. 143 a 144 v obci a kat. území Č. podle postupní a darovací smlouvy ze dne 26. 4. 1957. Je oprávněnou osobou podle §2 zákona č. 403/1990 Sb. k vydání nemovitostí, které jí byly odňaty podle §1 citovaného zákona. Podle rozhodnutí finančního odboru ONV P. tvrzeného v žalobě přešly do vlastnictví Československého státu - operativní správy MNV v Č. dům čp. 464 v Č. na stavební parcele č. kat. 143 a pozemek č. kat. 144 zapsané ve vložce č. 217 pozemkové knihy pro kat. území Č. Toto odnětí se netýkalo pozemkové parcely č. kat. 143 - stavební, na níž se nachází dům čp. 464. Žalobkyně ani netvrdila ani neprokázala, že by k odnětí pozemku parc. č. 143 došlo některým jiným způsobem podle §1 citovaného zákona. Proto není aktivně legitimována k vydání pozemku podle tohoto zákona a už z tohoto důvodu musela být žaloba ohledně tohoto předmětu řízení zamítnuta.
Ve vztahu k zbývajícím věcem dospěl soud prvního stupně k závěru, že ku dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tedy k 1. 11. 1990, držel dům čp. 464 a parcelu č. kat. 144 v kat. území Č. Městský národní výbor Č., který měl tyto nemovitosti v operativní správě. V rámci přenesené příslušnosti obcí správa tohoto majetku přešla dnem účinnosti zákona č. 3671990 Sb., tedy dnem 24. 11. 1990 na obec Město Č.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že ohledně parcely č. 143 došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu, je proto v souladu s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. pasivně legitimován k vydání pozemku Česká republika -Okresní úřad Praha-východ (první žalovaný). Ve vztahu k ostatním nemovitostem je dána pasívní legitimace na straně druhého žalovaného - Města Č..
Dospěl však k závěru, že nárok u soudu uplatnila žalobkyně opožděně. Vyšel přitom ze znění §19 ost. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož k vydání věci podle §5 citovaného zákona může oprávněná osoba vyzvat organizaci do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak nárok zaniká. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je organizace povinna uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení může ve lhůtě uvedené v odstavci 1 oprávněná osoba vyzvat příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle §14 zákona nebo k vydání kupní ceny podle §15, popřípadě k doplacení rozdílu podle §16 tohoto zákona.
Zákon č. 403/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 11. 1990. Podle §5 odst. 1 zákona je organizace povinna neodkladně vydat věc oprávněné osoby na její písemnou výzvu. Pokud tuto povinnost nesplní, může v souladu s ustanovením §5 odst. 4 zákona oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu. Podle §10 odst. 3 zákona, jde-li o stavbu, která byla zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená podle vyhlášky č. 73/1994 Sb., převyšuje náhradu podle §14 odst. 1 zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve organizaci k vydání stavby a uhradí příslušnému Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle §14 odst. 1.
Soud prvního stupně vyšel dále ze změn provedených v zákoně č. 403/1990 Sb. v důsledku přijetí novely č. 137/1991 Sb. a zákonem č. 115/1994 Sb. a dovodil, že v souladu se zněním §19a odst. 3 zákona platí, že peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle §10 odst. 3 zákona, stanoví příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci současně se stanovením lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již vydána. Podle odstavce 4. tohoto ustanovení způsob ocenění za použití vyhlášky stanoví v jednotlivých případech příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Podle článku II. odst. 1 zákona č. 137/1991 Sb. lhůty, které tento zákon zakládá v souvislosti s novou úpravou nároků oprávněných osob a povinností osob povinných se prodlužují a skončí nejpozději dnem 31. 8. 1991. Zákon nabyl účinnosti dne 15. 4. 1991. Zákon č. 403/1990 Sb. byl ještě z hlediska lhůt poté doplněn zákonem č. 115/1994 Sb. Podle článku II. odst. 1 novely jsou nároky na náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd uplatněné ve lhůtě podle §19 odst. 1 a 3 a neuspokojené ve lhůtě podle §19 odst. 4 a zvýšení náhrady podle §19 odst. 5 jsou splatné do tří let od účinnosti tohoto zákona. To však neplatí o nárocích na náhrady, o kterých bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Zákon nabyl účinnosti dne 8. 6. 1994.
Shora uvedená zákonná ustanovení vyložil soud prvního stupně tak, že vzhledem k datu podání výzvy k vydání věci dne 1. 11. 1990 u povinné a okolnosti, že tato její nárok neuspokojila do 30 dnů po uplynutí lhůty stanovené v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., začal dne 2. 6. 1991 běh lhůty k uplatnění nároku žalobkyně na vydání věci u soudu. Podle ustanovení §101 o.z., jež je třeba použít při absenci zvláštní úpravy v zákoně č. 403/1990 Sb., pak promlčecí lhůta je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V posuzované věci lhůta uplynula dne 2. 6. 1994, takže podání žaloby u soudu dne 1. 7. 1996 stalo se po uplynutí promlčecí lhůty. Počátek běhu promlčecí lhůty nelze vázat na rozhodnutí oprávněné osoby, zda se rozhodne pro vydání stavby nebo finanční náhradu teprve poté, co její výše bude stanovena příslušným Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh na vyslovení dovolání k posouzení otázky, zda nárok žalobkyně na vydání nemovitostí je promlčen.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Vyšel ze zjištění, že k odnětí věcí ve vlastnictví žalobkyně došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Rozhodnutím finančního odboru ONV P. ze dne 27. 10. 1961 byl totiž žalobkyni odňat dům čp. 464 v Č. (nikoliv však rovněž stavební parcela č. kat. 143) a dále zahrada č. kat. 144. I když ve vložce č. 217 pozemkové knihy v kat. území Č. byla zapsána jako vlastnice stavební parcely č. kat. 143 žalobkyně, nedošlo shora citovaným rozhodnutím ONV k odnětí této parcely. Tomu ostatně odpovídá i rozsah odnětí věcí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ze dne 6. 12. 1990, jímž soud prvního stupně provedl důkaz. Dovolací soud proto uzavřel, že ve vztahu k zmíněné pozemkové parcele nemůže se domáhat žalobkyně jejího vydání podle režimu zákona č. 403/1990 Sb.
Nárok žalobkyně na vydání zbývajících nemovitostí posuzoval odvolací soud podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Ztotožnil se v tomto směru s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobkyně je promlčen. Tříletá promlčecí lhůta začala běžet dnem 13. listopadu 1990, to je dnem, kdy žalovaná strana obdržela výzvu žalobkyně k vydání nemovitostí. Tato lhůta skončila dne 13. listopadu 1993. Protože žaloba byla podána k soudu až 1. 7. 1996, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Na tom nic nemění okolnost, že žalobkyni nebyly zcela jasné skutečnosti ohledně ceny zhodnocené nemovitosti. Nic jí totiž nebránilo, aby žalobu v této věci ve stanovené lhůtě podala z důvodu zachování lhůty, a případně navrhovala pak přerušení soudního řízení do doby, než bude otázka zhodnocení nemovitostí zcela vyřešena.
Posouzení otázku výkladu promlčení považoval odvolací soud za otázku jednoznačně řešenou, takže návrh na vyslovení dovolání zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítala současně, že odvolací soud nesprávně zjistil okolnosti odnětí pozemku parc. č. 143, na němž se dům čp. 464 nachází. Stejně tak nesouhlasila s právními závěry odvolacího soudu o posouzení promlčení nároků žalobkyně podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve spojení s ustanovením §19 odst. 2 téhož zákona. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O takový případ v této věci nejde.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu.
Nárok na vydání věci podle ustanovení §5 se uplatňuje písemnou výzvou. Musí být uskutečněna ve lhůtě stanovené v §19 odst. 1, tato lhůta má hmotně právní povahu (srov. k tomu rozhodnutí č. 34 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, str. 110). Uplatnění nároku u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je možné v obecné tříleté promlčecí době podle §101 o.z. (tamtéž, str. 115, odst. 3). Soudní praxe dospěla rovněž k závěru, podle něhož žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, podle níž oprávněná osoba bere na vědomí pro ni ze zákona vyplývající povinnost zaplatit příslušnému ministerstvu úhradu za zhodnocení vydávané stavby poté, kdy bude výše úhrady tímto ministerstvem vyčíslena, není podána předčasně jen proto, že výše této částky nebyla dosud ministerstvem stanovena. Stejně tak odpovídá ustálenému soudnímu rozhodování závěr, že lhůta uvedená v ustanovení §19 odst. 1 je lhůtou prekluzívní, zatímco lhůta uvedená v ustanovení §19 odst. 2 je lhůtou pořádkovou, jak vyplývá z ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona. Uvedený závěr souvisí se zněním novelizovaného ustanovení §19a odst. 3, které opravňuje příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci stanovit peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle §10 odst. 3, současně se stanovení lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byly nemovitosti podle tohoto zákona již vydány.
Z toho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem v této věci nesoucí se k otázkám promlčení nároků podle zákona č. 403/1990 Sb. neodlišuje se od ustálené výkladové praxe soudů. Nemá proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu spisu se přitom nepodává - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (důvodů zmatečnosti), které přípustnost dovolání v této věci zakládaly.
Dovolání v této věci tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel dovolání odmítnout, aniž mohl přikročit ke zkoumání meritorních námitek v dovolání uplatněných.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř., §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Dovolatelka neměla v dovolacím řízení úspěch, s ohledem na složitost výkladové problematiky restitučního předpisu a okolnosti případu, dospěl dovolací soud k závěru, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nebyla náhrada nákladů řízení proti podlehnuvší dovolatelce přiznána.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu