ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.3007.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 3007/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) Z. Š. a B) F. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. L. a 2) J. L., obou zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu pro Prahu- východ , pod sp. zn. 4 C 77/95,o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.4. 2000, č.j. 30 Co 129/2000 - 75, takto:
I. Odmítá se dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.4. 2000, č.j. 30 Co 129/2000-75, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 22.6.1998, č.j. 4 C 77/95-46 v odstavci I..
II. Zamítá se dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.4. 2000, č.j. 30 Co 129/2000-75, jímž byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 22.6.1998, č.j. 4 C 77/95-46, v odstavci III. o zřízení věcného břemene tak, že tento výrok byl vypuštěn a ve výroku IV. odstavce o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku o nákladech České republiky.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 8.6.1995 u Okresního soudu Praha-východ domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti - zahrady p.č. 252/2, v k.ú. S., o výměře 966 m2. Tvrdili, že na základě kupní smlouvy ze dne 30.7.1954 se stali bezpodílovými spoluvlastníky výše uvedené nemovitosti, přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30.1.1973, č.j. 3 T 2/73 bylo vysloveno propadnutí jejich majetku státu. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 1 Rt 153/70 ze dne 14.11.1990. Žalobci uplatnili svůj nárok dle §5 zákona č.87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Petit žaloby změnili při jednání soudu dne 21. 5. 1998 tak, že navrhovali uložení povinnosti žalovaným vydat společně a nerozdílně žalobcům parcelu č. 252/2 - zahradu o výměře 966 m2 v kat. území S. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Důvod k vydání nemovitosti spatřovali žalobci v tom, že nabyvatelé získali nemovitost od státu na základě protiprávního zvýhodněni a v rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalovaní byli ze strany žalobců vyzváni k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že parcelu získali v dobré víře na základě rozhodnutí ONV P. o přidělení pozemku do osobního užívání ze dne 23.3.1983. Na základě této skutečnosti dne 8.4. 1983 uzavřeli s MNV S. dohodu o zřízení práva osobního užívaní pozemku, která byla registrována Státním notářstvím Praha-východ dne 26.9.1983. Namítali dále, že v daném případě nelze nemovitost vydat podle §8 zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalovaní na parcele postavili rodinný domek. Kromě toho tvrdili, že šlo o zahradu, která náležela do zemědělského půdního fondu, takže nelze tedy postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb.
Okresní soud pro Prahu - východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.6. 1998, č.j. 4 C 77/95 - 46, uložil žalovaným povinnost žalobcům vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku parcelu č. 252/2 - zahradu, zapsanou na LV č. 503 v k.ú. S. V odstavci II. zamítl žalobu na vydání parcely č. 600 - zastavěná plocha na LV 503 v k.ú. S. a v odstavci III. zřídil věcné břemeno práva chůze a jízdy osobním automobilem přes parcelu č.252/2 zapsanou na LV č.503 v k.ú. S. k tíži této parcely a ve prospěch stavební parcely č.600 v témže katastrálním území. Současně v odstavci IV. uložil žalovaným, aby zaplatili žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce na náhradu nákladů řízení 4600,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Předmětná nemovitost přešla na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s odsouzením žalobce pro tehdejší trestný čin opuštění republiky podle ustanovení §109 odst. 2 trestního zákona rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1.1973, sp.zn. 3 T 2/73. Tento rozsudek byl dne 14.11.1990 zrušen a trestní řízení zastaveno, čímž došlo k rehabilitaci žalobců podle zákona č. 119/1990 Sb.. Žalobci včas uplatnili písemně výzvu k vydání předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaní nabyli uváděnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti shledal v tom, že MNV ve S., který se podle tehdy platných předpisů vyjadřoval k žádostem o převody vlastnictví nemovitostí, nedal svůj souhlas ke koupi nemovitostí, a to včetně parcely č. 252/2 dcerou žalobců. Dále byla dcera žalobců znevýhodněna tím, že NV nepostupoval podle obecně závazného předpisu, a to směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům č. 10/1964 Ministerstva financí a nesplnil tedy povinnost nabídnout domek ke koupi ing. Š. jakožto dosavadní uživatelce. Soud prvního stupně vyslovil názor, že žalovaní získali pozemek bez platné dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, nabyli tedy pozemek v rozporu s tehdy platnými předpisy. Vyšel tak ze zjištění, že dohoda o zřízení práva osobního užívání k předmětnému pozemku byla uzavřena již 8.4.1983 a rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nabylo právní moci až následně poté, tedy 15.4.1983. Za těchto okolností je zcela irelevantní, pokud zmíněná dohoda byla registrována Státním notářstvím pro Prahu - východ pod spisovou značkou R II 68/83. Pokud žalovaným nevzniklo platně právo osobního užívání k předmětné parcele, nelze aplikovat ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.4.2000, č.j. 30 Co 129/2000 -75 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zřízení věcného břemene tak, že tento výrok vypustil. Ve výroku IV. o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku o nákladech České republiky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce se žalované zavázal zaplatit společně a nerozdílně 40,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Jinak odvolací soud rozsudek Okresního soudu Praha - východ ve vyhovujícím výroku I. o vydání parcely číslo 252/2 potvrdil.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že návrh žalobců byl uplatněn dle zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění s tím, že jde o nárok vyplývající ze zrušeného výkonu trestu propadnutí majetku ( §1 odst. 2 citovaného zákona). jako nárok z křivd, způsobených trestněprávními akty. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nabyli právo osobního užívání k parcele č. 252/2 v rozporu s tehdy platnými předpisy a v důsledku toho jsou rovněž povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 78/1991 Sb. Odvolací soud vyvodil příslušné důsledky ze skutečnosti, že žalobci mají bydliště ve Švýcarsku, a tudíž jde ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, o věc s mezinárodním prvkem. Bez ohledu na absenci výslovného zdůvodnění těchto důsledků soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jsou v této věci splněny podmínky pro založení pravomoci českých soudů, místní příslušnosti soudu podle místa nemovitosti a že volba práva svědčí pro použití českých zákonů věci se týkajících ( ( §103 a následující o.s.ř., §114 odst.2 písm. b) o.s.ř.)
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §151 odst. 1 o.z. obsahující taxativní výčet způsobu vzniku věcných břemen dovodil nesprávnost výroku soudu prvního stupně, pokud jím bylo zřízeno věcné břemeno práva chůze a jízdy osobním automobilem přes parcelu 252/2, když v této věci není dán žádný z případů, v nichž může soud zřídit věcné břemeno rozhodnutím (§142 odst.3 o.z., §135 c) odst. 3 o.z.). Poukázal na závěry vyplývající z rozhodnutí č. R 37/85 s tím, že analogie podle §853 o.z. zde nepřichází v úvahu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to proti výrokům I., III. a IV. odvolacího soudu, neboť z jejich pohledu změna rozhodnutí soudu prvého stupně odvolacím soudem se dotýká těchto výroků. Přípustnost dovolání dozovali z ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm c) a d) o.s.ř.
Prvně uvedený dovolací důvod / §241 odst. 3 písm. c)/ spatřovali v tom, že oba soudy v daném případě vytvořily pozemek, který se dá obtížně užívat, ať již ze strany žalobců či třetími osobami a je prakticky neprodejný, navíc vytvořily pozemek pod stavbou žalovaných, který se stal pozemkem nepřístupným. Oba soudy se nezabývaly otázkou umístění žumpy a studny, kdy se tyto stavby nacházejí mimo nemovitost žalovaných. Ve svém dovolání žalovaní dále uvádí, že ne zcela objasněna zůstala i otázka státního občanství žalobců, kteří nepochybně byli v době uplatnění svého nároku státními občany Rakouska, přičemž dvojí občanství náš právní řád nepřipouští.
Pokud jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) dovozovali, že nesprávný je názor odvolacího soudu, že žalovaným nevzniklo platně právo osobního užívání pozemku. Poukazovali na skutečnost, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nabylo právní moci až dne 15.4.1983, přitom dohoda o zřízení práva osobního užívání k předmětnému pozemku byla uzavřena již 8.4.1983. Trvali na tom, že soudy obou stupňů nesprávně přehlédli důsledky plynoucí z registrace zmíněné dohody Státním notářstvím Praha-východ pod sp. zn. R II 68/83. Podle dovolatelů právo osobního užívání vzniklo žalovaným až dne 26. 9.1983 registrací dohody státním notářství. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícímu žalobě v odstavci I. o vydání parcely č. 252/2 tam blíže popsané nepřichází už pojmově do úvahy přípustnost dovolání formulovaná dovolateli odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejde ani o případ předvídaný ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu výroku odvolacího soudu nepředcházelo dřívější odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo rozhodnutím odvolacího soudu (s účinky vázanosti pro soud prvního stupně) zrušeno. Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - existence vad řízení (důvodů zmatečnosti) uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní (dovolatelé) nevyužili podle obsahu spisu ani možnosti dané jim v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V uvedeném rozsahu tak dovolání žalovaných směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto v této části dovolání odmítl podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek dovolateli uplatněných.
Ve vztahu k zbývajícím dovoláním napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu je přípustnost dovolání založena podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud přezkoumal tento výrok v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. Dovolateli uplatněné důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. však dovolací soud neshledal.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/ ).
Vzhledem vázanosti dovolacího soudu rozsahem a důvody přípustného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byl vypuštěn výrok o zřízení práva věcného břemene zřízeného v rozsahu blíže uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto směru opírá o výklad ustanovení platného hmotného práva, jmenovitě v úvahu přicházejících ustanovení §142 odst.3 o.z., §135 c) odst. 3 o.z., když možnost založení věcného břemene cestou analogie odvolací soud vyloučil. Tomu odpovídající skutková zjištění, že totiž v této věci nejde ani o případ zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ani o případ žaloby na odstranění neoprávněné stavby, měl odvolací soud z výsledků řízení bez dalšího za prokázána. Závěr o existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. se tak nenabízí. Z hlediska posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v uvedeném rozsahu dovolacího přezkumu nutno rovněž tak odvolacímu soudu přisvědčit, že platná právní úprava založení věcného břemene jinými než odvolacím soudem zmíněnými způsoby, nezná. Pro stručnost se v tomto směru odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Ostatní dovolací námitky nesoucí se k otázkám konstituování práva osobního užívání k pozemku, zejména ve vztahu k vázanosti soudu rozhodnutím bývalého státního notářství o registraci dohody o zřízení práva osobního užívání a postavení žalobců jako oprávněných osob z hlediska kontinuity jejich českého občanství, se z předmětu dovolacího přezkumu ve zbývajícím rozsahu vymykají. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. podané dovolání v uvedeném rozsahu zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243 odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst.1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22.února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová