ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.391.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 391/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání JUDr. O. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 9/97 (žalobce JUDr. O. K. proti žalované N. O., společnosti s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek (částečný) Krajského soudu v Plzni z 2.4.1997, čj. 19 C 9/97, a rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u Krajského soudu v Plzni dne 27.2.1997 (s poukazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), aby žalované nemocnici bylo uloženo umožnit žalobci nahlédnout (nikoli v nemocnici, ale „na neutrální půdě\") do nemocniční zdravotní dokumentace jeho matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 v žalované nemocnici, na interním oddělení, na pokoji č. 3. Žalobce se touto žalobou domáhal také, aby se žalovaná nemocnice žalobci omluvila za to, že mu ani jednou neumožnila nahlédnout do nemocniční zdravotní dokumentace, a to ani v době léčení M. K. v této nemocnici, ani po její smrti; také se žalobou domáhal, aby žalované nemocnici bylo uloženo zaplatit žalobci 200.000,- Kč (jako náhradu jemu vzniklé nemajetkové újmy) a nahradit mu náklady řízení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku soudu. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaná nemocnice v období, uvedeném v žalobě, odmítala soustavně žalobci nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho matky, dále žalobce neinformovala a nepoučila jej o zdravotním stavu jeho matky, o povaze její nemoci, o postupu nemocnice v jejím léčení a o potřebách matky v průběhu léčeného onemocnění; v žalobě bylo také uvedeno, že se žalovaná nemocnice posměšně a urážlivě podivovala opakovaným žádostem žalobce o vylíčení posledních hodin života matky žalobce v nemocnici, přičemž nemocnice poukazovala na to, že žalobce nevystudoval medicínu. V tomto počínání ze strany žalované nemocnice spatřoval žalobce zásahy do integrity, chráněné osobnostním právem, a to jak pokud jde o jeho osobu, tak i o osobu jeho matky.
Žalovaná nemocnice nepokládala žalobu žalobce za důvodnou. Poukazovala zejména to, že zdravotní dokumentace matky žalobce byla předložena k nahlédnutí žalobcovu příteli - lékaři, kterého si žalobce přivedl po smrti matky do nemocnice v O., a který pak žalobci tlumočil obsah této zdravotní dokumentace. Žalobní návrh na uložení povinnosti k zaslání písemné omluvy žalobci a k zaplacení částky 200.000,- Kč pokládala žalovaná nemocnice za neopodstatněný.
Krajský soud v Plzni vynesl dne 2.4.1997 částečný rozsudek (čj. 19 C 9/97-10), jímž zamítl „rozsudečný návrh na určení povinnosti žalovaného účastníka poskytnout a umožnit žalobci v budově soudu nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho mrtvé matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 na pokoji interního oddělení žalované nemocnice\".
V odůvodnění uvedeného rozsudku bylo dovozováno, že „skutkový základ žaloby spočívá v tom, že žalobcova matka byla přijata k ošetření a k léčení v žalované nemocnici a mezi žalobcovou matkou a zdravotnickým zařízením žalované společnosti s r.o. vznikl tak právní vztah, který upravuje zákon č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů\". Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na ustanovení §23 zákona č. 20/1966 Sb., podle něhož je lékař povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny, o povaze onemocnění a potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče. Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že požadavek žalobce, aby mohl nahlédnout do matčiny zdravotní dokumentace, může mít právní základ v uvedeném ustanovení §23 zákona č. 20/1966 Sb. a nikoli v ustanoveních §11 až §13 občanského zákoníku, týkajících se ochrany osobnosti, neboť splnění takového požadavku není významově upuštěním od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, ani odstraněním následků takových neoprávněných zásahů. Proto soud prvního stupně žalobní návrh žalobce, týkající umožnění seznámit se s obsahem zdravotní dokumentace, zamítl. Soud prvního stupně však zdůrazňoval, že vydal rozsudek částečný ve smyslu ustanovení §152 občanského soudního řádu; byl toho názoru, že „přesahuje rozsah poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu, aby žalobci vyložil vlastní pojetí ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §11 až §13 občanského zákoníku a ovlivňoval tak žalobce, zda a jakými právními prostředky může žádat a vynucovat splnění požadavku na předložení zdravotní dokumentace; takovým právním prostředkem není žaloba podle ustanovení §13 občanského zákoníku\".
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97. Rozsudkem tohoto odvolacího soudu byl částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen\" ve znění, že se zamítá návrh na určení povinnosti žalovaného poskytnout a umožnit žalobci v budově Lékařské komory nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho mrtvé matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 na pokoji interního oddělení žalované nemocnice\".
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které přejímá jako správné a dostačující, takže skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byly již zjištěny v řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá, aby mu žalovaná nemocnice poskytla a umožnila nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho zemřelé matky M. K., nemůže být i podle názoru uvedeného odvolacího soudu podřazen pod žádný z prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku, což muselo najít výraz v rozhodnutí ve věci samé. Proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve shora citovaném znění, když žalobce v průběhu řízení upřesnil žalobní návrh z hlediska místa nahlédnutí do zdravotní dokumentace tak, aby namísto „v budově soudu\" bylo uvedeno „v budově Lékařské komory\". Odvolací soud ještě dodával, že „o dalších nárocích uplatněných v žalobě na ochranu osobnosti rozhodne soud prvního stupně\".
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 23.5.1998 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno již po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, a to dne 21.4.1998 u Nejvyššího soudu. Došlo tu tedy k podání dovolání u dovolacího soudu, což odpovídá ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože při odvolacím jednání 24.3.1998 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a byl toho názoru, že rozsudkem odvolacího soudu byla v tomto případě řešena otázka zásadního významu po právní stránce; dovolatel vyslovoval také názor, že postupy odvolacího soudu i soudu prvního stupně v tomto řízení byly v rozporu s Listinou základních práv a svobod, ustanoveními občanského soudního řádu i článkem 6 Evropské Konvence, takže těmito postupy mu bylo znemožněno, aby mohl realizovat svá procesní práva. Co do dovolacích důvodů dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uváděl také, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vycházejí v daném případě z nesprávných skutkových zjištění.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že pokládá rozsudky soudů obou stupňů v tomto případě za zmatečné, když se totiž tyto soudy nevypořádaly s jeho kumulovanými žalobními návrhy a když mu nebylo v řízení před odvolacím soudem umožněno upřesnit do protokolu jeho odvolací návrh a když odvolací soud neodstranil svým rozhodnutím rozpory mezi zamítavým výrokem rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním tohoto rozsudku, v němž byl požadavek nahlédnutí do zdravotní dokumentace shledán v souladu s ustanovením §23 zákona č. 20/1966 Sb. Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že jeho žalobní návrh na uložení povinnosti žalované nemocnice umožnit mu nahlédnutí do zdravotní dokumentace jeho matky, posuzovaly a označovaly soudy obou stupňů jako určovací návrh, třebaže tu šlo nepochybně o žalobu na plnění.
Podáním ze 14.6.1998 uplatnil ještě dovolatel námitku podjatosti vůči soudci Krajského soudu v Plzni JUDr. A. S. a navrhl, aby dovolací soud rozhodl, že tento soudce je vyloučen z rozhodování v právní věci sp.zn. 19 C 9/97 Krajského soudu v Plzni.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona, nebo která byla vydána po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ i podle zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že odnětím možnosti jednat před soudem (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch práv procesních, která občanský soudní řád dává. Pro přípustnost dovolání není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně.
O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu šlo od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád) jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, sp.zn. III. 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohlo spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §104a odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.
Ve Sborníku Nejvyššího soudu IV. (SEVT, Praha 1986) bylo na str. 19 soudům připomenuto, že k nedostatku pravomoci a k nedostatku věcné příslušnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti v každém období řízení a bylo tu třeba postupovat podle ustanovení §104 odst. 2 a §104a občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §9 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti.
K výkladu týkajícímu se poučovací povinnosti (srov. §5 občanského soudního řádu) již bývalý Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 21.12.1992, I. ÚS 597/92 (s nímž byly obecné soudy seznámeny i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v ročníku 1993, str. 323-327) uvedl i právní závěr, že soud má povinnost vyzvat žalobce k úpravě petitu (žalobního návrhu) a dovozoval, že nedodržení takového postupu a přikročení k zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů je porušením principu ochrany práv fyzické osoby a není v souladu se zákonnými zájmy této osoby.
V daném případě však soud prvního stupně ve svém rozsudku z 2.4.1997 (čj. 19 C 9/97-16 Krajského soudu v Plzni) vycházel naopak z jiného názoru, který ve svém rozsudku vyjádřil (na str. 2, v odstavci pátém) takto. „Přesahuje rozsah poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 občanského soudního řádu, aby žalobci vyložil vlastní pojetí ochrany osobnosti ve smyslu §11 až §13 občanského zákoníku a ovlivňoval tak žalobce, zda a jakými právními prostředky může žádat a vynucovat splnění požadavku na předložení zdravotní dokumentace; takovým právním prostředkem není žaloba podle §13 občanského zákoníku\". Dovolací soud pak ve svém rozsudku z 24.3.1998 (sp.zn. 1 Co 63/97 Vrchního soudu v Praze) uvedl (na str. 3, v odstavci šestém), že „žalobní návrh (petit), kterým se žalobce domáhá, aby mu žalovaná nemocnice poskytla a umožnila nahlédnout do zdravotní dokumentace, nemůže být i podle názoru odvolacího soudu podřazen pod žádný z prostředků ochrany osobnosti ve smyslu §13 občanského zákoníku, což muselo najít výraz v rozhodnutí o věci samé\".
Tímto postupem soudů obou stupňů v řízení, který nepokládá dovolací soud za správný (srov. k tomu již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), došlo tak k tomu, že byl zamítnut jeden ze žalobních návrhů žalobce nikoli z toho důvodu, že by jej soudy považovaly za nedůvodný (soud prvního stupně naopak v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že „požadavek žalobce, aby mohl nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho matky může mít podle názoru soudu prvního stupně právní základ v ustanovení §23 zákona č. 20/1966 Sb.\"), nýbrž jen proto, že „nemůže být podřazen pod žádný z prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku\" a že „proto soud v řízení o ochranu osobnosti nemůže vyhovět\" tomuto žalobnímu návrhu žalobce ohledně uložení povinnosti žalované nemocnici umožnit žalobci nahlédnutí do zdravotnické dokumentace\".
Při správném postupu soudů v řízení, odpovídajícím citovaným ustanovením občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a shora citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury, bylo třeba postupovat podle ustanovení §5, §43, §9 odst. 1, §103 a §104a odst. 1 občanského soudního řádu. Při odlišném právním závěru soudů obou stupňů v daném případě došlo tedy k tomu, že se svými rozhodnutími odchýlily od ustálené judikatury (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Shledal proto dovolací soud přípustným dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele však dovolací soud shledal i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože uvedeným nesprávným postupem soudů obou stupňů v řízení došlo k tomu, že žalobci byla odňata možnost, aby o jednom z jeho žalobních návrhů bylo jednáno a rozhodováno před soudem k tomu příslušným.
Dovolací soud shledal rovněž, že v daném případě podaného přípustného dovolání byly splněny dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu (v návaznosti na již uváděné ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) a dále podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ téhož právního předpisu, protože rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívalo v nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Dovolací soud měl při svém rozhodování na zřeteli i to, že v daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně z 2.4.1997 (čj. 19 C 9/97-16 Krajského soudu v Plzni) rozsudkem částečným ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu a že také rozhodnutí odvolacího soudu z 24.3.1998 (sp.zn. 1 Co 63/97 Vrchního soudu v Praze) se týkalo jen žalobního návrhu žalobce, o němž soud prvního stupně rozhodl citovaným částečným rozsudkem; odvolací soud také správně ve svém rozhodnutí uváděl, že „o dalších (dvou) nárocích uplatněných v žalobě na ochranu osobnosti rozhodne soud prvního stupně\". V tomto dalším řízení vezme soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení zřetel i na náklady řízení odvolacího a dovolacího (srov. §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu), pokud k nim došlo v řízení v této právní věci (sp.zn. 19 C 9/97 Krajského soudu v Plzni).
Pokud dovolatel v souvislosti se svým dovoláním poukazoval také na to, že soudce, který věc rozhodoval jako samosoudce u soudu prvního stupně, je podle názoru dovolatele vyloučen z rozhodování v této právní věci, bude třeba v dalším řízení vzít zřetel k tomu, co tento soudce uvedl na čl. 55 a 56 p.v. spisu Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 19 C 9/97, že totiž vzhledem k tomu, že se již vzdal funkce soudce, nepřichází v úvahu, že by v případném dalším řízení v této právní věci vystupoval jako soudce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu