ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.40.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 40/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Pharm.Dr. P. S., proti žalovaným 1/ muzeu v P., zastoupenému advokátem, 2/ PhDr. Z. B., 3/ Ing. J. P. a 4/ R. P., všem zastoupeným advokátem, o vydání nemovitosti, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a o vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 822/92, o dovolání 2. až 4. žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.1.1999, čj. 26 Co 324/98 – 104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19.11.1997, čj. 3 C 822/92-90, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal jednak určení neplatnosti dohody o vydání zámku čp. 1 s parcelou č. 4/2 v katastrálním území Ú., uzavřené dne 27.1.1992 mezi prvým a druhým žalovaným, jednak vydání těchto nemovitostí prvým žalovaným, a konečně jejich vyklizení a odevzdání druhým, třetím a čtvrtou žalovanými.
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení výrokem I. rozsudku ze dne 6.1.1999, čj. 26 Co 324/98-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vydání zámku s parcelou zrušil a vyslovil, že věc bude postoupena Pozemkovému úřadu P. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti dohody o vydání věci tak, že určil, že dohoda o vydání zámku čp. 1 s parcelou č. 4/2 v k.ú. Ú., uzavřená mezi prvým a druhým žalovaným dne 27.1.1992, a registrovaná Státním notářstvím Praha-západ dne 17.3.1992 pod č. REG Reh 18/92, je neplatná; výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vyklizení druhého, třetího a čtvrté žalované a odevzdání zámku s parcelou. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, byť zčásti jeho rozsudek potvrdil, ovšem z jiných důvodů, než jsou v rozsudku soudu prvního stupně uvedeny. Především uzavřel, že vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu, se řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě\"). Nemovitost, která je předmětem sporu, byla obytnou budovou patřící k původní zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě. Výrok, který se týkal vydání zámku prvým žalovaným, odvolací soud zrušil proto, že „o nároku na vydání předmětných nemovitostí rozhodoval věcně nepříslušný soud\" a věc bylo nutno postoupit orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, tedy Pozemkovému úřadu P.; tento orgán je oprávněn zkoumat, zda nárok na vydání nemovitostí byl uplatněn včas a oprávněnou osobou podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud dále uzavřel, že pozemkový úřad není oprávněn zkoumat, zda dohoda uzavřená mezi prvým a druhým žalovaným o vydání nemovitosti je platná či nikoli; má zato, že je dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti této dohody soudem i proto, že na základě tohoto určení může být vyznačena změna vlastníka v katastru nemovitostí, za situace, kdy předmětná nemovitost byla vydána jiné osobě než žalobci, který se jejího vydání rovněž domáhal. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná dohoda byla mezi prvým a druhým žalovaným uzavřena podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a již proto je neplatná, neboť na vydání předmětných nemovitostí se vztahují ustanovení zákona o půdě, a dohoda mezi osobou oprávněnou a povinnou podléhá schválení pozemkového úřadu. Naproti tomu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobce domáhal vyklizení druhého, třetího a čtvrté žalovaných z předmětných nemovitostí, neboť konstatoval, že žalobce není dosud vlastníkem těchto nemovitostí a není tedy k vedení takového sporu aktivně legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 5.5.1999, napadli 2. až 4.žalovaní včas podaným dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Podle obsahu dovolání jím nebyl napaden potvrzující výrok odvolacího soudu, týkající se vyklizení a odevzdání nemovitosti. Dovolatelé uplatňují, že v řízení došlo k závažné vadě, protože soud rozhodoval ve věci, která nenáleží do jeho pravomoci. Podle dovolatelů odvolací soud, jestliže zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vydání zámku s parcelou a vyslovil, že po právní moci bude věc postoupena pozemkovému úřadu, „rozhodl o věcné příslušnosti, ačkoli není k takovému rozhodnutí věcně příslušný\"; v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě, je příslušný rozhodnout ústřední orgán státní správy republiky. Soud nemůže věc postoupit příslušnému úřadu, když je ze soudního spisu zřejmé, že nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn a není tedy co postupovat. Dovolatelé považují za nesprávný i závěr odvolacího soudu v otázce určení platnosti či neplatnosti smlouvy o vydání nemovitosti, neboť takový výrok rozsudku není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tím spíše to platí v daném případě, když druhý žalovaný převedl předmětnou nemovitost na třetího a čtvrtou žalované. Z toho také, podle žalovaných, mimo jiné vyplývá, že žalobce v tomto řízení neměl a nemohl mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody o vydání zámku a pozemku. Dovolatelé zastávají názor, že pozemkový úřad je oprávněn v rámci rozhodování o restitučním nároku žalobce posoudit, „zda je nárok oprávněn podle zákona, podle kterého je příslušný, a dojde-li k závěru, že tomu tak je, může vydat odpovídající rozhodnutí bez ohledu na to, že zde je již uzavřena dohoda o vydání téže věci podle jiného zákona. Teprve za situace, kdy by zde existovala konkurence dvou vlastnických titulů by každému z nositelů takového titulu vznikl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k těm věcem, ohledně nichž jsou zde konkurující si vlastnické tituly. V takovém řízení by pak soud jako otázku předběžnou posuzoval platnost či neplatnost nabývacího titulu\". Ze všech uvedených důvodů žalovaní navrhli zrušení výroků I.,II.,IV. a V. napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce, nezastoupen advokátem, podal vyjádření k dovolání, v němž uvádí, že „odvolací soud nemohl rozhodnout jinak za situace, kdy dohoda o vydání nemovitostí ve prospěch druhého žalovaného byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a kdy současně nebylo pochyb o tom, že žalobce je oprávněnou osobou a že sporné nemovitosti přešly na stát restituční skutkovou podstatou a je tak založen nárok na jejich vydání\". Jde o nápravu protiprávního stavu, protože nemovitost byla vydána neoprávněné osobě a nadto cestou, kterou hmotné právo neumožňuje. Žalobce dodává, že je zcela zjevné, že vydání nemovitostí druhému žalovanému podle zákona o mimosoudní rehabilitaci bylo zcela účelové a evidentně v rozporu se zákonem; na dokreslení okolností předložil dovolacímu soudu přehled sporů, v nichž byly žalobcovy nároky pravomocně uznány a ve kterých se druhý žalovaný snažil účelově prosadit své domnělé nároky. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen „OSŘ\").
Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. V dovolání se uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a d) OSŘ, a dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal v mezích dovolacích důvodů, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud v prvé řadě nedospěl k závěru, že v řízení došlo k vadě ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, tj. že by odvolací soud rozhodoval o věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Okolnost, že odvolací soud zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitostí proti prvému žalovanému (jako osobě povinné podle zákona o půdě), a věc postoupil orgánu, v jehož pravomoci je rozhodovat o vydání nemovitostí podle uvedeného zákona, naopak odpovídá povinnosti soudu přihlížet kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (§103 OSŘ). Odvolací soud proto postupoval zcela v souladu s ustanovením §104 odst. 1 OSŘ, jestliže dospěl k závěru, že soud nemá pravomoc rozhodovat o vydání nemovitosti povinnou osobou podle druhé části zákona o půdě, řízení v tomto rozsahu zastavil, a věc postoupil příslušnému orgánu, tj. pozemkovému úřadu. Nedostatek pravomoci soudu k rozhodování ve věci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení již dříve zahájeno, na této povinnosti soudu nic nemění.
Dovolací soud považuje za správný i právní názor odvolacího soudu, že žalobce měl naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti smlouvy o vydání předmětné nemovitosti jiné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pokud sám se považuje za jedinou oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Je nepochybné, že při restituci mělo být postupováno podle zákona o půdě, jestliže předmětné nemovitosti byly součástí původní zemědělské usedlosti, takže není důvod k tomu, aby o věci rozhodoval správní orgán podle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě. Postup, který navrhují dovolatelé, jehož důsledkem by byl zápis dvojího vlastnictví, by vedl k dalším sporům a ve svých důsledcích k oddálení restitučního procesu. Z tohoto hlediska má rozsudek odvolacího soudu význam i pro zápisy u katastrálního úřadu, protože neplatnost dohody o vydání nemovitostí má za následek obnovení předchozího stavu vlastnictví.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto v části napadené dovoláním shledán správným a dovolání bylo podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, a měl by proto nárok na náhradu nákladů tohoto řízení, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu