ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.46.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 46/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. J. K., 2. J. K., a 3. I. Ž., zastoupených advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5.9.2000, sp.zn. 1 Co 174/2000, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 16 C 101/99 ( žalobce J. Z., proti žalovaným J. K., J. K. a I. Ž., o ochranu osobnosti ), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 20.5.1999, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jakýchkoli tvrzení o tom, že žalobce byl agentem bývalé Státní bezpečnosti, popřípadě osobou vedenou v registru svazků spolupracovníků Státní bezpečnosti, dále aby jim bylo uloženo se žalobci omluvit dopisem ( v žalobcem navrženém znění ) a uveřejnit na svůj náklad omluvu i v \" L. n.\", \"P. l.\" a v \"K. n.\" ( v žalobcem rovněž navrženém znění ) a posléze, aby jim bylo uloženo zaplatit žalobci po 20.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaní vyvěsili v létě roku 1992 ve vývěsní skřínce na H. n. v L. n. P. tabulku označenou \" Agenti StB v L. n. P.\", na níž bylo uvedeno také jméno a příjmení žalobce. Tento nepravdivý údaj byl žalovanými uveřejněn, aniž by si tento údaj ověřili ; opak byl ohledně žalobce zjištěn v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 6/99.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Uvedli, že údaj o žalobci ve vývěsní skřínce uveřejnili, a to podle informace uveřejněné v tiskovině \"N. n.\" a podle sdělení na stránce Internetu ( http// stb. p. cz) a také na základě toho, že žalobce v \" L. n.\" v červnu 1992 připustil, že byl veden jako spolupracovník StB. Po vyvěšení údaje ve vývěsní skřínce již žalovaní dále nešířili údaj o žalobci, že byl agentem StB.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 20.3.2000, čj. 16 C 101/99-46, bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu, kterým se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jakýchkoli tvrzení o něm, že byl agentem StB, popřípadě osobou vedenou v registru svazků spolupracovníků StB; dalším výrokem tohoto rozsudku byla žaloba žalobce v dalších žalobních návrzích zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení 378,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalovaní sepsali \" seznam agentů StB v L. n. P.\", který pak vyhotovil žalovaný J. K. a tento seznam byl vyvěšen ve vývěsní skřínce umístěné na H. n. v L. n. P. ; od této akce se ani jeden ze žalovaných nedistancuje a označuje ji jen za vlastní akci jich tří. Na vyvěšeném seznamu byl uveden i žalobce J. Z., narozený 28.3.1929.
Podle názoru soudu prvního stupně \" když žalovaní v roce 1992 označili žalobce za agenta StB, nemohli se dopustit neoprávněného zásahu do jeho chráněných osobnostních práv; obvinění odpovídalo pravdě, když žalobce byl u StB evidován, i když posléze jako informátor\". Soud prvního stupně dále uváděl: \"Jestliže teprve v roce 1999 žalobce dosáhl rozhodnutí soudu o tom, že by neprávem veden v registru svazků StB, nerovná se to určení, že nebyl evidován vůbec\". Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že \"po sedmi letech není záležitosti aktuální\"; za popsané situace, kdy žalobce evidován byl, by právo na ochranu mohlo být odepřeno i podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku\". Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, i vyhlášky č. 324/1998 Sb.
K odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem z 5.9.2000, sp.zn. 1 Co 174/2000. Tímto rozsudkem bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo \" zastaveno řízení o zdržovacím návrhu\" žalobce. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o připuštění zpětvzetí žalobního návrhu, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobci 20.000 Kč ; rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto rozsahu zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavých výrocích změněn tak, že žalovaní jsou povinni omluvit se žalobci dopisem, jenž mu bude doručen do 30 dnů od právní moci rozsudku ve znění: \" Uveřejnili jsme údaj ve skřínce na H. n. v L. n. P., kde jsme J. Z. označili jako agenta StB. Údaj neodpovídá pravdě a proto se Vám, pane Z., tímto omlouváme\"; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především zdůvodnil výroky svého rozsudku o odmítnutí odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o \" zdržovacím návrhu\" žalobce, když dne 20.3.2000 se žalobce vzdal odvolání proti tomuto výroku rozsudku, a odvolací soud také poukazoval na to, že připustil částečné zpětvzetí žaloby žalobcem a v rozsahu tohoto zpětvzetí zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil.
Jinak měl odvolací soud za to, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně je zčásti důvodné. Odvolací soud tu dospěl k jinému skutkovému i právnímu závěru než soud prvního stupně. Poukazoval na to, že žalovaným vyvěšená písemnost obsahovala jednoznačné tvrzení, že žalobce byl agentem bývalé Státní bezpečnosti. Pravdivost tohoto tvrzení však žalovaní neprokázali a jeho pravdivost nebyla prokázána ani v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 6/99, v němž bylo pravomocným rozsudkem ze 4.5.1999 určeno, že žalobce byl neprávem veden v registru spolupracovníků bývalé bezpečnosti jako osoba uváděná v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. A protože nebyla prokázána pravdivost tvrzení žalovaných, dopustili se žalovaní svým tvrzením neoprávněného zásahu do osobnostních žalobce, neboť šlo o tvrzení, které je způsobilé způsobit újmu na jeho právech. Proto dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu v zamítavém výroku a přiznal zadostiučinění žalobci formou omluvy dopisem, adresovaným žalobci. Ve zbývající části žalobního návrhu, domáhajícího se omluvy prostřednictvím regionálního tisku, jakož i pokud šlo o žalobní návrh na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Odvolací soud měl za to, že žalobcem navržený širší text omluvy obsahoval subjektivní hodnocení motivace jednání žalovaných vůči žalobci a také omluvu příslušníkům rodiny žalobce, kteří nebyl účastníci řízení. Návrh na uveřejnění omluvy v regionálním tisku se odvolacímu soudu nejevil jako přiměřené zadostiučinění, když tu totiž nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce tvrzením uveřejněným v tisku. Pokud šlo o žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové újmy v penězích, poukazoval odvolací soud na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by tu byly v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných závažné negativní dopady na osobnost žalobce a že tu tedy soudem prvního stupně přiznané morální zadostiučinění formou omluvy je postačující k očištění cti a vážnosti žalobce ve společnosti. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovaným ve dnech 4. a 5. 10. 2000 a dovolání ze strany žalovaných bylo u Krajského soudu v Hradci Králové podáno 25.10.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku, jímž byl změněn žalobu zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok o nákladech řízení, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod dovolatele uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ze strany žalovaných tu nešlo o úmyslné zveřejnění nepravdivého údaje o osobě žalobce, když totiž žalobce byl v létě 1992, kdy došlo k umístění údaje o žalobci ve vývěsní skřínce, skutečně veden v registru spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti. Podle názoru dovolatelů není tu rozhodné, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo později shledáno, že žalobce byl veden v registru spolupracovníků StB veden neprávem. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tato skutečnost soudního rozhodnutí působí až ode dne právní moci zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze a žalovaným tato skutečnost nebyla v roce 1992 známa ani jím známa být nemohla ; podle názoru dovolatelů není rozhodné ani to, že žalobce byl na vývěsce označen jako agent StB a nikoli např. jako osoba vedená v registru spolupracovníků StB. Žalovaní se nemohli dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce pouhým \" dalším zpřístupněním\" údaje již zveřejněného ( tj. ve vydání \" N. n.\" č. 15 z roku 1992 na str, 147). Žalovaní tedy pouze upozornili místní veřejnost na to, že zpráva určitého obsahu byla vydána tiskem. Odvolací soud nevzal, podle názoru dovolatelů, v úvahu skutečnost, že sám žalobce tehdy veřejně ( v tisku ) připustil možnost svého vedení v evidenci spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb./ a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání vytýkali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě dovolací soud odůvodňoval své rozhodnutí ve věci samé zejména ustanoveními §11 a §13 občanského zákoníku, která se projednané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že už samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku. Bez významu je skutečnost, zda původce zásahu si byl vědom nepravdivosti svého tvrzení nebo zda šlo pouze o nedbalé přejímání poznatků a jejich rozšiřování ( viz k tomu Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980).
Podle ustanovení §159 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb). výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány ; jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu ( §159 odst. 3 občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Z těchto citovaných ustanovení i právních závěrů z uveřejněné judikatury odvolací soud v daném případě vycházel a dovolací soud, který z nich rovněž vychází, nemohl proto přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů důvodným a přikročil k jeho zamítnutí podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. duben 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu