ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.530.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 530/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce F. K., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. P., zast. advokátem, 2) České republice - zast. Městskou částí P., 3) Městská části P. - U., zast. advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 61/91, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288, takto:
I. Zamítá se dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288 v odstavci I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích I., II., III. a V. tak, že se žaloba zamítá.
II. Odmítá se dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, č.j. 25 Co 27/99-288 v odstavci II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích IV., VI. a VII.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 10 C 61/91-230,v odstavci I. výroku vyslovil neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1972 mezi první žalovanou J. P. a A. M., podle níž měla první žalovaná nabýt jednu ideální polovinu stavební parcely č. 52 s rodinným domkem č.p. 53 a parcelu č. 53 - zahradu, se všemi součástmi a příslušenstvím v U., nemovitostí dnes zapsaných na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U.
V odstavci II. výroku svého rozsudku dále určil, že na první žalovanou J. P. nepřešlo smrtí zůstavitele J. P., zemřelého dne 7. 5. 1981, vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině stavební parcely č. 52 s rodinným domkem č.p. 53 a parcely č. 53 - zahrady, se všemi i součástmi a příslušenstvím v U., nemovitostí dnes zapsaných na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U.
V odstavci III. výroku určil, že na první žalovanou J. P. nepřešlo smrtí zůstavitelky J. P., zemřelé dne 13. 1. 1987, vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině těchže nemovitostí.
V odstavci IV. zamítl žalobu v části, kterou žalobce žádal uložení povinnosti žalované vydat mu dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U.
V odstavci V. uložil žalované České republice, zastoupené Městskou částí P., vydat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U.
V odstavci VI. zamítl žalobu v části, kterou žalobce požadoval uložení povinností třetí žalované Městské části P. -U. vydat dům č.p. 53 se stavební parcelou č. 52 a zahradou č. 53 se vším zákonným příslušenstvím a zahradou p.č. 53, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi, zapsaný na LV 424 Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území U., do 215 dnů od právní moci rozsudku.
Konečně v odstavci VII. zamítl žalobu v části, kterou žalobce navrhoval uložení povinnosti první žalované J. P. a všem, kdož s ní bydlí, vyklidit shora popsané nemovitosti a předat je žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (odst. VIII.) a zastavil řízení o vydání předběžného opatření v podobě blíže uvedené v enunciátu rozsudku (odst. IX.).
K odvolání žalobce, prvé a druhé žalované proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích IV., VI., a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Změnil konečně výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, odlišně je však právně zhodnotil. To se týká předběžné otázky, totiž hodnocení platnosti převodu sporných nemovitostí ze státu kupními smlouvami ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960 na manžele V. a A. M. a z tohoto se odvíjející platnosti dalších převodů a přechodů vlastnického práva. Vyšel přitom ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly na stát dvěma způsoby. Ideální polovina původně vlastnicky patřící J. Ř. ml. a S. Ř. přešla na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 a vyhlášky č. 88/1959 Sb., a to dnem právní moci rozhodnutí Finančního odboru ONV Ř. (dne 20. 6. 1960). Druhá ideální polovina propadla státu na základě výroku rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 2. 9. 1958, sp. zn. 18 T 74/1958, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1958, sp. zn. 9 To 576/58. Uvedenou ideální polovinu nemovitostí převedl Finanční odbor ONV v Ř. rozhodnutím ze dne 26. 11. 1959, č.j. Fin-17-297/59 do správy rady MNV v U. v souladu se směrnicí pro zabezpečování, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťuje nebo nabývá stát, vydané ministerstvem financí. Uvedený předpis umožňoval za podmínek zde blíže vymezených a po vyjádření rady MNV prodat věc vyjmenovanému okruhu osob shodně vymezených v směrnici ministerstva místního hospodářství pořadové č. 42/1955 Sb. instrukcí, pro prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na výsledky důkazního řízení blíže uvedené v odůvodnění svého rozsudku, byl MNV v U. tento majetek státu zcizit prodejem manželům V. a A. M. poté, kdy obdržel souhlas k prodeji nemovitostí od příslušného správního orgánu podle citovaných směrnic.
Pokud jde o vlastní kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960, vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že k dispozici jsou pouze nepodepsané kopie těchto listin, neboť žádné podepsané smlouvy nebylo možno dohledat. Z řady nepřímých důkazů blíže rozvedených v odůvodnění svého rozsudku však odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 7. 6. 1960 byla řádně uzavřena, takže na jejím základě ideální polovina předmětných nemovitostí přešla z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V. a A. M.
V případě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 11. 1960 odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval její neplatnost, a to pro omyl týkající se její podstaty ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 (dále jen "OZS"). Stát dal totiž zřetelně najevo svou vůli prodat manželům M. i druhou ideální polovinu těchto nemovitostí původně vlastnicky patřících J. Ř. ml. a S. Ř., přitom však předmět této kupní smlouvy byl vymezen shodně jako v kupní smlouvě ze dne 7.6. 1960. Mělo tak dojít k opětovnému převodu ideální jedné poloviny sporných nemovitostí původně náležející M. Ř., kterou stát nabyl na základě trestních rozsudků. Odvolací soud však vyšel z ustanovení §115 OZS, který nevylučoval vydržení vlastnického práva k věcem ve státním vlastnictví, pokud je bylo možno za podmínek stanovených výše uvedenými předpisy zcizovat. S odkazem na ustanovení §117, §87 až 91 a §145 odst. 1, 2 téhož zákona pak dovodil s přihlédnutím k výsledkům důkazního řízení, že manželé V. a A. M. se stali vlastníky ideální jedné poloviny původně patřící J. Ř. ml. a S. Ř. dnem 1. 12. 1970 vydržením. Ve vztahu k ideální polovině původně patřící M. Ř. dovodil pak odvolací soud nabytí vlastnictví manžely M. na základě kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1960.
Odvolací soud podpůrně poukázal na důsledek plynoucí i při částečně odlišném východisku, totiž pro případ, že by i smlouva ze dne 7. 6. 1960 trpěla neplatností. Pak by manželé M. nabyli vlastnické právo i k druhé ideální polovině nemovitostí rovněž z důvodů vydržení.
Podle odvolacího soudu v době úmrtí V. M. dne 25. 9. 1971 byl tento již vlastníkem (spoluvlastníkem) uvedených nemovitostí, jak to ostatně potvrdilo i někdejší Státní notářství pro Prahu 10 v rozhodnutí o nabytí dědictví ze dne 22. 3. 1972, jímž byla pozůstalá manželka A. M. zapsána u příslušného střediska geodézie jako jediný vlastník sporných nemovitostí k celku.
Odvolací soud konečně poukázal na důsledky plynoucí z vznesené námitky promlčení vlastnického práva státu, kterou v průběhu řízení uplatnila žalovaná J. P. Tento úkon hodnotil odvolací soud za použití ustanovení §87 OZS s přihlédnutím k znovuzavedení institutu vydržení do českého právního řádu novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 s účinností od 1. 4. 1983. S přihlédnutím k ustanovení §503 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (dále jen "ObčZ") bylo totiž třeba posuzovat i lhůty a promlčecí doby, které začaly běžet před 1. 4. 1964.
Při tomto právním posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 12. 1972 mezi A. M. jako prodávající a manželi P. a J. P. byla uzavřena platně. Žalované tak svědčí vlastnické právo k jedné ideální polovině sporných nemovitostí, neboť tyto nabyla od vlastníka. Vlastnické právo svědčilo i jejím rodičům k druhé ideální polovině těchto nemovitostí, takže po jejich úmrtí děděním přešlo na žalovanou J. P. vlastnictví i k této druhé ideální polovině předmětných nemovitostí.
Otázku, zda žalovaná je povinnou osobou, řešil odvolací soud dílem podle režimu zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 132/1991 Sb., pokud šlo o ideální polovinu nemovitostí odňatých původním vlastníkům podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. S ohledem na skutková zjištění a právní závěry z toho vyplývající dovodil odvolací soud, že k nabytí zmíněné ideální poloviny nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rovněž tak vyslovil závěr, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by nabytí této ideální poloviny nemovitostí se stalo při protiprávním zvýhodnění manželů M. Tvrzení žalobce v tomto směru nesoucí se k údajnému nedostatku finančních prostředků u jmenovaných a absenci důvodu, pro který by měli nabýt nemovitost, když bydleli v podnikovém bytě, odvolací soud neuznal za doložené. Poukázal právě na okolnost, že šlo o manželskou dvojici, která byla bezdětná, oba byli výdělečně činní a tedy schopni realizovat i úspory potřebné k úhradě tehdejší kupní ceny přesahující 30.000 Kč. Stejně tak si byli manželé M. vědomi, že v případě ukončení pracovního poměru u svého zaměstnavatele budou nuceni podnikový byt uvolnit.
Odvolací soud dále nevzal za prokázané, že by manželé M. nabyli nemovitosti vlastně ve prospěch manželů P., z nichž J. P. podle tvrzení žalobce jako tajemník MNV v U. měl mít zájem o nabytí předmětných nemovitostí. Odvolací soud podrobně rozebral časovou posloupnost výkonu funkce posledně jmenovaného v U., doby jeho odstěhování v M. (od června 1960) a tvrzení žalobce neuvěřil.
V otázce tvrzené příbuzenské vazby mezi V. a A. M. zjistil odvolací soud, že V. M. byl v příbuzenském vztahu k J. P., matce žalované J. P., a to ve smyslu §17 odst. 1 OZS. Oba však nepocházeli od přímého společného předka, nýbrž byli příbuznými v pobočné linii, šlo o vztah strýce a neteř. Jejich manželé tak byli osobami blízkými podle ustanovení §17 odst. 2 OZS a byli tak navzájem švagry ve stejném stupni jako V. M. a J. P. Naproti tomu J. P. již k V. a A. M. nebyla ani ve vztahu rodinném ani obdobném ani nebyla osobou blízkou podle §116 ObčZ.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná J. P. již není osobou povinnou k vydání předmětné ideální poloviny nemovitostí, kterou nabyla částečně koupí od A. M., k níž nebyla v žádném rodinném ani obdobném vztahu a nebyla pro ni ani osobou blízkou podle §116 odst. 1 ObčZ. Částečně pak tuto ideální polovinu nabyla postupně děděním po svých rodičích. Proto podíly rodičů na ideální jedné polovině sporných nemovitostí původně patřících J. Ř. ml. a S. Ř. na ni přešly jiným způsobem, než má na mysli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.
Ve vztahu k ideální polovině původně náležející M. Ř. odňaté jí v důsledku výroku rozsudku trestního soudu o propadnutí majetku aplikoval odvolací soud ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami i fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, avšak jen v případě, že nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Žalovaná však touto osobou není, neboť nebyla první nabyvatelkou těchto nemovitostí, takže povinnost k vydání tohoto podílu jí nelze uložit.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, a to proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku o zastavení řízení. Přípustnost dovolání opíral o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně o žalobním návrhu rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 18. 3. 1997, č.j. 10 C 61/91-131, a to tak, že zamítl na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání předmětných věcí, zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti k vydání těchže věcí, pokud měla být tato povinnost uložena České republice - zastoupené Místním úřadem městské části P.-U., jakož i shodnou žalobu směřující proti Městské části P.-U. ohledně vydání těchže nemovitostí. zamítl rovněž žalobu v části, v níž měla být žalované J. P. uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit.
Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. ledna 1998, č.j. 18 Co 7/98-194, a to v podstatě pro procesní vady nesoucí se k označení žalovaných a nepřiléhavosti tehdy formulovaných žalobních nároků, aniž by odvolací soud vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor v meritu věci. Po úpravě žaloby z hlediska označení žalovaných a změně žalobního petitu, které učinil žalobce podáním ze dne 11. 5. 1998, rozhodl pak soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 10 C 61/91-230. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce (nynější dovolatel) využil možnosti vyplývající z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., t.j. že by navrhl vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Stejně tak z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo v této části postiženo některou z vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.
Tato procesní situace vedla proto dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, pokud směřuje proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, jimiž byla zamítnuta žaloba směřující proti první žalované ohledně vydání všech sporných nemovitostí (odst. IV. rozsudku soudu prvního stupně), proti třetímu žalovanému Městské části P. U. na vydání stejných nemovitostí (odst. VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a proti první žalované (v části, v níž jí mělo být uloženo vyklizení shodných nemovitostí v pariční lhůtě 15 dní od právní moci rozsudku (odst. VII. výroku rozsudku soudu prvního stupně). V uvedeném rozsahu muselo být proto dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl dovolací soud přikročit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek dovolatelem v tomto ohledu uplatněných.
V té části dovolání, které směřuje proti měnícím zamítavým výrokům odvolacího soudu (tedy v odstavcích I., II., III. a V. rozsudku soudu prvního stupně), vyplývá přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. je dán, pokud je řízení postiženo jinou vadou (neuvedenou v §237 o.s.ř.), která by mohla mít z následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Z obsahu dovolání se předně nepodává žádné tvrzení, z něhož by bylo možno usuzovat na existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., aniž by se takové okolnosti nabízely z obsahu spisu, zejména v postupu odvolacího soudu a z obsahu jeho rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti nebo nesrozumitelnosti ve vztahu k povinnostem odvolacího soudu vyplývajících z ustanovení §157 odst.2 o.s.ř., jež vzhledem k §211 o.s.ř. platí přiměřeně i pro odvolací řízení. Dovolací soud tak nemohl dospět k přesvědčivému závěru o existenci tohoto uplatněného dovolacího důvodu.
Pokud jde o další uplatněné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., bral dovolací soud do úvahy, že dovoláním napadené výroky odvolacího soudu, totiž měnící zamítavý výrok (odstavec I. výroku rozsudku odvolacího soudu) znamenají obsahově zamítnutí určovací žaloby uvedené v odstavci I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Těmito výroky měla být určena neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. 12. 1972 mezi manžely M. a první žalovanou o převodu ideální polovinu předmětných nemovitostí (odstavec I.), jakož i skutečnost, že na ni nepřešlo po smrti zůstavitele J. P., zemřelého dne 7.5. 1981 vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině předmětných nemovitostí (odstavec II.) a konečně mělo být určeno, že na ni nepřešlo vlastnické právo ani k zbývající ideální čtvrtině předmětných nemovitostí po smrti J. P., zemřelé dne 13. 1. 1987. Odvolací soud tuto část výroku svého rozsudku odůvodnil na základě výsledků dokazování tak, že uvedené přechody vlastnictví netrpěly neplatností z důvodů, které byly shora blíže rekapitulovány. Podstatné ovšem pro posouzení důvodnosti takové určovací žaloby (§80 písm. c) o.s.ř.) po procesní stránce je, zda účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Přitom platí, že žaloba domáhající se určení, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.
V této věci i odvolací soud správně konstatoval, že posouzení důvodnosti žaloby v uvedených směrech představuje posouzení prejudicielní otázky, která byla významná pro závěr o důvodnosti současně uplatněného nároku na vydání předmětných nemovitostí. Už z toho důvodu nemůže proto určovací žaloba v uvedené podobě samostatně obstát, jestliže žalobce současně žaloval na vydání těchto nemovitostí. Absence průkazu naléhavého právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovalo z procesního hlediska zamítnutí žaloby už na úrovni rozhodování soudem prvního stupně. Bez ohledu na to, že odvolací soud z této skutečnosti nevyvodil příslušné závěry, dospívá dovolací soud, že z hlediska výsledku řízení - totiž měnícího zamítavého výroku ve shora uvedeném rozsahu - je jeho rozhodnutí věcně správné. Dovolací námitky směřující proto k neúplnosti, resp. nesprávnosti skutkového zjištění podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a následného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jsou tak nepřípadné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v tomto rozsahu není dovolání opodstatněné, takže je namístě zamítnutí podaného dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř.
Měnící výrok odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta rovněž žaloba na vydání předmětných nemovitostí směřující vůči České republice - zastoupené Městskou částí P., se zakládá na závěrech odvolacího soudu, podle nichž tento žalovaný není ve sporu pasívně legitimován. Při posuzování správnosti těchto závěrů bral dovolací soud do úvahy vázanost soudů obou stupňů žalobními tvrzeními, která žalobce uplatnil. Z nich se podává, že nemovitosti přešly na stát shora popsaným způsobem, podřaditelným dílem pod ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., dílem zákona č. 87/1991 Sb., tedy prvotně odnětím ideální poloviny nemovitostí podle vládní nařízení č. 15/1959 Sb. a propadnutím majetku v důsledku trestního odsouzení (čemuž odpovídá kvalifikace podle §4 odst. 2 tohoto zákona). Odvolací soud správně neponechal stranou zjištění, že předmětné nemovitosti v době rozhodování soudu (§154 odst. 1 o.s.ř. za použití §211 o.s.ř.) byla oním subjektem, který nemovitosti drží, první žalovaná. Pak ovšem důvodně aplikoval důsledky plynoucí z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., jakož i ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které definují pojem osoby povinné v případech, že jde o osobu fyzickou.
V tomto směru dovolací soud poukazuje na důsledky vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 13/96, podle něhož nabytím věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze rozumět i nabytí do držby. Stejné závěry lze vztáhnout i na kvalifikaci osoby fyzické, jež má věc nabytou od státu ve své držbě, podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Uvedený závěr řeší důsledky, které nastupují v případech, kdy nabývací titul takové fyzické osoby trpí z různých důvodů neplatností ve smyslu ustanovení §39 o.z. Z toho plyne, že za osobu povinnou nelze považovat stát, respektive jeho právního nástupce (městskou část), nýbrž osobu fyzickou, která věc - byť i na základě neplatného úkonu - má ve své držbě. Tomu odpovídající skutková zjištění, rozhodná pro shora uvedený právní závěr, se z obsahu spisu bez dalšího nabízejí, takže rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru netrpí vadami skutkového zjištění uvedenými v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Z výše uvedeného pak vyplývá závěr o správnosti následného právního posouzení věci odvolacím soudem. Z žalobních tvrzení v této věci se nabízel závěr o postavení první žalované, jako osoby povinné (tedy fyzické osoby, která měla věc nabýt za podmínek uvedených ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení). Postavení takové osoby by první žalovaná měla i v případě, kdy by věci nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy vedoucími až k neplatnosti jejího nabývacího titulu, případně za okolností protiprávního zvýhodnění. To samo o sobě vylučuje závěr, že by v postavení povinné osoby mohl vystupovat stát, respektive jeho právní nástupce (městská část). Takto označený subjekt (shora označený druhý žalovaný) není proto ve věci pasívně legitimován. Žaloba o vydání sporných nemovitostí vůči němu směřující tak musela být důvodně zamítnuta. Tomu odpovídající měnící výrok rozsudku odvolacího soudu nutno považovat za věcně správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Dovolání směřující proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsudku tak muselo být zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22.února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová