ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.531.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 531/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce Č. V. a vedlejšího účastníka na jeho straně Č. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 30 Co 115/2000 (v právní věci žalobce Č. V., zast. advokátem proti žalovanému Okresnímu úřadu P., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Č. K., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 262/95 ), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. Dubna 2000 pod č. j. 30 Co 115/2000-106 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. září 1999 pod č. j. 4 C 262/95-74, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 1183 a pozemků č. kat. 2775, 2776 a 2777 v katastrálním území Ž. obec R., zapsaných na LV č. 11 pro kat. území obce Ž.
Odvolací soud došel k závěru, že v daném případě je zcela nerozhodné, že řízení o projednání dědictví skončilo likvidací dědictví, a že stát nabyl předmětné nemovitosti na základě odmítnutí dědictví, jak to má na mysli ustanovení §6 odst.1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., takže by byla založena podmínka pro vydání věci, avšak jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že odmítnutí dědictví bylo učiněno v tísni.
V tomto směru odvolací soud došel k závěru, že z provedeného dokazování mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že dědictví po F. V., právním předchůdci žalobce, bylo předluženo. Když zůstavitel zanechal manželku a osm dětí, všichni dědici dědictví odmítli a ti z nich, kteří měli dosud nezletilé děti, učinili tak i za tyto nezletilé děti. Odmítnutí dědictví bylo za nezletilé vnuky zůstavitele, jak se dále uvádí v rozsudku odvolacího soudu s poukazem na konkrétní provedená řízení, schváleno soudem a to vždy s argumentem, že dědictví je předluženo částkou převyšující 200.000 Kč.
Odvolací soud došel k přesvědčení, že závěr soudu prvního stupně o tom, že všichni dědici po F. V. dědictví odmítli pro předluženost, je mimo jakoukoliv pochybnost. Na tomto základě soud prvního stupně správně dovodil, že se žalobci nepodařilo prokázat odmítnutí dědictví v tísni, jak to má na mysli důvod k restituci, uvedený pod ustanovení §6 odst.1.písm. h) zákona č. 87/19991 Sb.
Pokuj jde o náklady řízení, vyslovil odvolací soud, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce Č. V. a vedlejší účastník na jeho straně, Č. K. Vytýkali nesprávné právní posouzení věci a navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Dovolatelé znovu uváděli, že jejich právní předchůdce odmítl dědictví v tísni, protože, ač disponoval dostatečnými prostředky a byl dobře situován, nemohl si v tehdejších politických poměrech dovolit dědictví, které představovalo rodinnou vilu, k níž ho vázaly vzpomínky z mládí, přijmout a vystavit se tak riziku, že bude pro svůj „buržoasní původ\" jako spisovatel persekvován.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto jsou v tomto usnesení uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou občanského soudního řádu, provedenou již citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a se zřetelem k tomu, že jde o účastníka řízení i osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ( §240 odst.1 o.s.ř., §241 odst.1 o.s.ř.), a že se opírá o zákonem stanovený odvolací důvod ( §241 odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda dovolání má všechny potřebné náležitosti ( §241 odst.2 o.s.ř. v návaznosti na §42 odst.4 o.s.ř.) a zda je vůbec přípustné.
Okresní soud Praha-západ, u něhož bylo dovolání podáno ( č. l. 142 spisu ) dospěl k závěru, že dovolání je třeba doplnit označením rozhodnutí, proti kterému směřuje, rozsahem, v jakém má být napadené rozhodnutí přezkoumáno a konkrétními důvody dovolání, případně označením důkazů, které by měly být k prokázání důvodů dovolání provedeny. V tomto směru proto soud prvního stupně vyzval žalobce a vedlejšího účastníka, aby dovolání ve stanovené lhůtě doplnil. Ani žalobce, ani vedlejší účastník však dovolání nedoplnili.
Dovolací soud, aniž by zlehčoval snahu soudu prvního stupně, předložit k rozhodnutí dovolání, o němž z hlediska předepsaných náležitostí nemůže vzniknout pochybnost, dospěl se zřetelem k obsahu dovolání k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu na vydání nemovitostí, které jsou předmětem řízení, dále že dovoláním se napadá tento rozsudek v celém rozsahu a konečně, že námitky dovolatelů proti tomuto rozsudku se soustřeďují do právního posouzení věci, k němuž sotva lze ještě doplnit další skutkové podklady a na jejich prokázání navrhnout důkazy. Dovolací soud zde vycházel z obsahu podání, z něhož je zřejmé, čeho se dovolatel domáhá ( srov. §79 odst.1 o.s.ř.). O tom v dovolacím řízení pochybnost nebyla.
Pochybné však bylo, zda je dovolání přípustné.
Se zřetelem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, obecně tedy dovolání zde přípustné podle §238 odst.1 písm. a) o.s.ř. (arg. a contrario) není. Dovolatelé ovšem ještě v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně požádali, aby v případě, že jim nebude vyhověno, bylo dovolání připuštěno ( č. .l. 101 spisu ). I když odvolací soud o této žádosti nerozhodl, má dovolací soud za to, že by dovolání bylo přípustné, pokud by ovšem rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadního významu.
Po zvážení této otázky však dovolací soud došel k závěru, že tato podmínka pro připuštění dovolání ( §239 odst.1 o.s.ř. ) splněna není.
Právní otázky spojené s úkonem učiněným v tísni ( a v daném případě jde o podmínku stanovenou ustanovením §6 odst.1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.) byly opětovaně řešeny v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu České republiky. Lze připomenout například rozhodnutí uveřejněné pod č. R 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, která se zabývá výkladem tísně. Názor, který zaujal ve věci odvolací soud nijak nevybočuje z mezí již ustálené judikatury. Proto dovolací soud v daném případě nemohl rozhodnutí odvolacího sodu považovat za takové, které by buď nově řešilo dosud neřešenou právní otázku, nebo zakládalo novou judikaturu na základě nového přístupu k věci.
Nezbylo proto než pro tento nedostatek nepovažovat dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na jeho straně za přípustné a dovolání podle §243b odst.4 a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. se zřetelem k ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. odmítnout.
Dovolatelé nebyli v řízení úspěšní a ostatním účastníkům nevznikly náklady v řízení o dovolání. Proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu