ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.532.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 532/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání JUDr. Ing. Z. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.9.1998, sp.zn. 13 Co 281/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 200/97 (žalobce Z. K. proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu 141.750,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 8.9.1997, aby žalovanému státu - Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout mu do 15 dnů od právní moci rozsudku finanční náhradu 141.750,- Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu dluhopisů. V žalobě bylo uvedeno, že jde o finanční náhradu týkající se domu čp. 1146 v P.-L. s pozemky parc. č. 963 a parc. č. 964; o tuto náhradu bylo požádáno Ministerstvo financí ČR dne 6.6.1995 podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. a podle článku II. odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. Ministerstvo financí ČR rozhodlo dne 18.4.1997 o poskytnutí finanční náhrady, a to vydáním 12 akcií R. i. f. České republiky, a.s. (jako ekvivalentu vyčíslené hodnoty pozemků 11.250,- Kč, tj. 250,- Kč za l m2); pro toto ohodnocení použilo Ministerstvo financí ČR ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., vyhlášky č. 589/1990 Sb. a vyhlášky č. 40/1991 Sb.). Podle názoru žalobce mělo však v daném případě na nárok, který vznikl dnem účinnosti zákona č. 116/1994 Sb., tedy dnem 1.7.1994, použito ohodnocení podle ustanovení vyhlášky č. 393/1991 Sb. (ve znění vyhlášek č. 110/1992 Sb., č. 611/1992 Sb. a zákona č. 38/1993 Sb.), která platila k 1.7.1994. Podle tohoto cenového předpisu by tedy cena zabraných nemovitostí činila 153.000,- Kč a po odečtení již vyplacené finanční úhrady by zbývalo vydat žalobci cenné papíry v hodnotě 141.750,- Kč.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že podle ustanovení §13 odst. 4, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. bylo tu možné finanční náhradu poskytnout podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti citovaného zákona, tj. k 1.4.1991; takovým cenovým předpisem tu je vyhláška č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášek č. 316/1990 Sb., č. 589/1990 Sb. a č. 40/1991 Sb.). V daném případě šlo o náhradu za nevydaných 45 m2 částkou 250,- Kč za 1 m2 podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.; takto vypočtená náhrada 11.250,- Kč byl také původnímu vlastníku pozemků vyplacena.
Soud prvního stupně v řízení konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a rozsudkem z 10.3.1998, čj. 13 C 200/97-10, žalobu původního žalobce zamítl. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že rozhodujícím ustanovením pro řešení projednávané věci je ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 87/191 Sb. Zákon č. 116/1994 Sb., na nějž žalobce v této právní věci poukazoval, nemá ustanovení upravující otázku, podle jakého cenového předpisu má být hrazena finanční náhrada, na niž vznikl oprávněným osobám nárok na základě tohoto zákona; citovaný zákon upravil novým způsobem jen okruh oprávněných osob a stanovil lhůty pro uplatnění nároků založených tímto zákonem. Při této povaze a rozsahu právní úpravy podle zákona č. 116/1994 Sb. je tedy nutno vycházet z původní právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., podle níž má být finanční úhrada určena podle předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. ke dni 1.4.1991. Proto podle názoru soudu prvního stupně bylo-li v daném případě použito oceňovacích předpisů platných k 1.4.1991, bylo postupováno správně a žaloba žalobce byla proto soudem prvního stupně zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11.9.1998, sp.zn. 13 Co 281/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že odvolání nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu byl nárok žalobce na poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 4 (dříve 5) zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 116/1994 Sb. ze strany žalované plně uspokojen za použití předpisů o oceňování nemovitostí, uplatněných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval na to, že není opodstatněna námitka žalobce, že zákon č. 116/1994 Sb. je zákonem speciálním ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., a to pokud jde o okruh oprávněných osob a o lhůty k uplatnění jednotlivých nároků; nelze tu argumentovat jakýmisi automatickými změnami ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když nedošlo k výslovné změně některého z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; správně proto soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které nebylo pozdější novelizací dotčeno. Proto odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího učinil odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o nepřípustnosti dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že v daném případě nejde o řešení žádné otázky zásadního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci (k rukám jeho zástupce na základě plné moci) dne 11.11.1998 a dovolání bylo žalobcem podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 11.12.1998 (srov. §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Žalobce dne 27.12.1999 zemřel. Usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře z 21.8.2000, čj. 3 D 29/2000-77, byla schválena dohoda o vypořádání se dohodou o dědictví po zůstaviteli Z. K., zemřelém 27.12.1999, mezi dědici JUDr. Z. K., PhDr. I. L. a J. K. Z uvedených dědiců sdělil JUDr. Z. K., že se ztotožňuje s dovoláním, které původní žalobce Z.. K. podal proti rozsudku odvolacího soudu, a že v řízení o dovolání bude jednat sám jako osoba s právnickým vzděláním; ostatní dvě uvedené dědičky k výzvě učiněné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.1.2001, čj. 13 C 200/97-45, neučinily sdělení téhož obsahu jako jejich spoludědic JUDr. Z. K. a ani sdělení jiného obsahu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek osudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v něm poukazováno na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo poukazováno na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo poukazováno zejména to, že povinnou osobou v daném případě (jak to vyplývá i z rozhodnutí soudů obou stupňů) byl ten, kdo nemovitosti držel ke dni účinnosti zákona č. 116/1994 Sb., tedy k 1.7.1994. Z toho vyplývá, podle názoru dovolatele, ten výklad, že také ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. bylo nepřímo novelizováno zákonem č. 116/1994 Sb. a že tedy finanční náhrada by měla být stanovena podle předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 116/1994 Sb. (k 1.7.1994). Dovolatel vyslovoval názor, že zákon č. 116/1994 Sb. by jako restituční předpis měl upřednostňovat naturální plnění a tedy aplikace ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona by měla být určující a jí by měla být, jako odvozená, podřízena aplikace ustanovení §13 odst .4 zákona č. 87/1991 Sb. v případě finanční náhrady. Nelze se proto, podle názoru dovolatele, ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že zákon č. 116/1994 Sb. mění a doplňuje pouze ta ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která jsou v zákoně č. 116/1994 Sb. výslovně uvedena. Naproti tomu svůj výklad ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. ve vztahu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. dovolatel pokládal za logický výklad uvedených zákonů a jejich novelizovaného znění.
Při posuzování toho dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst .2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněnému před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání by tu tedy byla dána tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se uvedená finanční náhrada stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona.
V daném případě odvolací soud (a také soud prvního stupně) vycházel ze slovního znění ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 4 tohoto zákona se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona. Nepřisvědčil právnímu názoru žalobce, že toto ustanovení bylo nepřímo novelizováno zákonem č. 116/1994 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Právní názor vycházející ze slovního znění ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není v judikatuře obecných soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ani v nálezech nebo usneseních Ústavního soudu ČR, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR modifikován ani rozšiřován výkladem o „nepřímé změně\" tohoto ustanovení zákonem č. 116/1994 Sb. v tom smyslu, že by napříště cenovými předpisy pro oceňování nemovitostí ve smyslu ustanovení §13 odst. 4, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. nebyly míněny cenové předpisy platné ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ale cenové předpisy platné ke dni účinnosti zákona č. 116/1994 Sb., tj. k 1.7.1994, a to bez výslovné změny právní úpravy a bez vysvětlení takové odlišnosti v oceňování případů majetkových křivd vzniklých v tomtéž rozhodném období podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (25.2.1948 až 1.1.1990) a lišících se jen ohledně doby uplatnění nároků na zmírnění této majetkové křivdy. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vyjádřen (na str. 65 /143/) spíše názor, že při přechodu povinností podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ze státu na obec (ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.) nemá v těchto sledovaných souvislostech právní význam ta okolnost, že tu byl restituční nárok založen až později (kupř. v souvislosti s nálezem č. 164/1994 Sb.).
Nedospěl proto dovolací soud k názoru, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech (viz k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95); k vydání rozhodnutí v opačném smyslu „nového\" směřoval odvolací návrh žalobce, ale k vydání takového rozhodnutí v daném případě nedošlo. Jde tu tedy o jinou situaci, než kterou má na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a než kterou měl na zřeteli i výklad tohoto ustanovení, obsažený v již citovaném usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou v tomto případě dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu ustanovení §236 a §239 téhož právního předpisu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému státu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu