ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.566.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 566/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Ing. R. Ch., zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 20.12.2000, sp.zn. 14 Co 496/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 11 C 98/2000 / žalobce Ing. R. Ch. proti žalované České republice- Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, o ochraně osobních údajů podle zákona č. 256/1992 Sb./, takto:
Zrušuje se usnesení Krajského soudu v Plzni z 20.12.2000, sp.zn. 14 Co 496/2000, a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Chebu z 5.6.2000, čj. 11 C 98/2000 - 8.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu usnesením z 5.6.2000, čj. 11 C 98/2000-8, vydal k návrhu žalobce předběžné opatření, jímž bylo žalovanému uloženo, že je povinen v průběhu tohoto sporu / vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 11 C 98/2000 / zamezit přístup k fotografiím žalobce, jeho jménu a příjmení, nalézajícím se ve fotoalbu založeném ve spise vedeném Policií České republiky - Okresním úřadem vyšetřování Cheb pod sp.zn. OUV 1278/20-96 a nyní ve spise vedeném Okresním soudem v Chebu sp.zn. 1 T 134/97, jakož i ke všem kopiím těchto údajů, do 3 dnů od doručení tohoto usnesení, a to na náklady žalovaného.
V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uváděl, že se žalobce dovolává ochrany osobních údajů podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Zdůrazňoval, že žalobce tvrdil, že bez jeho vědomí a souhlasu byla do spisu Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb / jenž je nyní součástí spisu Okresního soudu v Chebu sp.zn. 1 T 134/97 / založena jeho fotografie se jménem, příjmením a datem narození a že tato informace ohledně žalobce pocházela z evidence občanských průkazů, řidičských průkazů či cestovních pasů, přičemž provozovatelem těchto informačních systémů je Ministerstvo vnitra České republiky. Návrh na vydání předběžného opatření ukládajícího okamžité zamezení přístupu k informacím, které se týkají žalobce, souvisel nyní se spisem Okresního soudu v Chebu, sp.zn. 1 T 134/97, jenž se týká trestního řízení vedeného proti dvěma jiným obžalovaným, nikoli proti žalobci. V uvedeném spise je obsažena fotodokumentace k účelu rekognice podle fotografií; v tomto fotoalbu jsou fotografie šesti mužů a k fotografii pod č. 5 je uveden text: Ch. R., narozený 7.5.1966.
Soud prvního stupně dospěl s poukazem na ustanovení §102 a §74 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení §20 písm. e/ a §17 zákona č. 256/1992 Sb. k závěru, že tu vznikl žalobci jako oprávněné fyzické osobě nárok na zamezení přístupu k informacím, uváděným v jeho žalobě, a to už v průběhu tohoto sporu, dokud v průběhu řízení nebude stanoveno jinak ohledně sporem dotčených informací. Proto soud prvního stupně návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl.
O odvolání žalovaného státu - Ministerstva vnitra ČR proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením z 20.12.2000, sp.zn. 14 Co 496/2000, tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a řízení bylo zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů v P. jako orgánu příslušnému k projednání této právní věci.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, ale dospěl k závěru, že celé toto řízení trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vydal předběžné opatření v řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních dat v informačních systémech, podle jehož ustanovení §23 měl spory vyplývající z uplatnění práv a povinností podle tohoto zákona řešit soud. V této souvislosti však odvolací soud uváděl, že zákon č. 256/1992 Sb., byl s účinností od 1.6.2000 zrušen zákonem č. 101/2000 Sb. / viz §48 tohoto zákona /. Odvolací soud poukazoval na to,že ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. neřeší případy zahájené za účinnosti zrušeného zákona č. 256/1992 Sb. Použil proto odvolací soud na toto neskončené řízení právní úpravu platnou v době jeho rozhodování. Avšak podle uvedeného zákona č. 101/2000 Sb. není již dána pravomoc soudu k řešení sporů vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle zákona o ochraně osobních údajů ; podle ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb. pokud postižený subjekt zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem informací, má právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v P. se žádostí o zajištění opatření k nápravě. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že v této právní věci není dána pomoc soudu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Jde tu o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit; proto odvolací soud zrušil odvoláním napadené rozhodnutí jako nesprávné a řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil s tím, že po právní moci bude věc postoupena příslušnému orgánu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18.1.2001 a dovolání ze strany žalobce proti tomuto usnesení bylo podáno dne 29.1.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu / ve znění zákona č. 30/2000 Sb./ a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání vyslovoval názor, že podával svou žalobu v době platnosti zákona č. 256/1992 Sb. a že nabyl podle tohoto zákona práva stanovená tímto zákonem. Pokud by nový zákon č. 101/2000 Sb. měl působit tak, že se tato nabytá práva odebírají, byla by tím založena jeho zpětná působnost, která je v zásadě nepřípustná. Podle názoru dovolatele je proto nutno vztahy vzniklé před 1.6.2000 řešit a posuzovat jen podle zákona č. 256/1992 Sb. a podle této právní úpravy rozhodnout i v době, kdy je účinný zákon č. 101/2000 Sb. Proto podle názoru dovolatele odvolací soud v tomto případě pochybil, když svým postupem již nabytá práva žalobci odňal, uplatněné právo odmítl řešit a věc postoupil jinému orgánu, který však již nemůže žalobcem nabytá práva respektovat.
Dovolatel ve svém dovolání vyslovoval také názor, že odvolací soud svým postupem porušil ustanovení §9 a §11 občanského soudního řádu ; jestliže zákon č. 101/2000 Sb. neobsahuje svými ustanoveními novelizaci ustanovení občanského soudního řádu, bylo na místě, aby soud, jehož věcná i místní příslušnost v době podání žaloby žalobcem trvala, žalobou projednal. Postup, který naopak zvolil odvolací soud, znamenal, že věc byla odňata z projednávání soudem / soudcem / a byla předána k rozhodování do pravomoci úřadu / úředníka /. Tento postup odporuje ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny práva a svobod i ustanovení článku 4 Ústavy České republiky. Dovolatel měl za to, že tu je rozpor v právní úpravě zákona č. 256/1992 Sb. a zákona č. 101/2000 Sb., takže by věc měla být předložena Ústavnímu soudu České republiky.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů / tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání v daném případě bylo třeba posoudit nejprve podle ustanovení §238a odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. /, protože tu šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, nikoli potvrzeno. Předmětem přezkoumání ze strany odvolacího soudu tu však bylo usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, ohledně něhož není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu / v již citovaném znění / dovolání přípustné ani v případě změny usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu. Šlo tu sice o usnesení, jímž bylo zastaveno odvolací řízení, jak to mělo na zřeteli ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu / v již uvedeném znění/, ale v daném případě odvolací soud vydal usnesení, kterým zastavil nejen odvolací řízení, ale zastavil také řízení o žalobě žalobce vůbec, třebaže soud prvního stupně nerozhodoval o věci samé, ale pouze o předběžném opatření. Nebyly tu tedy podmínky pro změnu usnesení soudu prvního stupně / srov. §221 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ o vydání předběžného opatření, proti němuž odvolání směřovalo, takže odvolací soud neprojednal věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí / srov. §212 odst. 1 občanského soudního řádu v již uvedeném znění/, nýbrž v širším rozsahu, třebaže tu nebyly zákonné předpoklady k tomu, že by odvolací soud nebyl vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, jak tyto předpoklady možnosti jít nad rámec rozsahu, v němž se odvolatel domáhal přezkoumání usnesení soudu první stupně, stanovilo výslovně ustanovení §212 odst. 1 písm. a/ až d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Musel tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu účastníkům řízení byla v průběhu řízením nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem o věci samé a nikoli jen o vydání předběžného opatření, jak o něm rozhodl soud prvního stupně a jak proti jeho rozhodnutí bylo podáno odvolání ze strany žalovaného. Shledal proto dovolací soud v daném případě důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu.
Ve svém rozhodnutí vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v právních větách rozhodnutí uveřejněných pod č. 25/1993 a pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z právního závěru v textu na str. 122/258 / rozhodnutí uveřejněného pod č. 37/1998 / že totiž zjištění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu činilo zbytečným zabývat se důvodností dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. a že tu postačí zjištění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a / občanského soudního řádu v již citovaném znění.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / v již uvedeném znění/.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný / §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již uvedeném znění /. V dalším řízení bude třeba mít na zřeteli i rozhodování o nákladech řízení o dovolání / viz k tomu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění/.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu