ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.579.2000.1
ROZSUDEK
28 Cdo 579/2000
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. P., a 2) O. P., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 15 C 423/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, č.j. 11 Co 243/99-247, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31. 10. 1995 u Okresního soudu Plzeň-město se žalobce domáhal uložení povinností žalovaným uzavřít s ním dohodu o vydání věcí nemovitých blíže popsaných v petitu žaloby. Tvrdil, že v důsledku rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 1979, sp. zn. 1 T 6/79, byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody a propadnutí majetku. Na základě tohoto pravomocného výroku nabyl čsl. stát - Národní výbor Města P. ku dni 21. 12. 1979 vlastnické právo k domu a došlo rovněž k zániku práva osobního užívání pozemku, které mu k stavebním parcelám a zahradě příslušelo. Hospodářskou smlouvou č. Rp A 3316 ze dne 27. 8. 1979 převedl ke dni 1. 9. 1979 Národní výbor města P. uvedený rodinný domek s garáží, včetně oplocení a porostů do správy Bytového podniku města P. Kupní smlouvou ze dne 25. 10. 1979 registrovanou tehdejším Státním notářstvím P. dne 9. 11. 1979 pod č.j. R I 479/79 odprodal pak Bytový podnik města P. uvedený rodinný domek žalovaným. Dohodou uzavřenou mezi žalovanými a ObNV P. ze dne 17. 12. 1979 registrovanou tímtéž notářstvím pod R II 259/79, bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům, které pak podle §872 o.z. se změnilo na vlastnictví. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 Rt 121/91, ze dne 19. 3. 1991, byl žalobce rehabilitován a současně byl zrušen shora uvedený odsuzující trestní rozsudek, včetně všech dalších rozhodnutí v této trestní věci na ně obsahově navazující a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce tvrdil své postavení oprávněné osoby, jakož i včasnost výzvy, kterou u žalovaných uplatnil právo na vydání věcí, a to dílem proto, že nemovitosti byly žalovanými nabyty za cenu odporující tehdejším oceňovacím předpisům, dílem je nabyli při porušení platných předpisů, jmenovitě vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku a §16 odst. 2 vyhl. č. 56/1975 Sb., o správě národního majetku.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 1. 1999, č.j. 15 C 423/95-210 zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení i o nákladech státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně nesoucí se k postavení žalobce jako osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a §19 odst. 1 zák. č. 87/ 1991 Sb., neboť je osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Žalobce zaslal včas výzvu k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud vzal za prokázané, že odpůrci nabyli nemovitosti koupí od Bytového podniku města P. kupní smlouvou ze dne 25.10.1997. Bytový podnik byl oprávněn s těmito nemovitostmi disponovat, neboť hospodářskou smlouvou z 22.8. a 27.8.1979 byly nemovitosti Národním výborem města P., který je měl v prozatímní správě v důsledku jejich propadnutí na základě trestního rozsudku, převzaty do správy Bytového podniku města P. a to v souladu s ustanovením §3 odst. 1 vyhlášky č. 86/77 Sb. Bytový podnik mohl potom nemovitosti převést do vlastnictví občanů podle §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/75 Sb. o správě národního majetku. Ke kupní smlouvě byl udělen potřebný souhlas podle §16 odst. 2 téhož předpisu Národním výborem města P. dne 31.10.1979 č.j. Byt 1589/79/252/V 10. Kupní smlouva byla registrována rozhodnutím Státního notářství P. dne 9.11.1999 č.j. R I 479/79. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že převod vlastnictví nebyl v rozporu s právními předpisy a to ani pokud se týká pozemků, tvořících s převáděnými stavbami funkční celek, neboť k těmto pozemkům bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání v souladu s ustanovením §11 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Odvolací soud vycházel ze závěru, že při převodu nemovitosti podle ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. jde o lhůtu pořádkovou, nikoli hmotněprávní, jejíž nedodržení by mohlo mít za následek neplatnost následného aktu, učiněného s větším a bezdůvodným prodlením předání. Podle §5 odst. 2 k postupu dle odst. 1 mělo dojít nejdříve až po uplynutí tří měsíců od právní moci výroku o propadnutí. Jestliže odsuzující rozsudek byl vyhlášen 31.1.1979 a nabyl právní moci v průběhu února 1979, pak vzhledem k tříměsíční lhůtě nejde o neúměrný průtah v předání správy, došlo-li k ní hospodářskou smlouvou z 22. 8. 1979. Dále na základě ustanovení §5 odst. 7 vyhlášky č. 86/ 1977 Sb. odvolací soud dovodil, že orgán prozatímní správy měl možnost převést věc, nešlo však o povinnost takto postupovat. NV města P. mohl proto postupovat podle ustanovení §5 odst. 1 uvedeného předpisu a nemovitost převedl do správy Bytového podniku města P. Odvolací soud rovněž neshledal, že by nabytí věci bylo v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Tento závěr učinil po zhodnocení obsahu znaleckého posudku vyžádaného v této věci a slyšení znalce. Podle odvolacího soudu žalovaní splňovali kriteria přijatá pro výběr kupce, takže nelze dovodit, že by ve srovnání s jinými uchazeči byli protiprávně zvýhodněni. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě nebyl splněn ani jeden z předpokladů uvedených v §4 odst. 2, zakládajících povinnost fyzické osoby vydat věc oprávněnému podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, zda ustanovení §11 odst.1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. lze vztáhnout i na případy, kdy z prozatímní správy byly Národním výborem města P. převedeny nemovitosti do správy Bytového podniku města P. a ten pak tyto nemovitosti prodal žalovaným podle §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel poukazoval na smysl a účel vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku a vyhl. č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku. Dovolatel vychází ze skutečnosti, že pokud bylo záměrem NV města P. nemovitost prodat do vlastnictví občana, měl postupovat podle §5 odst. 7 vyhlášky č. 86/1977 Sb. a nemovitost převést přímo občanovi. V daném případě však Bytový podnik města P. po převodu nemovitosti do jeho správy tuto prodal žalovaným podle §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku. Podle názoru dovolatele je nutno převod správy uvedeného majetku ze správy prozatímní do správy trvalé považovat za neplatný pro rozpor se zákonem . Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nevycházel z ustanovení §11 vyhl. č. 86/1977 Sb., a že v důsledku toho došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na skutečnost, že ustanovení §11 vyhlášky č. 86/77 Sb. zahrnovalo jisté omezení v podobě vyloučení určité kategorie osob z nabývání věcí. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst.1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle §239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to pouze v rámci otázky zásadního právního významu vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Vzhledem k formulaci předmětu dovolacího přezkumu založeného rozsudkem odvolacího soudu v této věci je tak třeba za rozhodující považovat obecně otázku možností, obsahu a mezí správního uvážení státního orgánu za platnosti předpisů daných (v této věci v ustanoveními §5 odst. 1, odst. 7 vyhlášky č. 86/1977 Sb.).
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, (dále jen „zákon") považuje za povinné osoby též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
S přihlédnutím k závěrům dnes již ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i četných nálezů Ústavního soudu ČR lze konstatovat, že smyslem tohoto zákonného ustanovení je postihnout případy, kdy orgány totalitního státu připustily převod vlastnictví z majetku státu na shora uvedené fyzické osoby za porušení dokonce těch předpisů, které sám stát vydal. Nerespektování tehdy platných předpisů se mohlo projevit jak v samotném nabývacím úkonu, tak v postupu státních orgánů předcházejících převodu, který sledoval záměrně cíl vytvoření takových předpokladů, aby následný úkon mohlo (alespoň formálně) odpovídat ustanovení platného práva. Porušení předpisů nemuselo mít přitom podobu zjevného nerespektování pozitivního práva, mohlo jít rovněž o skrytou formu, tedy obcházení platných předpisů za tím účelem, aby bylo dosaženo výsledku, který by při důsledném respektování předpisů nebylo možno docílit. Z hlediska vymezení pojmu, o které předpisy se jedná, třeba připomenout, že mohlo jít nejen o předpisy, jejichž vydání bylo provedeno vyhlášením ve Sbírce zákonů, ale i takové, jejichž vydání bylo ve Sbírce zákonů alespoň ohlášeno, jakož i předpisy, které tímto způsobem publikovány nebyly, ale byly určeny jako závazné interní předpisy pro činnost státních orgánů (interní normativní předpisy). Tím spíše lze za takové předpisy, jejichž porušení by bylo ve sledovaných souvislostech právně významné z hlediska ustanovení §4 odst. 2 zákona považovat ustanovení vyhlášek o správě národního majetku, resp. jeho prozatímní správě.
Vzhledem k shora vymezenému rozsahu dovolacího přezkumu nepodléhá mu posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění v této věci. Z nich je pro hodnocení správnosti právních závěrů odvolacího soudu významné zjištění, že k přechodu věcí na stát došlo právní mocí (dne 21. 2. 1979) shora uvedeného odsuzujícího rozsudku trestního soudu, jímž byl vysloven mj. trest propadnutí majetku ve prospěch čsl. státu. V důsledku toho došlo i zrušení práva osobního užívání zahrady č. 319/3, náležející do té doby žalobcům. Dále je třeba zmínit okolnost, že hospodářskou smlouvou ze dne 27. 8. 1979 došlo ku dni 1. 9. 1979 k převodu práva hospodaření z Čsl. státu - Národního výboru města P. na Bytový podnik města P. Ten následně kupní smlouvou ze dne 25. 10. 1979, jež byla registrována dne 9. 11. 1979 tehdejším příslušným státním notářstvím. Konečně se sluší připomenout okolnost, že první žalovaný byl v letech 1978 - 1980 náměstkem primátora Města P., při jinak zachovaném pracovněprávním vztahu vůči své zaměstnavatelské organizaci, přičemž v době předcházející uzavření výše uvedené kupní smlouvy nebyl jediným zájemce o nabytí předmětných nemovitostí.
Příslušnost a postup státních orgánů, jímž příslušela prozatímní správa věcí odňatých žalobcům ve shora vymezené době byla upravena vyhláškou č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Ta upravovala prozatímní správu národního majetku, u něhož při jeho nabytí státem nebylo patrno, která státní organizace jej má spravovat, pokud šlo o majetek, jehož stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku [§1 odst. 1 písm. a), odst. 1 písm. a)]. Příslušným orgánem byl podle §2 odst. 1 Národní výbor města P., jako národní výbor postavený na úroveň okresního národního výboru. Postup při nakládání s takovým majetkem byl upraven zejména v ustanovení §5 a násl. vyhlášky pod marginální rubrikou „Nakládání s národním majetkem v prozatímní správě". Podle §5 odst. 1 vyhlášky měl příslušný okresní národní výbor povinnost převést tento majetek (kromě případů uvedených v odstavci 2, jež na danou věc nedopadá) bezodkladně do správy státních organizací nebo do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních, jimž mohl nejlépe sloužit při plnění jejich úkolů, to vše za předpokladu, že si věci neponechal ve své správě. Podle §5 odst. 7 věty druhé mohl okresní národní výbor výjimečně i bez předchozí nabídky socialistickým organizacím prodat občanům věci nabyté státem, které mohly být předmětem osobního vlastnictví, bylo-li by jiné naložení s nimi vzhledem k jejich ceně nehospodárné.
Z uvedených zákonných ustanovení tak plyne závěr, že úvaha příslušného státního orgánu zahrnovala více možností počínaje ponecháním věcí ve své správě, přes převod socialistickým, či jiným než socialistickým organizacím, až po výjimečnou možnost přímého převodu věcí splňujících pojem věcí, které mohou být předmětem osobního vlastnictví. Právě tato poslední možnost však byla podmíněna splněním požadavku nehospodárnosti jiného způsobu nakládání s těmito věcmi. Zmíněný gramatický výklad tak nasvědčuje existenci shora naznačeného pořadí, z něhož poslední alternativa byla výslovně formulována jako výjimka, navíc za splnění další restrikce, totiž pojmu nehospodárnosti v případě, že by k převodu na občany nedošlo. Už z těchto důvodů nelze zcela přisvědčit argumentaci dovolatele, podle níž citované ustanovení ukládalo prvořadě povinnost přímého prodeje se strany orgánu vykonávajícího prozatímní správy národního majetku občanům, bez toho, že by tento orgán byl vůbec oprávněn převést věc do správy shora zmíněných organizací.
Úvaha správního orgánu při rozhodování podle §5 odst. 7 citované vyhlášky mohla jistě zahrnovat celou řadu dalších aspektů, včetně otázek administrativní náročnosti s pozdějším převodem spojených, rychlost a efektivnost takového převodu. Zřejmě však měla zahrnovat i posouzení, zda a nakolik takové řešení povede k vyloučení těch ustanovení platných předpisů, která při zvoleném postupu nebude třeba aplikovat, ač by při opačném rozhodnutí na daný případ dopadala. Tento důsledek akcentuje podané dovolání v této věci odkazem na rozdílný režim, kterým by se převod nemovitostí na žalované řídil, pokud by byl uskutečněn za režimu vyhlášky č. 61/1977 Sb. Tento předpis v ustanovení §11 odst. 1,2 vylučoval z nabytí věcí uvedených v §5 odst. 7 vyhlášky poslance národních výborů, členy komisí národních výborů, pracovníky národních výborů, dále pracovníky Sboru národní bezpečnosti, soudů, státních notářství a prokuratur, jakož i jiných státních orgánů, kteří měli spolupracovat při zabezpečování majetku a při prozatímní správě nabytého majetku státem, jakož i osoby, které byly k účasti na správě a realizaci majetku přizvány (např. znalci), včetně osob těmto vyjmenovaným osobám blízkým. Pokud by v konkrétní věci bylo tedy rozhodnutí orgánu vykonávajícího prozatímní správu národního majetku bylo skutečně vedeno snahou obejít důsledky plynoucí z uvedených ustanovení, omezujících okruh budoucích nabyvatelů takového majetku, byl by přípustný závěr o postupu takového orgánu představujícího obcházení platného předpisu s následky splnění podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedená rozhodující okolnost je ovšem skutečností, kterou je třeba i v příslušném restitučním sporu tvrdit ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věty první o.s.ř. a v dalším řízení rovněž prokázat postupem. Nejde totiž o skutečnost prezumovanou nebo notoricky známou ve smyslu ustanovení §121 o.s.ř.
V této věci ovšem podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebyla z výsledků řízení bezchybným způsobem prokázána skutečnost, že by rozhodnutí Národního výboru města Plzně o převodu předmětných nemovitostí z prozatímní správy vykonávané tímto orgánem podle vyhlášky č. 86/1977 Sb., do správy Bytového podniku města P., jako příslušné organizace tohoto národního výboru, bylo v rozhodující míře motivováno právě umožněním pozdějšího převodu nemovitostí na žalované (jako osoby jinak vyloučené z nabývání těchto věci podle shora uvedeného ustanovení §12 odst. 1, 2 vyhlášky). Pro stručnost se v tomto směru odkazuje na skutková zjištění uvedená i v rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž správnost dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Těm pak odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož orgánu prozatímní správy byla ustanovením §5 odst. 7 vyhlášky dána možnost převést věc přímo do vlastnictví občana, nikoliv však povinnost. Stejně tak je třeba považovat za správný závěr odvolacího soudu, že z žádného ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nelze dovodit zákaz převodu věci z národního majetku do majetku osob vyjmenovaných v ustanovení §11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 61/1977 Sb. Pro úplnost třeba uvést, že odkaz na vyhlášku č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, která nahradila vyhlášku č. 86/1977 Sb., je nepřípadný. Zmíněný nový předpis nabyl totiž účinnosti až dnem 1. ledna 1987, vzhledem k dikci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nejde proto o předpis platný v době, kdy k převodu správy národního majetku a následnému převodu vlastnictví k němu na občany (žalované) došlo.
Ve shora uvedeném rozsahu přípustného dovolacího přezkumu nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu nebylo správné. Ostatní námitky dovolatele nesoucí se k výkladu ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., se ovšem z předmětu dovolacího přezkumu vymykají, takže k nim dovolací soud nemohl zaujmout stanovisko. Podle §243b odst. 1 o.s.ř. proto dovolací soud dovolání zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15.března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová