ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.582.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 582/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Mgr. J. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 31.10.2000, sp.zn. 1 Co 77/2000, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 98/98 /žalobce J. Š. proti žalované společnosti s ručením omezeným Z. T., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou u soudu 10.11.1998, aby žalované T. Z. k. bylo uloženo zveřejnit v televizních vysíláních omluvu /v žalobcem navrženém znění/, týkající se souvislostí mezi neúspěšným hospodařením firem D. a D. b., akciových společností, a rekonstrukcí domu žalobce ve V., vyjádřených dne 1.9.1998 v regionálním vysílání pro Z. k.. Žalobce dále požadoval náhradu nemajetkové újmy částkou 850.000 Kč a náhradu nákladů řízení. V žalobě bylo zdůrazněno, že stavba a rekonstrukce domu byla provedena v letech 1980 - 1983, tedy dříve než žalobce začal podnikání na základě živnostenského oprávnění. V důsledku uvedeného pořadu žalované televize došlo k poškození pověsti v místě bydliště žalobce, k znemožnění jeho podnikání v z. regionu; žalobce obdržel mnoho nactiutrhačných a výhrůžných dopisů.
Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby s tím, že reportáž z 1.9.1998 neobsahovala žádné nepravdivé údaje a v reportáži zveřejněné údaje neobsahovaly nic, co by žalobce mohlo zjevně poškodit; v pořadu zveřejněná fotografie byla vzata z propagačního materiálu jeho podniku D. b. Na podnik D., a. s., byl vyhlášen 30.12.1998 konkurs Krajským obchodním soudem v Praze; konkursu se domáhal i sám žalobce.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce, vyslechl svědkyni E. K. a svědka V. H., konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení a seznámil se s obsahem videokazet, obsahujících televizní pořad z 1.9.1998. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 5.5.1999, č. j. 19 C 98/98-49, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované společnosti náhradu nákladů řízení 9.450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo konstatováno, že údaje obsažené v televizní reportáži z 1.9.1998 ohledně jeho podnikání a činnosti v akciových společnostech D. b. a D. odpovídaly skutečnosti, zejména že společnost D. b., a. s., nesplnila své smluvní závazky vůči téměř 24 000 občanům v úhrnné výši téměř 475 milionů korun, tyto pohledávky byly převedeny na společnost D., ale na majetek této společnosti byl prohlášen konkurs. Soud prvního stupně v této souvislosti neshledával neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, jestliže v pravdivé informaci o neúspěších hospodaření obchodní společnosti byla odhalena totožnost odpovědného zástupce společnosti a byl zveřejněn i údaj o jeho rodinném domu, který je jeho vlastnictvím a který se svou rodinou obývá. Nelze tu, podle názoru soudu prvního stupně, oddělit hodnocení výsledků činností fyzické osoby jako soukromého podnikatele od výsledků činností jeho osoby, jednající za obchodní společnosti. V daném případě se např. obava věřitelů obchodní společnosti, v jejímž čele je žalobce, že jejich pohledávky nebudou v dohledné době uspokojeny, se promítá i do hodnocení osobnosti žalobce. Jestliže za takové situace byla odvysíláním televizní reportáže zvětšena vědomost o výsledcích žalobcovy činnosti, nelze z toho dovozovat nic pro závěr o oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti. I podnikatele lze podle názoru soudu prvního stupně označit za osobnost \"veřejného zájmu\" a šíření a přejímání informací o takových osobách jsou nástrojem společenské kontroly veřejného života ve společnosti. Nelze spatřovat neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ani v tom, jestliže televizní reportáž naznačila /např. záběrem žalobcova rodinného domku/ životní úroveň žalobcovy rodiny; tyto majetkové poměry naznačila reportáž sice s ironií, ale vyvarovala se urážlivých a znevažujících výrazů vůči žalobci a jeho rodině, takže byla dodržena přípustná mez kritického pohledu na osobnost žalobce. Soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl; výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 31.1.2000, sp. zn. 1 Co 77/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku o věci samé potvrzen jen s formulačními změnami tohoto výroku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn z částky 9.450 Kč na částku 8.700 Kč; jinak byl tento výrok potvrzen. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo zaplatit žalované televizní společnosti 3.181,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po opakování důkazu obsahem televizní reportáže z 1.9.1998 nedospěl soud k jiným skutkovým zjištěním, než jaké učinil soud prvního stupně, a byl také toho názoru, že tu obsahem reportáže nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva žalobce. Z obsahu reportáže nevyplýval závěr, že by peníze na výstavbu a rekonstrukci domu žalobce pocházely z peněz společnosti D. b., v níž je žalobce předsedou představenstva. Po obsahové stránce je reportáž z 1.9.1998 kritikou, v níž se na jedné straně poukazuje na poměry, v nichž žije žalobce, a naproti tomu se zároveň poukazuje na údaje o neúspěšných hospodařeních žalobce ve zmíněných společnostech. Tuto kritiku nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobce, chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku, když šlo o kritiku věcnou, oprávněnou a přiměřenou co do obsahu i formy a nevybočující z mezí společensky uznávaného účelu a vycházející z reálného podkladu. Subjektivní pocit žalobce narušení jeho osobnostních práv, chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku, odvolací soud nesdílel s ohledem na objektivní hledisko, které vznik občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku vyjadřuje. Proto odvolací soud podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil podle ustanovení §220 občanského soudního řádu jen co do výpočtu výše těchto nákladů. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst.1 a §142 odst.1 občanského soudního řádu. Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že tu nejde o řešení právní otázky zásadního právního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18.12.2000 a dovolání bylo ze strany žalobce podáno dne 12.12.2000 u Krajského soudu v Plzni, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatel navrhoval, aby rozsudky odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatnil, že uvedená rozhodnutí vycházejí z nesprávného skutkového zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že také tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že televizní reportáž z 1.9.1998 trojím vložením celkového záběru domu žalobce ve V., dávala do vzájemné souvislosti nepříznivé výsledky hospodaření společnosti D. b. a D. s výstavbou a následnou rekonstrukcí žalobcova domu, přičemž tyto dvě skutečnosti spolu nijak nesouvisejí, jak bylo v řízení prokázáno; byl tu u diváků reportáže vzbuzován dojem, že uvedený dům žalobce postavil a rekonstruoval z peněz klientů uvedených dvou firem. Soud prvního stupně dokonce tuto souvislost našel, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, zatímco odvolací soud k tomuto závěru nedospěl; v tom také spočívá neodstraněný rozpor mezi rozsudkem soudu prvního stupně a rozsudkem odvolacího soudu. V obsahu reportáže z 1.9.1998 nebylo nutné uvádění těchto souvislostí výslovně, když ostatně celá tato reportáž byla koncipována tak, že jiný závěr z ní nebylo možné dovodit, zvláště když celá reportáž byla zakončena výrokem o profitu s důvěřivostí jiných osob. Tato bezdůvodně navozovaná souvislost byla podle názoru žalobce zásahem do práva žalobce na ochranu jeho osobnostních práv.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. a ustanovení zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a odvolací soud výrokem svého rozsudku nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku. Dovolacímu soudu bylo tedy třeba posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku a je v rozporu s povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními §17 a násl. občanského zákoníku. Může být provedeno ústně, písemně nebo jinak /srov. Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172-173/.
Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Neoprávněným zásahem není zpravidla uplatnění pravdivé, objektivní a věcné kritiky. Aby kritika nebyla považována za neoprávněný zásah musí být svým způsobem, formou a okolnostmi přiměřená kritizované skutečnosti viz Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174/.
Z těchto právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí v podstatě vycházel. A protože i dovolací soud má za to, že tyto právní závěry jsou použitelné i na tuto právní věc, nemohl přisvědčit tomu, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchylovalo od ustálené soudní judikatury nebo přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech /viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95/.
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by tu byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované televizní společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr.Milan P o k o r n ý, CSc., v .r.
předseda senátu