ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.598.99.1
sp. zn. 28 Cdo 598/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Františka Hrabce v právní věci žalobce JUDr. O. J. proti žalovanému Bytovému podniku v P., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 121/92, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 23 Co 214/96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce JUDr. O. J. se žalobou ze dne 30. 3. 1992 domáhal, aby bylo žalovanému Bytovému podniku v P. uloženo uzavřít s ním dohodu (v navrhovaném znění) o vydání domu čp. 288 v P. - B. s pozemky parc. č. 28 a parc. č. 152. Podle žaloby by tyto nemovitosti převzal stát za okolností, na něž se vztahují ustanovení §1, §2 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 10. 5. 1994, č. j. 13 C 121/92-54, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náklady řízení 1. 610, - Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že v žalobě uvedené nemovitosti byly sice konfiskovány rozhodnutím, které nabylo právní moci 14. 12. 1949, ale k této konfiskaci ve skutečnosti došlo přímo ze zákona, a to již ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, takže tyto nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, jež je uvedeno v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žaloba byla proto soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku, uplatňujícímu námitku nesprávného právního posouzení věci, zejména z hlediska dopadu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na projednávanou věc, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 12. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 309/94. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bytovému podniku bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu (ve znění uvedeném ve výroku rozsudku) ohledně vydání domu čp. 288 v P. - B. s pozemky parc. č. 28 a parc. č. 152. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném příípadě došlo k přechodu v žalobě uvedených nemovitostí na stát už ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., (dále jen dekretu č. 108/1945 Sb.), když správní rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno až po 25. 2. 1948. Podle názoru odvolacího soudu došlo tu k přechodu nemovitostí na stát způsobem, který mají na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že nebyly splněny zákonné předpoklady ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., když prarodiče žalobce nabyli v žalobě uvedené nemovitosti v soudní dražbě v roce 1943, přičemž při této dražbě byli mezi více zájemci o jejich vydražení vybráni posléze losem a nikoli z důvodu německé národnosti vydražitele H. M. anebo proto, že by byli H. a K. M. přívrženci nacistického hnutí. Oba vydražitelé měli před válkou československé státní občanství a K. M. se stále hlásila k české národnosti a ani nenabyla říšskoněmecké státní občanství; oba se nijak neprovinili spoluprací s okupační mocí proti českému nebo slovenskému národu. Proto soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. Při rozhodování o nákladech řízení použil odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř. vzhledem k charakteru žalobcem uplatněného nároku.
Ve svém dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítl, že rozsudek odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Dle názoru dovolatele došlo k přechodu majetku na stát již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30. 10. 1945. Dovolatel v daném směru poukazoval na to, že ze správních spisů vyplývá, že H. M. a K. M. se hlásili k říšskoněmeckému státnímu občanství, jednali německy i s českými úřady, byli zastoupeni německým advokátem, z dražby byli původně vyloučeni jako Češi, ale po svých protestech získali pak postavení privilegovaných účastníků dražby. Losem bylo v dražebním řízení rozhodováno jen mezi M. a dalším německým zájemcem W. D. Podle názoru dovolatele tedy správní orgány hodnotily uvedené okolnosti jako "zneužití tísně vyvolané národností a politickou perzekucí".
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29. 12. 1995, sp. zn. 4 Cdo 21/95, byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený soud shledal dovolání důvodným v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu zčásti vychází ze skutkového zjištění, které nemá podklad v podstatné části v provedeném dokazování, když odvolací soud dovodil, že konfiskační řízení vůči H. a K. M. nebylo vedeno ke splnění účelu dekretu č. 108/1945 Sb., ale v důsledku změněné politické situace po únoru 1948, ačkoliv pro tento závěr nebyla ve spise opora v provedených důkazech. Rovněž závěry odvolacího soudu vyvozené ze správního spisu, jež byly odlišné od závěrů soudu prvního stupně, nebyly podle dovolacího soudu podloženy novým nebo opakovaným dokazováním. Dále bylo konstatováno, že také právní posouzení věci, spočívající ve zdůrazňování toho, že k přechodu věcí na stát došlo až rozhodnutím vydaným podle ustanovení §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., nebylo dostatečně odůvodněno, takže se uvedenému dovolacímu soudu jevilo jako nepřezkoumatelné. Proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
Městský soud v Praze, po doplnění řízení v intencích zrušovacího rozhodnutí, rozhodl pak znovu o odvolání žalovaného rozsudkem z 19. 6. 1996, sp. zn. 23 Co 214/96, a to tak, že opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil, aby se žalobcem uzavřel dohodu o vydání domu čp. 288 v P. - B. s pozemky parc. č. 28 a parc. č. 152. Náhrada nákladů řízení nebyla žalobci přiznána.
V odůvodnění svého rozsudku setrval odvolací soud na svém původním právním stanovisku, že k přechodu v žalobě uvedeného majetku na stát došlo konfiskačními výměry z 13. 5. 1948 a z 20. 12. 1948, které nabyly právní moci v rozhodném období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. l. 1990). Poukazoval v této souvislosti i na právní závěry Ústavního soudu ČR (jmenovitě v nálezech II. ÚS 156/95 a III. ÚS 39/95 i IV. ÚS 56/94, jichž se dovolával i žalobce). Pokud pak šlo o otázku důvodnosti konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., dospěl odvolací soud po doplnění dokazování zejména konstatováním obsahu spisu o konfiskačním řízení, že toto správní řízení bylo zahájeno na základě podnětu předchozích vlastníků týchž nemovitostí (z rodiny K.), jejichž předlužené nemovitosti nabyli manželé M. v soudní dražbě. Skutečnosti uváděné v jejich podnětu, že se M. jako Němci chovali agresivně, vyzdvihovali svá práva jako říšskoněmečtí občané, a že byli i příslušníky nacistické politické strany, nebyly ničím prokázány a dokonce i tvrzení, obsažené v konfiskačních výměrech, o údajném neznámém pobytu M., bylo nepravdivé. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že konfiskační výměry, které zbavily H. M. a K. M. jejich majetku na podkladě nepodložených tvrzení, nelze pokládat za nic jiného než za správní akty, které byly vydány za podmínek, na něž se vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem změněn tak, že žalobě bylo vyhověno. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn odvolacím soudem ustanoveními §224 odst. 2 a §124 odst. 1 o. s. ř.
Tento měnící rozsudek Městského soudu v Praze byl dne 19. 8. 1996 doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval. Dne 5. 9. 1996 pak podal žalovaný u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti shora uvedenému rozsudku dovolání.
V odůvodnění dovolání žalovaný uvedl, že v části týkající se K. M. souhlasí po doplnění dokazování s právním názorem odvolacího soudu a tedy i s vydáním jedné ideální poloviny nemovitosti, nebot' se podle jeho názoru soud dostatečně přesvědčivě vypořádal s námitkami, jež žalovaný uplatnil v dovolání ze dne 14. 12. 1994. Pokud však jde o H. M., vyslovil dovolatel názor, že v jeho případě nebyly splněny zákonné předpoklady nekonfiskování jeho majetku, neboť šlo o Němce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 bod. 2) dekretu č. 108/1945 Sb. Dle dovolatele se H. M. sice za okupace neprovinil proti českému a slovenskému národu, ale v řízení nebylo ohledně něho doloženo, že zachoval věrnost Československé republice, popř. že by se zúčastnil boje za osvobození republiky, anebo že by trpěl pod nacistickým či fašistickým terorem. Z těchto důvodů dovolatel (žalovaný) navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to pokud jde o výrok o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny v žalobě uvedených nemovitostí, která patřila původnímu vlastníku H. M.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, o dovolání žalovaného tak, že toto dovolání zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Z podnětu ústavní stížnosti podané žalovaným, byl shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nálezem Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98, zrušen. Podle zjištění Ústavního soudu došlo v řízení před obecným soudem (Nejvyšším soudem) k porušení principů řádného procesu, neboť v předmětné věci senát stanovený rozvrhem práce Nejvyššího soudu rozhodoval v jiném než určeném složení. V této okolnosti spatřoval Ústavní soud porušení základního práva účastníků řízení na zákonneho soudce dle §38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného důvodu proto rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ve svém rozhodnutí Ústavní soud dále uvedl, že za stavu, kdy v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, nezabýval se ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Z toho vyplývá, že se po zrušení předmětného rozsudku vytváří prostor pro opětovné posouzení věci, čímž se stěžovateli současně otevírá možnost, aby v dalších řízeních uplatnil svoji argumentaci ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci.
Po tomto zrušení rozsudku Nejvyššího soudu se řízení v projednávané věci vrátilo do stadia, kdy bylo zapotřebí znovu rozhodnout o dovolání žalovaného.
Žalobce ve svém následném vyjádření ze dne 15. 7. 1999 zdůraznil, že odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl ke správnému závěru, že v případě H. M. byla splněna výjimka podle §1 odst. 1 bod 2) dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Z těchto důvodů pak nebylo možné citovaný dekret na majetek H. M. zákonným způsobem uplatnit. Správní akty vydané ve věci v období po 25. 2. 1948 zjevně porušily tehdejší hmotné právo a současně vykazují i tak závažné procesní nedostatky, které je třeba hodnotit jako odnětí jakékoliv možnosti občana bránit se proti bezpráví. Uvedené okolnosti byly dle žalobce správně posouzeny jak odvolacím soudem, tak v rozhodnutí o dovolání Nejvyšším soudem ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1331/97. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolání žalovaného, směřující proti napadené části rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 6. 1996, sp. zn. 23 Co 214/96, bylo zamítnuto.
Z vyjádření žalovaného ze dne 25. 8. 1999 vyplývá, že nepovažuje již za potřebné doplňovat dovolání další argumentací, neboť setrvává na svém dosavadním právním názoru, zejména v tom směru, že je povinností oprávněné osoby prokázat splnění zákonem stanovených podmínek, tj. v daném případě splnění podmínek vyloučení z použití konfiskačního dekretu č. 108/1945 Sb. u původního vlastníka H. M.
V intencích rozhodnutí Ústavního soudu bylo pak v dovolacím řízení postupováno ve shodě se zásadami řádného procesu, zejména v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu je třeba dále uvést, že Nejvyšší soud nejprve usnesením ze dne 27. 4. 2000, sp. zn 3 Nd 91/2000 a usnesením ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 5 Nd 305/2000, vymezil okruh soudců, jež s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. byli z projednávání a rozhodování předmětné věci vyloučeni. V návaznosti na tato rozhodnutí se pak pro danou věc stali zákonnými soudci členové senátu stanoveného rozvrhem práce Nejvyššího soudu, u nichž důvody vyloučení nebyly shledány. Je tedy zřejmé, že za shora konstatovaných podmínek byl v dalším řízení plně respektován shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zák. č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů), platí i na řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Dovolací soud dále vycházel též z přechodných ustanovení Hlavy I, bodu 17) zák. č. 30/2000 Sb., jež stanoví, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje všechny formální náležitosti stanovené v §241 odst. 1, 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě vyplývá přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Uplatněným dovolacím důvodem bylo pak to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá zčásti na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Tím byl současně vymezen rozsah dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud je vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dané věci šlo o nárok, jenž byl uplatněn na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce tento nárok odůvodňoval majetkovou křivdou, způsobenou správním rozhodnutím o konfiskaci majetku, která byla odůvodněna dekretem č. 108/1945 Sb. Žalobce je vnukem původních vlastníků H. M. a K. M., zemřelých v roce 1965 a 1969, a synem jejich dcery V. J., zemřelé v roce 1983. Je tedy oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
S ohledem na to, že zákon č. 87/1991 Sb. nestanoví výslovně možnost vydání věcí konfiskovaných dekretem č. 108/1945 Sb., bylo možné v daném případě posuzovat důvodnost žaloby jen z hlediska ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., neboť splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu výše citovaných ustanovení může soud v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem (srov. rozh. č. 16/ SbRc.). To znamená, že souvislost s dekretem č. 108/1945 Sb. zde spočívá v tom, zda rozhodnutí podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. nenabylo právní moci a vykonatelnosti už před 25. 2. 1948. Jestliže by tomu tak bylo, nemohl by se zákon č. 87/1991 Sb. vztahovat na majetek, k jehož konfiskaci na základě dekretu č. 108/1945 Sb. došlo již před tzv. "rozhodným obdobím" dle §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (srov. přiměřeně rozh. č. 15/1994 SbRc.). V posuzovaném případě nabyly výměry o konfiskaci majetku původních vlastníků H. a K. M. právní moci až po 25. 2. 1948, takže bylo možno dovodit, že zák. č. 87/1991 Sb. lze aplikovat na žalobcem uváděnou majetkovou křivdu.
Za stavu, kdy byly učiněny výše uvedené právní závěry, se ovšem bylo nutno následně zabývat i posouzením otázky, zda v dané věci nebrání použití zák. č. 87/1991 Sb. ustanovení §1 odst. 5 tohoto zákona, tj. zda předmětný majetek nebyl získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce. Výsledky řízení před soudy obou stupňů však nedokládaly, že by v daném případě šlo o majetek získaný v důsledku rasové perzekuce (když šlo o předlužený majetek získaný v řádné soudní dražbě), ani že by původní vlastníci (H. a K. M.) byli osobami státně nespolehlivými, neboť šlo o osoby, které měly státní občanství Československé republiky, nebylo doloženo, že by žádaly o získání státního občanství jiného státu, státní občanství československé jim bylo v roce 1945 znovu osvědčeno a nebylo taky doloženo, že by se dopustili trestného jednání anebo jednání jiného druhu, jež by mohlo mít za následek závěr o jejich státní nespolehlivosti ve vztahu k československému nebo českému státu.
Pokud aplikaci zák. č. 87/1991 Sb. na uvedený případ nebránilo ustanovení §1 odst. 1 ani ustanovení §1 odst. 5 tohoto zákona, zbývalo posoudit, zda nešlo o některý z případů, kdy majetek původních vlastníků přešel na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 nebo 2 zák. č. 87/1991 Sb. a případně i v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona.
Výše uvedenými otázkami se odvolací soud podrobně zabýval v obou odvolacích řízeních. V odůvodnění napadeného rozsudku především vyložil, z jakých podnětů, za jakých okolností a na základě jakých výsledků šetření a dokazování došlo k vydání správních aktů (konfiskačních výměrů), jimiž byli v důsledku politické perzekuce postiženi původní vlastníci nemovitostí, kterých se týkala žaloba žalobce. Jestliže na základě provedeného dokazování (doplněného po zrušovacím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) dospěl odvolací soud k závěru, že tu nebyly před 25. 2. 1948 shledány předpoklady pro konfiskaci majetku dekretem č. 108/1945, a to ani u původní vlastnice K. M. (která byla české národnosti a čekoslovenskou občankou), ani u původního vlastníka H. M. (jenž podle své výpovědi i podle písemného svědectví českého občana Československé republiky MUDr. K. Š. z B. ze 17. 9. 1945, byl delší dobu vyšetřován říšskoněmeckou tajnou státní policií /Gestapem/), pak nelze přesvědčivě vytknout odvolacímu soudu, že by přechod věcí na stát posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno v ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo tedy možno přisvědčit námitce dovolatele o nesprávném právním posouzení věci, neboť z důvodů, jež byly rozvedeny výše, nelze mít za to, že odvolací soud použil právní předpis, který by se na řešenou právní věc nevztahoval, anebo, že by si ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. nesprávně vyložil.
K výtce dovolatele, v níž zdůraňuje obsah ustanovení §1 odst. 1 bodu 2) dekretu č. 108/1945 Sb. je třeba uvést, že H. M. byl v místě svého původního bydliště v St. I. (Sársko) podezírán a vyšetřován říšskoněmeckou tajnou státní policií (Gestapem) v souvislosti s ohrožováním válečné výroby. Poněvadž Gestapo bylo orgánem, jenž se v nacistickém Německu významným způsobem podílel na teroru a represích vůči osobám neněmecké i německé národnosti, je možno současně dovodit, že hmotněprávní podmínky shora citovaného ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. lze vztáhnout i na osoby pronásledované Gestapem, mezi něž, jak vyplývá z již konstatovaného písemného svědectví MUDr. Š. z r. 1945, patřil i H. M. I z těchto důvodů nebylo odvolacímu soudu možno vytknout, že by ohledně H. M. dospěl k nesprávnému závěru, pokud dovodil, že podmínky pro konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. splněny nebyly, a že tedy předmětný majetek nepřešel na stát (ex legem) již ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, ale teprve právní mocí konfiskačních výměrů z r. 1948.
Za daného stavu, kdy na podkladě provedeného dovolacího přezkumu (§242 odst. 1 o. s. ř.) nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by správnost závěrů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovaly, nezbylo proto než dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť dovolatel (žalovaný) neměl v dovolacím řízení úspěch a ze spisu nevyplývá, že by žalobci náklady dovolacího řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání podle občanského soudního řádu.
V Brně 13. února 2001
JUDr. Eduard Teschler, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Milena Lukovská