ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.606.2000.1
ROZSUDEK
28 Cdo 606/2000
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) J. G. a B) M. G., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. B. a 2) H. B., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 160/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1999, č.j. 21 Co 12, 13, 14/99-179, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 30. 3. 1992 u Okresního soudu v Hradci Králové se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu. Tvrdili, že vlastnictví k nemovitostem pozbyli na základě výroku rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 1970 ve věci sp. zn. 2T 23/70, jenž byl zrušen usnesením téhož soudu ze dne 21. 8. 1990, sp. zn. 1 Rt 152/90. Žalovaní přitom nemovitosti nabyli od státu za cenu zvýhodnění oproti jiným osobám, které se ucházely o zajištění bydlení a nemovitosti získali za částku, která neodpovídala skutečné ceně.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 1994, č.j. 10 C 160/92-75 žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 10. 1996, č.j. 15 Co 330/95-90, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Učinil tak pro nedostatečně zjištěný skutkový stav ve vztahu k závěrům, že žalovaní nabyli nemovitosti postupem uvedeným v §5 zákona č. 87/1991 Sb. Vyšel ze zjištění, že žalobci jako oprávněné osoby včas uplatnili u žalovaných výzvou ze dne 25. 9. 1991 svůj nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí, mimo jiné pozemku parcelní číslo 33/2, na níž je postaven rodinný domek č. 46.
Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, obsahem smlouvy ze dne 16. 11. 1987, z níž žalovaní odvozují své vlastnické právo ke sporným nemovitostem, byl prodej rodinného domku čp. 46 ve S. z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaných. Spolu s domkem jako jeho příslušenstvím byla předmětem převodu mimo jiné i pekárna a mlýnice. K převodu takových nemovitostí bylo třeba podle §18 odst. 4 písm. b) až db) vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, předchozí vyjádření příslušného stavebního úřadu, že lze takové budovy přebudovat pro účely bydlení nebo rekreace. Zatím se v dané věci nepodařilo prokázat, že by takové vyjádření bylo vydáno. Pokud však jde o pekárnu, nelze zatím podle názoru odvolacího soudu uzavřít, zda i v tomto případě bylo souhlasu třeba. Ze znaleckého posudku z roku 1984 nelze totiž zjistit, v jakém stavu pekárna byla, zda bylo známo, k jakému účelu byla stavba povolena či jaké bylo v té době její stavebně technické vybavení.
Pokud mlýnice byla zbourána zcela a z pekárny zůstala jen část stavby související s domem čp. 46, nemohou se žalobci vydání těchto staveb domáhat, neboť jde o stavby již neexistující. Případný nedostatek souhlasu stavebního úřadu k převodu tohoto příslušenství nezakládá proto protiprávnost převodu rodinného domku, k jehož převodu byl dán řádný souhlas ve smyslu §19 odst. 2 citované vyhlášky.
Pro platnost převodu rodinného domku podle odvolacího soudu je zapotřebí zjistit, zda jeho ocenění včetně ostatních nemovitostí bylo v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 128/1984 Sb. Podle doplňujících zjištění odvolacího soudu výslechem znalec ing. S. tento na základě své úvahy a předložených dokladů prodloužil životnost rodinného domku o 15 let, což v důsledku toho znamenalo rozdíl v ocenění oproti roku 1984 o zhruba 18.000 Kč. Stejně tak zjistil odvolací soud rozdíl v ocenění studny a mlýna, kde se navíc liší výměry nemovitostí. Za tím účelem uložil soudu prvního stupně doplnění řízení včetně výslechu svědka Ing. Š., který ocenění nemovitosti v roce 1984 prováděl a všechny předměty tehdy přímo viděl, a to k tomu, jaký byl stav nemovitostí, jakým způsobem nemovitost hodnotil, zda mu byly známy prováděné přestavby u rodinného domku a jakým způsobem zjišťoval výměry mlýnice a ocenil pekárnu. Pokud by se nepodařilo uvedené rozpory odstranit ani výslechem tohoto svědka, je třeba do řízení přibrat nového znalce k vypracování revizního znaleckého posudku ohledně ocenění nemovitostí.
Odvolací soud se konečně zmínil, že podstatná část rozdílu mezi oceněním provedeným ing. Š. a oceněním znalce ing. S. spočívá v tom, že v roce 1987, kdy bylo provedeno ocenění nemovitostí bývalým ONV v H. K., které měl vypracovat ing. Š., se vycházelo z amortizace 80%, takže zůstatková životnost rodinného domku byla 20%. Naproti tomu znalec ing. S. počítal nikoliv s životností nemovitostí 100 let, jako ing. Š., ale s ohledem na stav objektu s životností 115 let, takže zbývající životnost objektu mu vyšla na 26%. Odvolací soud poukázal na znění §2 odst. 4 vyhlášky č. 128/1984 Sb., podle něhož cena rodinného domku vypočtená podle odst. 1, 2 a 3, se přiměřeně sníží o opotřebení s přihlédnutím k jeho stavu a předpokládané životnosti, toto snížení činí zpravidla při běžné údržbě 1% za každý rok stáří stavby, nejvýše však 80%. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby výslech svědka ing. Š. byl zaměřen mimo jiné na zjištění, zda objekt v době ocenění byl ve znatelně lepším stavu, než jaký by bylo možno očekávat při pouhé běžné údržbě, či zda šlo o stav v podstatě obvyklý a co tedy znalce vedlo k závěru, že nebyly dány podmínky pro určení životnosti stavby odchylně od té míry, která se podle citovaného §2 odst. 4 zmíněné vyhlášky užívá jen zpravidla. Odvolací soud konečně uložil soudu prvního stupně, aby v rámci revizního posudku zjistil, zda odchylné posouzení životnosti objektu spočívalo pouze v odlišném subjektivním přístupu obou zmíněných znalců, nebo zda s ohledem na zjištěný stav objektu v době prodeje je to které určení životnosti objektivně nesprávné. Vyslovil v této souvislosti právní názor, podle něhož pokud by se ukázalo, že jde jen o subjektivní odchylku, nelze v tomto rozsahu považovat rozdíl mezi cenou stanovenou bývalým ONV v roce 1987 a cenou stanovenou ing.S. za protiprávní zvýhodnění žalovaných, ani za skutečnost zakládající rozpor s právním předpisem.
Soud prvního stupně po doplnění řízení mj. revizním znaleckým posudkem zamítl žalobu v plném rozsahu, a to rozsudkem ze dne 30. 9. 1998, č.j. 10 C 160/92-147. S odkazem na závaznost právních závěrů odvolacího soudu vyjádřených v citovaném zrušovacím usnesení a s přihlédnutím k výsledkům dokazování po doplnění řízení revizním znaleckým posudkem dospěl k závěru, že odhad předpokládané životnosti podle metodiky vyhlášky č. 128/1984 byl věcí subjektivního posouzení toho kterého znalce. Přitom nešlo o údaj rozhodný pro stanovení ceny, nýbrž o údaj podpůrný. Rozhodující bylo skloubení stanovené životnosti s výpočtem opotřebení stavby použitím takové metody výpočtu opotřebení, která zohledňovala vlivy stavebních změn na cenu domu, když tuto skutečnost nezohledňoval výpočet předpokládané životnosti. V tomto směru pochybili oba znalci, jak ing. Š., tak ing. S., i když posledně jmenovaný se svým stanovením ceny více přiblížil realitě. Podle původního znaleckého posudku činila cena nemovitostí 92.481.50 Kč, podle posudku ing. S. činila 102.608,80 Kč.
Z těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že se žalobcům nezdařil důkaz o tom, že by žalovaní nabyli nemovitost za nižší cenu, než byla cena stanovená cenovými předpisy. Podpůrně odkázal na závěry výkladové praxe k pozdějšímu cenovému předpisu (vyhlášce č. 43/1969 Sb) platnému v době uzavírání smlouvy, podle nichž tento cenový předpis ponechal prostor relativně volné (nikoliv však neodůvodněné) úvaze a individuálnímu přístupu znalce. Důsledkem toho je, že odborné odhady téže věci se mohou od sebe v určitých mezích lišit. Podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu není pak splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem výše zmíněné přípustné odchylky, vyjadřující uvedené meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého, znaleckého přístupu. Není splněna zpravidla též v případě jiné odchylky, jestliže se promítá do určení nižší ceny kvantitativně nepatrně, resp. nepodstatně. Závěr o tom, jaká je skutečná cena nemovitosti podle cenového předpisu, je závěrem skutkovým, ze kterého pak soud vycházel při prováním zhodnocení věci.
K odvolání žalobců odvolací soud výše uvedeným rozsudkem potvrdil v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně, v odstavci II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení, v dalších odstavcích svého rozsudku rozhodl o odvolání proti usnesením soudu prvního stupně o určení výše znalečného.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to výrokům I. a II. podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř.
Podle dovolatelů soudy obou stupňů neprovedly důkazy k určení charakteru mlýnice a pekárny jako samostatných staveb. Přitom šlo o skutkový závěr významný pro právní posouzení vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu. Ten totiž vyslovil, že mlýn a pekárna nebyly samostatnými stavbami, takže nemusely být ani ve smlouvě výslovně specifikovány, aniž by musel být ke kupní smlouvě vyžádán předchozí souhlas ve smyslu vyhlášky č. 90/1984 Sb. Za vadné skutkové zjištění považují dovolatelé rovněž okolnost, že znalecký posudek ing. Stránského (zpracovaný pro potřeby převodu nemovitostí ze státu na žalované v roce 1987) nezahrnoval vůbec cenu kanalizace z předsíně a dlažby před obchodem. Zvýšení ceny odrážející i tyto položky by pak znamenaly takové překročení subjektivní odchylky vyjádřené ve znaleckém posudku, že by tato překročila i odvolacím soudem uvažovaný limit 10%.
Dovolatelé rovněž nesouhlasili s právním posouzením odvolacího soudu. Namítali, že z žádného ustanovení platného práva nevyplývá opora pro správnost právního závěru odvolacího soudu v tom, že subjektivní odchylka znalce při oceňování nemovitostí je přípustná, není-li podstatná, tedy nedosáhne-li odchylky 10 %. Poukazovali na vnitřní rozpornost těchto závěrů odvolacího soudu, který ji zdůvodnil tím, že se za přípustnou v uvedeném rozsahu zpravidla považuje, jednak v daném případě si byl vědom, že se zjištěný rozdíl této hranici velice blíží.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují dovolatelé i v rozpornosti jeho postupně zaujatých právních závěrů v této věci týkajících se režimu pekárny a mlýnice jako příslušenství rodinného domku, případně jako samostatného předmětu právních vztahů. Poukazovali v tomto směru jednak na závěr odvolacího soudu, který v potvrzujícím rozsudku dospěl k závěru, že mlýnice a pekárna nebyly samostatné stavby, ale přístavbami domu čp. 42, neboť s ním tvořily jedinou stavbu, takže nebyl důvod, proč by měly být ve smlouvě zvlášť vyjmenovány. Z téhož důvodu nebylo zapotřebí žádat předchozí souhlas příslušného stavebního úřadu. Naproti tomu ve svém dřívějším rozhodnutí odvolací soud vyslovil závěr, že mlýn a pekárna jsou samostatnými stavbami, takže souhlasu příslušného správního orgánu nebylo zapotřebí, neboť se jednalo o příslušenství, byť i v podobě samostatné stavby. Proto tehdy nedospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o převodu stavby rodinného domku. Přestože byla sjednána celková kupní cena, vycházel tehdy odvolací soud z toho, že lze rozdělit kupní smlouvu na smlouvu ohledně rodinného domku a smlouvu ohledně mlýna a pekárny.
Z toho dovolatelé dovozují rovněž nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem v tom, že tento nevěnoval vůbec pozornost splnění podmínek §18 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 90/1984 Sb. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že mlýnice a pekárna nebyly samostatné stavby, nýbrž pouze přístavbami domu čp. 42, takže s ním tvořily jedinou stavbu. Podle dovolatelů převod vlastnického práva k objektu mlýna ze státu na občana bylo možno v roce 1987 uskutečnit pouze za předpokladu, že se jednalo o majetek přebytečný nebo neupotřebitelný a po předchozím vyjádření příslušného stavebního úřadu, že lze takové stavby přebudovat pro účely bydlení nebo rekreace. Takové předchozí vyjádření v dané věci uděleno nebylo vůbec, souhlas udělený odborem výstavby a územního plánování ONV v H. K. ze dne 17. 11. 1987 byl udělen až po uzavření kupní smlouvy a stejně nesplňoval požadované náležitosti podle §18 odst. 4 písm. db) vyhlášky č. 90/1984 Sb. Neobsahuje totiž vyjádření, že objekt mlýna lze přebudovat pro účely bydlení nebo rekreace.
Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.").
Podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V této věci je dovolání přípustné z důvodů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Rozsah dovolacího přezkumu vyplývající ze shora citovaných ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům umožňuje přezkum rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. - tedy potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, když ohledně obsahu výroku v odstavci II. platí důsledky vyplývající z ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě bylo nesprávné skutkové zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí, a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněný aspekt úzce souvisí s dalším uplatněným dovolacím důvodem v této věci, podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. spočívajícím v nesprávným právním posouzením věci. Jde o omyl soud při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k předmětu řízení vymezenému žalobními tvrzeními, jak bylo shora uvedeno, bylo pro správné právní posouzení věci (a s tím související odpovídající skutková zjištění) podstatné zjištění, zda se žalobcům podařil důkaz o pravdivosti jejich tvrzení, podle nichž žalovaní měli nemovitosti nabýt při zvýhodnění oproti jiným osobám, které se ucházely o zajištění bydlení a dále za cenu, která neodpovídala tehdejším cenovým předpisům. Uvedená žalobní tvrzení se tak zřejmě přimykala (v souvislosti se způsobem odnětí vlastnického práva žalobců) k uplatnění důvodů obsažených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Podle uvedeného ustanovení (aplikováno na tvrzení žaloby v této věci) jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Účel sledovaný ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, spočívá v postižení těch případů porušení dříve platných právních předpisů, které vzdor tomu, že byly vydány orgány totalitního státu, nebyly týmiž orgány v praxi respektovány, a to buďto za přímého porušení takových předpisů nebo cestou jejich nepřímého obcházení. Patří sem tedy předně případy zjevného porušení tehdy platných (byť i podzákonných norem), které upravovaly postup státu při realizaci převodu věcí z majetku státu (jenž je nabyl za podmínek uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.), do vlastnictví fyzických osob. Ve sledovaných souvislostech tak lze přisvědčit správným závěrům odvolacího soudu vyjádřeným již v jeho zrušovacím usnesení ze dne 8. 10. 1996, č.j. 15 Co 330/95 - 90. Vzhledem k datu uzavření smlouvy ze dne 16. 11. 1987 bylo totiž třeba zkoumat, zda s přihlédnutím k předmětu převodu (byť i označeného jako příslušenství) měla být i pekárna a mlýnice, totiž přicházelo skutečně do úvahy zkoumání, zda zde bylo k dispozici předchozí vyjádření příslušného stavebního úřadu, že lze takové budovy přebudovat pro účely bydlení nebo rekreace.Tento požadavek by bylo možno ovšem oprávněně nastolit pouze v případě, že stavby splňující náležitosti takových objektů, vůbec v době převodu jako věci v právním slova smyslu existovaly. Zmíněný správný závěr vyslovil odvolací soud za situace, kdy z tehdejších výsledků dokazování nebylo možno spolehlivě posoudit, v jakém stavu pekárna byla a zda bylo známo, k jakému účelu byla stavba povolena či jaké bylo v té době její stavebně technické vybavení. Stejně tak nutno odvolacímu soudu přisvědčit, že za situace, kdy by byla mlýnice zbourána zcela a z pekárny zůstala jen část stavby související s domem čp. 46, nebyli by žalobci oprávněni k vydání těchto staveb, neboť by šlo o stavby neexistující. Logicky by pak odpadla nutnost vyžádání stavebního úřadu k převodu tohoto příslušenství ve smyslu §19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správně národního majetku.
Pro posouzení případného rozporu s tehdy platnými předpisy (za něž lze považovat i ustanovení zmíněné vyhlášky) tak bylo zapotřebí bezpochybného zjištění o povaze pekárny a mlýnice ve smyslu shora uvedených ustanovení, jakož i existence předchozího vyjádření příslušného stavebního úřadu, že lze takové stavby přebudovat pro účely bydlení nebo rekreace ve smyslu ustanovení §18 odst. 4 písm.d) citované vyhlášky. Tomu odpovídající zjištění soudu muselo být pak obsahem odůvodnění jeho rozsudku ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v těchto ohledech respektovalo dříve zaujatý právní názor o povaze místností označovaných žalobci jako mlýn a pekárna. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud srozumitelně a přesvědčivě vypořádal se zjištěními podávajícími se z obsahu revizního znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem v této věci. Jeho závěry, podle nichž prostory - podle terminologie žalobců - mlýna a pekárny - netvořily samostatné budovy, nýbrž k původní či alespoň předešlé původní stavby organicky přiléhaly, při zachování vnitřního propojení a tedy přístupu či průchodu přes jinou přístavbu nebo přes dvůr patřící k areálu domu, tak vycházejí z důkazů v řízení řádně provedených, žalobci nezpochybněných, jsou vnitřně skloubené a logicky na sebe navazující. Skutkové závěry odvolacího soudu týkající se této otázky (totiž povahy zmíněných prostor jako příslušenství domu) mají proto oporu v provedených důkazech. Pak je ovšem právně bezvýznamné, že dodatečně odbor výstavby a územního plánování ONV v H. K. dne 17. 11. 1987 udělil po uzavření kupní smlouvy souhlas s převodem příslušného majetku, neboť šlo úkon (vzhledem k skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) nadbytečný. Tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak nelze přisvědčit.
Rovněž tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, podle něhož neexistence prostor uváděných v ustanovení §18 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 90/1984 Sb., vylučovala nutnost vydání předchozího souhlasu příslušného stavebního úřadu podle tohoto ustanovení, je proto třeba rovněž považovat za správný. Dovolací soud v této souvislosti pouze doplňuje, že z dikce ustanovení §18 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 9/1984 Sb. se nabízí závěr o kategorizaci tam uvedených účelově určených staveb jako samostatných věcí v právním smyslu, nikoliv jako součástí, resp. příslušenství rodinných domků s příslušenstvím, které jsou zvlášť zmíněny v ustanovení §18 odst. 4 písm.e), eb) téže vyhlášky. S tím souvisí i správnost posouzení věci odvolacím soudem v tom, že po doplnění důkazního řízení (na rozdíl od stavu při vydání usnesení ze dne 8. 10. 1986, č.j. 15 Co 330/95-90), hodnotil odvolací soud výši ceny převáděných nemovitostí souhrnnou částkou (tedy za rodinný domek s příslušenstvím), nikoliv v závislosti na označení jednotlivých prostor žalobci jako samostatné předměty nabytí (mlýn a pekárna). Nebylo tak možno spolehlivě dospět k závěru o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Rozpor s tehdy platnými právními předpisy, který žalobci shledávali v rozdílech ocenění převáděných nemovitostí podle znaleckých posudků, a tedy následně existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. dovolací soud rovněž neshledal. V tomto směru lze považovat za správný závěr odvolacího soudu vyjádřený opět již v jeho předchozím shora zmíněném zrušovacím usnesení. Podle něj za případ porušení platných cenových předpisů nelze považovat každý rozdíl v ceně zjištěné odlišnými znaleckými posudky, pokud tato byla vyvolána jen subjektivní odchylkou znalce ve vztahu k zjištěnému stavu objektu v prodej a následného určení životnosti objektu, nýbrž jen takový případ rozdílu v ceně, který byl vyvolán objektivně nesprávným zjištěním týkajícím se těchto rozhodujících východisek. Jinak vyjádřeno, pod případy rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., lze zahrnout pouze určení ceny věci stanovené za porušení tehdy platných předpisů pro oceňování, nikoliv důsledky rozdílného subjektivního odhadu životnosti a míry opotřebení v mezích tehdejšího cenového předpisu. Ani dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od naznačených závěrů, které vzhledem k systematickému výkladu lze podpořit závěry soudní praxe vážící se obecně k problematice určení maximální ceny, jejíž překročení podle dobových předpisů (§399 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991 Sb.) bylo sankcionováno neplatností ve smyslu §39 téhož zákona.
V souladu s tímto správným právním hodnocením postupoval odvolací soud v této věci. Převzal podrobná skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejícího z provedeného revizního znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem a přiléhavě zhodnotil výsledek z nich se podávající. Podle nich rozdíl mezi cenou sjednanou v kupní smlouvě a cenou určenou znalcem Ing. S. podle tehdejšího cenového předpisu nevznikl v důsledku porušení předpisů při stanovení ceny pro kupní smlouvu, nýbrž v důsledku rozdílného subjektivního odhadu znalce ohledně životnosti a míry opotřebení v mezích tehdejšího cenového předpisu, přičemž nepřesáhl 9,86%. Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani správnost jeho úvahy o tolerovatelném rozdílu kolem 10% v určení ceny podle odlišných znaleckých posudků. Jde o závěr přípustný vzhledem k možnostem volné úvahy soudu vyplývající z ustanovení §132 o.s.ř. Dovolací námitky žalobců poukazující na absenci exaktní hranice pro míru takové přípustné odchylky v příslušném předpise nebo závěrech soudní praxe, hodnotí dovolací soud proto jako nepřípadné. Ani v tomto rozsahu nedospěl proto dovolací soud k závěru o existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Ve vztahu k tvrzením žalobců o případném protiprávním zvýhodnění osob nabyvatelů dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebyly tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti, ani označeny důkazy nesoucí se k těmto tvrzením. Ani dovolací soud neshledává, že by se z obsahu spisu podávaly skutečnosti, které by existenci takového protiprávního zvýhodnění osob žalobců podávaly. Vzdor účelu soudního řízení v restitučních věcech nelze přehlédnout, že i pro projednávání těchto věcí platí obecná zásada vyplývající z ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. s s důsledky uvedenými v ustanovení §120 odst. 3 věty třetí o.s.ř. Za této situace zde není žádný z uplatněných dovolacích důvodů dán.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková