ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.669.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 669/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. J., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu v Praze 4, pod sp.zn. 29 C 132/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, č.j. 29 Co 317/2000 -140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 1999, č.j. 29 C 132/95-123 zrušil právo společného nájmu k bytu 3+1 s příslušenstvím v 6. poschodí domu čp. 3088 v P., jako další nájemkyni bytu určil žalobkyni a žalovanému uložil povinnost tento byt vyklidit a žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl žalovanému přidělen na podkladě pokynu jeho bývalého zaměstnavatele V. l. k. ČSR, jmenovitě ministra-předsedy VLK ČSR ze dne 5. 5. 1983 z titulu tehdejšího pracovního zařazení žalovaného. Původně se jednalo o byt státní, později obecní. V rámci privatizace v roce 1994 stal se dům, v němž se byt nachází, ode dne 31. 10. 1994 vlastnictvím Družstva spoluvlastníků se sídlem v P. Účastníci získali předmětný byt za trvání jejich manželství na základě rozhodnutí o přidělení bytu tehdejšího NV v P. ze dne 8. 2. 1984, přičemž k převzetí a předání bytu došlo dohodou o užívání bytu ze dne 29. 3. 1984. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 1994, sp. zn. 20 C 164/94. O dalším užívání bytu se účastníci nedohodli.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že sporný byt nemá charakter bytu služebního a dříve ani neměl charakter bytu podnikového. Uzavřel, že byt byl žalovanému přidělen podle §20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., nikoli podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. Dále dovodil, že dnem 1. 1. 1992 právo společného užívání se podle ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. změnilo na společný nájem, který do rozhodnutí soudu nezanikl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2000 , č.j. 29 Co 317/2000 -140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dále v odstavci II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že v otázkách naznačených žalovaným neshledal zásadní právní význam.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že pokud má uzavřenou novou nájemní smlouvu s družstvem z 10. 12. 1996, nelze dovolateli nařídit výkon rozhodnutí vyklizením z družstevního bytu. Nesouhlasil rovněž s právním závěrem odvolacího soudu, že dovolateli nesvědčí výlučné užívací právo k bytu jako podnikovému, a to na základě jeho přidělení VLK ČSR. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 152/96, 2 Cdon 335/97 a 2 Cdon 1330/97. Dále namítal, že důsledkem rozhodnutí odvolacího soudu je vznik bezdůvodného obohacení žalobkyně z jeho členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,,o. s. ř. \").
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně sice předcházelo jeho dřívější rozhodnutí, jmenovitě rozsudek ze dne 17. 6. 1997, č.j. 29 C 132/95-55, jímž v souladu s původní žalobou bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu k předmětnému bytu, výlučnou členkou družstva a nájemkyní byla určena žalobkyně a žalovanému bylo uloženo předmětný byt vyklidit do 15-ti dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, č.j. 51 Co 18/98-79. Stalo se tak však z důvodů po výtce procesní povahy, aniž by odvolací soud zaujal závazný právní názor v meritu věci, byť i vyslovil přiléhavý pokyn adresovaný soudu prvního stupně vážící se k nutnosti použití nyní platných ustanovení hmotného práva v návaznosti zejména na procesní otázky formulace petitu. Pouze v této souvislosti vyslovil odvolacího soud právní závěr (podmíněný nutností dalšího zjištění, tedy doplnění dokazování před soudem prvního stupně), podle něhož pouhá okolnost, že dům se sporným bytem zakoupilo bytové družstvo, nelze bez dalšího dovodit, že by účastníkům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu, aniž by bylo doloženo, jakým způsobem zaniklo právo společného nájmu sporného bytu jako nedružstevního. Stále v téže souvislosti pak odvolací soud vyslovil, že pokud dosavadní nájemní vztah nezanikl, nemohl platně vzniknout žádný nový nájem obsahově odlišný od předchozího, proto nemohla být platně uzavřena ani nájemní smlouva ze dne 10. 12. 1996, na kterou žalovaný odkazoval. Z této okolnosti proto nelze dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V této věci žalovaný v průběhu odvolacího řízení (v rámci odvolání podaného dne 28. 4. 2000) učinil návrh ve smyslu §239 o.s.ř., aby odvolací soud připustil pro případ potvrzení svého rozsudku přípustnost dovolání, „protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu\". Uvedený procesní úkon nesl s sebou účinky ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., bez ohledu na to, že žalovaný nespecifikoval, která otázka by měla z rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Účastník není totiž k takovému bližšímu vymezení povinen, neboť nemůže předvídat, na kterých rozhodujících otázkách odvolací soud své případné potvrzující rozhodnutí založí. Posouzení toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu, tak v této věci zahrnuje posouzení všech důvodů, na nichž byl potvrzující rozsudek odvolacího soudu založen.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. se ke dni 1. 1. 1992 právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které k uvedenému datu trvá, změnilo na nájem. Společné užívání bytu manžely se změnilo na společný nájem. Podle cit. ustanovení byla tedy předpokladem transformace stávajícího práva společného užívání bytu manžely na společný nájem skutečnost, že takovéto právo vzniklo, a že k uvedenému datu trvalo, přičemž při posouzení, zda je tento předpoklad splněn, je nutno vycházet z dosavadní právní úpravy. To znamená, že je nutno především posoudit, zda žalovaným vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, a to podle právní úpravy platné v době, kdy k jeho vzniku mělo dojít, tj. v roce 1984.
V projednávané věci odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že právo společného užívání bytu manžely vzniklo na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného odborem bytového hospodářství Národního výboru h. m. P. ze dne 8. 2. 1984 a následně uzavřené dohody o užívání bytu ze dne 29. 3. 1984. Oba manželé se tak stali řádnými uživateli předmětného bytu na základě práva společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1. 1. 1992 podle ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. změnilo na společný nájem. Po rozvodu jejich manželství k dohodě o dalším užívání tohoto bytu nedošlo. Rozhodnutí soudů obou stupňů se tak opírá o úpravu vyplývající z ustanovení §705 odst. 1 o.z. za použití ustanovení §712 odst. 3 věty druhé o.z.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konečně plyne, že tento neponechal stranou okolnost patrnou z výsledků důkazního řízení, jmenovitě to, že rozhodnutí o přidělení bytu bylo vydáno podle ustanovení §19 a 20 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. V tomto směru odvolací soud přiléhavě vyložil, že pouhá okolnost, že byt byl žalovanému přidělen ve státním zájmu, pramenila z interního rozhodnutí jeho tehdejší zaměstnavatelské organizace o tom, kterému z jejich pracovníků má příslušný orgán přidělit byt. Nešlo přitom o byt přidělený podle ustanovení §24 a násl. zákona o hospodaření s byty.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, se tak nabízí závěr, že odvolací soud při svém rozhodování neřešil žádnou otázku, která by jeho rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí soudu je konformní s dnes již ustálenou a početnou judikaturou týkající se shora uvedených aplikovaných předpisů. Poukaz dovolatele na jím uváděná rozhodnutí dovolacího soudu je nepřípadný, neboť zmíněná rozhodnutí řešící jinou problematiku, než která byla předmětem posouzení v této věci. To platí i o tvrzení dovolání nesoucích se k povaze družstevního bytu, o který v této věci nejde a finačních otázek souvisejících s údajným členstvím účastníků, případně samotného žalovaného, a to už z toho důvodu, že tyto otázky vybočují z předmětu řízení, jak byl v této věci vymezen a rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívá.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu