ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.675.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 675/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1) J. Č. a 2) B. Č., oba zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. listopadu 2000, sp.zn. 20 Co 350/2000 (v právní věci žalobců 1) J. Č. a 2) B. Č., oba zast. advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 99/97), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal mezitímním rozsudkem ze dne 7. dubna 1999, čj. 30 C 99/97–36 nárok uplatňovaný žalobci co do základu za opodstatněný. Rozhodnutí o výši uplatněného nároku a o nákladech řízení soud zůstavil rozsudku konečnému.
Městský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 21. října 1999, čj. 20 Co 303/99-60 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, když mj. prvoinstančnímu soudu uložil, aby spolehlivě zjistil, kdy bylo právnímu zástupci žalobců doručeno zamítavé stanovisko žalované k jejich žádosti v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení nároku žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 1 potom následně rozsudkem ze dne 7. června 2000, čj. 30 C 99/97-72 řízení ohledně požadavku žalobců na finanční náhradu za stavební parcelu č. 28 a stavební parcelu č. 29 v k.ú. Ž. v obci S. zastavil. Návrh žalobců, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 1,000.000,- Kč byl zamítnut. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Při posuzování data doručení konečného zamítavého stanoviska žalované ze dne 15. 10. 1993 – což je okolnost rozhodná pro zvážení otázky promlčení – vycházel soud 1. stupně v souladu s pokyny odvolacího soudu, obsaženými v předchozím zrušujícím usnesení, z obecné zkušenosti doručovacích lhůt zásilek. Ze záznamu podací knihy žalované je zřejmé, že uvedená zásilka byla odeslána dne 21. 10. 1993; při průměrně třídenní, maximálně týdenní délce doručovacích lhůt tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovaná zásilka byla advokátu žalobců doručena nejpozději poslední den měsíce října 1993. Tříletá promlčecí doba tedy počala žalobcům běžet 1. 11. 1993 a vzhledem k datu podání žaloby (28. 5. 1997) je zřejmé, že jejich nárok byl uplatněn po uplynutí této doby ve smyslu §100 odst. 1 a §101 občanského zákoníku.
K odvolání žalobců se věcí opět zabýval Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000, čj. 20 Co 350/2000-93 v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, jinak jej nechal nedotčeno. Právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádné ze stran sporu. Návrh na připuštění dovolání, podaný žalobci, byl zamítnut. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Pokud žalobci namítali, že při doručování předmětné zásilky nemusela obecná doručovací praxe za určitých okolností platit, je toto tvrzení spekulativního charakteru a není ve vztahu k danému případu podloženo žádnými konkréty. Žalobci v průběhu řízení nikdy netvrdili ani neprokazovali, že by sporná zásilka, obsahující konečné zamítavé stanovisko žalované k jejich nároku na finanční náhradu, byla jejich zástupci doručena s výraznou časovou prodlevou. Za takové situace je třeba vyjít z toho, že k žádnému neobvyklému prodlení nedošlo a při normálním běhu věcí musel být dopis z 15. 10. 1993, doporučeně zaslaný 21. 10. 1993, doručen advokátu žalobců nejpozději koncem tohoto měsíce. Žalobci navrhovaná výpověď pracovnice advokáta k době doručení této písemnosti by po sedmi letech od události a při počtu zásilek, které obvykle denně do kanceláře advokáta docházejí, nemohla být průkazná a přispět k lepšímu objasnění věci. Z těchto důvodů byl napadený zamítavý výrok rozsudku I. stupně jako věcně správný potvrzen. Návrhu žalobců na připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud nevyhověl, neboť označená otázka posouzení běžné doručovací praxe není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Odvolací soud pak neshledal své rozhodnutí rozhodnutím, které by mělo z hlediska řešené právní problematiky zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalující strana dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle dovolatelů žalovanou, která vznesla námitku promlčení, tížilo ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Žalovaná k prokázání svého tvrzení nabídla pouze záznam v doručné knize, z něhož lze bezpečně dovodit pouze jediný závěr a sice, že žalovaný dne 21. 10. 1993 předmětnou zásilku odeslal a právnímu zástupci dovolatelů byla doručena, nicméně není z tohoto důkazu zřejmé, kdy k doručení zásilky došlo. Na tomto základě je úvaha o tzv. obecné zkušenosti doručovacích lhůt zásilek neaplikovatelná. Odvolací soud měl vyhovět návrhu na doplnění dokazování svědeckou výpovědí bývalé zaměstnankyně advokátní kanceláře, neboť není vyloučeno, že právě tento důkaz mohl přispět k bezpečnějšímu zjištění skutkového stavu.
K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření, podle nějž žalobci ve svém dovolání neuvádějí žádné nové relevantní skutečnosti, které by mohly mít vliv na jakoukoliv změnu napadeného rozhodnutí. Žalovaná plně souhlasí s tím, jak soudy obou stupňů posoudily běh promlčecí lhůty i obecnou dobu doručování doporučených poštovních zásilek. Už ze skutečnosti, že na žalobě podané u soudu dne 28. 5. 1997 bylo uvedeno datum 17. 9. 1996, plyne, že právní zástupce dovolatelů si byl vědom běhu promlčecí lhůty. Pokud dovolatelé vytýkají neprovedení výslechu zaměstnankyně advokátní kanceláře, není tato výtka oprávněná. Po sedmi letech a množství zásilek, které jsou do advokátní kanceláře denně doručovány, je velice nepravděpodobné, že by si navrhovaná svědkyně mohla spolehlivě pamatovat, kdy byla inkriminovaná zásilka doručena.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b/ o.s.ř.) - neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání se opírá o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. c/, d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
V projednávané věci jde o posouzení namítaného promlčení nároku na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za stavu, kdy zástupce dovolatelů nemůže vlastní evidencí prokázat skutečný den přijetí předmětné zásilky a kdy se z průběhu řízení podává, že touto stranou nebylo v rozhodné době žádné neobvyklé prodlení zmiňováno, je úvaha soudu zobecňující zkušenosti s doručováním zásilek zcela na místě. Dovolací soud nepochyboval ani o správnosti závěru odvolacího soudu pokud nepřistoupil na provedení navrhovaného důkazu předvedením pracovnice právního zástupce žalobců, neboť nelze mít objektivně za to, že by její výslech – už s ohledem na značný časový odstup – mohl prokazatelně osvětlit okolnosti doručení zamítavého stanoviska žalované.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobců zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř, §150 o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu