ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.696.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 696/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) J. K., 2) PhDr. A. K., CSc., zastoupených advokátem, C) Ing. H. V., zastoupené advokátem, D) Ing. V. Č., proti žalovaným 1) Obci U., a 2) J. A., zastoupenému opatrovníkem JUDr. M. T., justičním čekatelem Okresního soudu v Uherském Hradišti, za účasti K. Š., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti dohody o vydání věci a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 5 C 75/95, o dovolání K. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999, č.j. 20 Co 446/98 - 126, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18. 4. 1995 u Okresního soudu v Uherském Hradišti upravenou v průběhu řízení (č.l. 56 spisu) se žalobci domáhali vydání rozsudku o určení, že dohoda o vydání věci, kterou dne 31. 5. 1991 uzavřel Městský úřad v U. jako vydávající a J. A., jako příjemce, kterou byly vydány ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nemovitosti, a to dům č. 9 se st.p.č. 66 o výměře 819 m2, je neplatná, jakož i určení, že vlastníci pozemku p.č. 66/1 st. pl. o výměře 418 m2 v katastrálním území U. jsou žalobci 1. - 2., t.j. J. K. a PhDr. A. K., CSc. Tvrdili, že na základě rozhodnutí Finančního odboru ONV U. ze dne 14. 6. 1990 byly jim pozemky p.č. 66/1 a 66/2 přiděleny do osobního užívání a v tomto směru uvedené právo vzniklo dohodou o osobním užívání ze dne 14. 7. 1990. V důsledku přechodných ustanovení zákona, jímž byl novelizován občanský zákoník, změnilo se pak právo osobního užívání těchto pozemků v právo bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Vzdor této skutečnosti Městský úřad v U. demoliční objekt č.p. 9 v kat. území U. vydal J. A., a to včetně pozemku k němu náležejícímu..
Třetí žalobkyně podáním ze dne 30. 9. 1997 navrhla vydání rozsudku na určení, že výlučnými spoluvlastníky pozemku p.č. 66/1 v obci a kat. území U. jsou manželé PhDr. A. K., CSc. a J. K., dále že výlučnými spoluvlastníky pozemku p.č. 66/2 v obci a kat. území U. jsou Ing. H. V. a Ing. V. Č., a to každý k ideální 1/2 a konečně že vlastníkem stavby domu č.p. 468/9 na pozemku p.č. 66 je Obec U.
Prvý žalovaný navrhl zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 31. 5. 1991 a vydání rozsudku, podle něhož vlastníkem pozemku st. p. č. 66 o výměře 819 m2 v obci a kat. území U. je K. Š.
Okresní soud v Uherském Hradišti v průběhu řízení k návrhu K. Š., dcery druhého žalovaného, připustil usnesením ze dne 12. 10. 1995, č.j. 5 C 75/95-10, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 1996, č.j. 20 Co 389/96-28, vstup jmenované do řízení na straně žalovaných, jako vedlejší účastnice. Rozsudkem ze dne 15. 4. 1998, č.j. 5 C 75/95, zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody z 31. 5. 1991 a na určení, že spoluvlastníky pozemku parcela č. 66/1 v kat. území U. jsou PhDr. A. K., CSc. a J. K., a na určení, že spoluvlastníky parcely č. 66/2 v kat. území U. jsou H. V. a V. Č. Rovněž tak zamítl žalobu žalobkyně Ing. H. V. na určení, že vlastníkem stavby domu č.p. 468/9 na parcele č. 66 je Obec U., i návrh prvého žalovaného Obce U. na určení, že vlastníkem pozemku stavební plocha č. 66 o výměře 819 m2 v kat. území U. je K. Š. Řízení o žalobě vedlejší účastnice K. Š. na určení, že tato je vlastníkem pozemku stavební parcele č. 66 o výměře 819 m2 v obci a kat. území U. vyloučil k samostatnému projednání.
K odvolání prvých dvou žalobců a třetí žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, č.j. 20 Co 446/98-126 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném výroku, kterým byl zamítnut návrh na určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 31. 5. 1991 - pokud byl vydán J. A. dům č.p. 9 se stavební plochou č. 66 v kat. území U., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými. V napadeném výroku o určení vlastnictví k pozemkům p.č. 66/1 a 66/2 v kat. území U. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že spoluvlastníky pozemku p.č. 66/1 v kat. území U. jsou J. K. a PhDr. A. K., CSc., každý k ideální 1/2 celku a dále určil, že spoluvlastnicí pozemku p.č. 66/2 v kat. území U. je Ing. H. V., a to k ideální 1/2 celku.
Odvolací soud vyšel z vymezení odvolacího přezkumu tak, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci ve výrocích, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně Ing. H. V. na určení, že vlastníkem stavby domu č. 9 je Obec U. a zamítnuta žaloba žalované Obce U. na určení, že vlastníkem pozemku č.p. 66 je K. Š. Stejně tak vzal do úvahy, že výrok, jímž byla k samostatnému řízení vyloučena žaloba K. Š. o určení, že tato je vlastníkem pozemku p.č. 66 v kat. území U., nabyl rovněž právní moci. Konečně vyšel z toho, že v případě žalobce Ing. V. Č. nešlo o nerozlučné společenství ve sporu s žalobkyní Ing. H. V., v důsledku čehož dovodil, že i výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení, že jmenovaný je spoluvlastníkem pozemku p.č. 66/2 v kat. území U. k ideální polovině, nabyl rovněž právní moci.
V důsledku toho se zabýval správností rozhodnutí zbývajících výroků rozsudku soudu prvního stupně. Vyšel v tomto směru ze zjištění, že vlastnické právo k pozemku p.č. 66 (dnes vedená jako stavební parcely 66/1 a 66/2), jakož i k domu čp. 9, vše v kat. území U. nabyl československý stát podle vl nař. č. 15/1959 Sb. Pravomocným rozhodnutím finanční odboru někdejšího ONV v U. ze dne 14. 6. 1990 byl manželům PhDr. A. a J. K. přidělen do osobního užívání pozemek č.p. 66/1 - stavební plocha za účelem výstavby rodinného domku. Téhož dne bylo vydáno obsahově totožné rozhodnutí téhož orgánu, kterým byl přidělen pozemek č.p. 66/2 v témže katastrálním území do osobního užívání, rovněž ke stavbě rodinného domku, další manželské dvojici, totiž Ing. V. Č. a Ing. H. Č. Manželství posledně jmenovaných bylo pravomocně rozvedeno dnem 19. 6. 1993, přičemž k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů po rozvodu nedošlo. Na základě výše uvedených rozhodnutí byly také uzavřeny a podle tehdejších předpisů řádně registrovány příslušné dohody o vzniku práva společného užívání pozemku výše uvedenými manžely.
Z těchto zjištění vyvodil odvolací soud závěr, že ku dni účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., to je ku dni 1. 1. 1992, svědčilo žalobcům právo osobního užívání předmětných pozemků, které se v důsledku ustanovení §872 citovaného zákona transformovalo do vlastnictví fyzické osoby, resp. rovnodílného podílového spoluvlastnictví prvých dvou žalobcům. Ti jsou proto aktivně legitimováni k podání předmětné určovací žaloby, přičemž naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozsudku je dán tím, že takovým rozhodnutím získávají podklad pro výlučný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále vyslovil závěr, podle něhož po datu 1. 1. 1992 (nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), není přezkoumatelné po stránce věcné. Konstatoval pouze, že toto rozhodnutí vydal orgán k tomu příslušný, v rámci své tehdejší kompetence, takže nelze přihlížet k námitkám účastníků vznesených v průběhu řízení o okolnostech, za nichž rozhodnutí správního orgánu byla vydána.
S přihlédnutím k této kvalifikaci právního postavení žalobců pak dospěl odvolací soud k závěru, že existence práva osobního užívání předmětných pozemků bránila jejich vydání dohodou podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Proto dohoda o vydání věci ze dne 31. 5. 1991 Sb. trpí částečnou absolutní neplatností, pokud jí došlo k vydání předmětných pozemků. Tento závěr opřel odvolací soud o zákaz vydání vyplývající z ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., účinného od 15. 4. 1991. Proti tomu však shledal dohodu o vydání věci ve zbytku platnou, a to jak z hlediska označení osoby povinné, tak pokud jde o včasnost výzvy oprávněné osoby učiněné u organizace, která tehdy měla věc v operativní správě. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k předmětným pozemkům způsobem shora uvedeným.
V důsledku tohoto rozhodnutí odvolacího soudu odpadl naléhavý právní zájem žalobců na výroku o neplatnosti převodu pozemků č. 66/1 a 66/2. Stejně tak nemohou mít a ani nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání věci v části, kterou došlo k vydání domu čp. 9 (tedy stavby domu). V tomto rozsahu proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. při měnícím rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. S ohledem na procesní postavení dovolatelky jako vedlejší účastnice na straně žalovaných a s přihlédnutím k tvrzením v jejím dovolání, jakož i dovolacímu petitu lze za použití výkladového pravidla ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. dovodit, že dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v odstavci druhém, jímž bylo určeno, že spoluvlastníky pozemku p.č. 66/1 v kat. území U. jsou J. K. a PhDr. A. K., CSc., každý k ideální polovině celku, jakož i určení, že spoluvlastnicí pozemku p.č. 66/2 v kat. území U. je Ing. H. V., a to k ideální polovině celku.
Dovolatelka přitom dílem nesouhlasila se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pokud jde o stav domu čp. 9, který se nacházel na pozemku p.č. 66, podle nichž mělo jít o stavbu již značně zdevastovanou. Tato zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s výsledky důkazního řízení, jmenovitě výpovědi svědkyně J. P., která při jednání před soudem prvního stupně uvedla, že dům potřeboval pouze běžné opravy a údržbu, takže svědkyně měla o jeho koupi zájem. Tuto výpověď učinila při vylíčení událostí v roce 1990, kdy nemovitosti přešly na Městský národní výbor v U., který měl o výkup zájem. Ve skutečnosti podle dovolatelky měli žalobci zájem o stavební pozemek a tak použili všech prostředků, především nezákonných, aby pozemky získali do svého osobního užívání. Je zřejmé, že těmito dovolacími tvrzeními mířila dovolatelka k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka dále namítala, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o přidělení sporných pozemků do osobního užívání a následně k uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání. V době vydání pozemek p.č. 66 nebyl ani ve skutečnosti, ani právně rozdělen na dvě samostatné parcely č. 66/1 a 66/2, šlo o stavební plochu, na níž se nacházel stále existující stavba, totiž dům čp. 9. Tento skutečný stav byl zohledněn v dohodě o vydání věci ze dne 31. 5. 1991. Dovolatelka je sice názoru, že jako oprávněná osoba měla být v dohodě uvedena ona sama, a to jako jediná závětní dědička veškerého majetku po T. V., namísto osoby jejího otce J. A. Tvrdila, že sama požádala o vydání věci dne 7. 6. 1990 tehdejší povinnou osobu Komunální služby města U. Podle dovolatelky však otec paní Č. byl funkcionářem Městského národního výboru v U. a rovněž první dva žalobci měli zde své známé, takže došlo k jednání směřujícímu k rozdělení pozemku a zřízení práva osobního užívání pozemku. Poté, co se dovolatelka dozvěděla o přechodu nemovitostí na Městský národní výbor v U., podala dovolatelka žádost o vydání nemovitostí dne 14. 6. 1990 rovněž u tohoto národního výboru. Ten však v rozporu s pravdou vystavil potvrzení finančnímu odboru ONV v U., jehož existence umožnila tomuto ONV vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Dovolatelka namítala, že podle tehdy platné právní úpravy byl přípustný spolu s převodem vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku na nabyvatele stavby i převod práva osobního užívání pozemku. To však neplatilo opačně, tedy tak, že by s převodem pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, přecházela na nabyvatele rovněž stavba. V této souvislosti poukazovala na skutečnost, že demoliční výměr byl vydán až dne 8. 8. 1990, tedy poté, co byla uzavřena dohoda o údajném zřízení práva osobního užívání pozemku. Platnosti demoličního výměru bylo na újmu už to, že o ně žádali žalobci sub A) - D), ač podle §88 odst. 2 stavebního zákona o povolení a odstranění stavby může žádat pouze její vlastník. Podle dovolatelky tak za účinnosti dřívějších předpisů nevzniklo právo osobního užívání žalobcům platně, takže se nemohlo transformovat do práva spoluvlastníků. Uvedená tvrzení tak odpovídají uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolatelka navrhovala zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že trvala na zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnictví k pozemkům p.č. 66/1 a 66/2 v kat. území U.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - vedlejší účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolatelka uplatnila přípustné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud proto podle §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci odvolací soud předně aplikoval ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. (byť to v odůvodnění výslovně není uvedeno), z něhož pro potřeby posuzování úspěšnosti určovací žaloby vyplývá jednak požadavek věcné legitimace na straně žalobců, jednak prokázání naléhavého právního zájmu. Existenci obou těchto předpokladů odvolací soud dostatečně zkoumal a zdůvodnil. V tomto směru se pro stručnost odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se žalobců sub A) až D).
Odvolacímu soudu nelze upřít ani správnost závěrů o nutnosti prejudicielního hodnocení platnosti dohody o vydání věci ze dne 31. 5. 1991 z hlediska ustanovení zákona č. 403/1991 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb. Uvedený zákon v ustanovení §10 odst. 6 skutečně vylučoval možnost vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání s tím, že oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada podle §14 zákona. Vzhledem k nabytí účinnosti zmíněné novely dne 15. 4. 1991 je třeba považovat za správný i tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, podle něhož dohodou ze dne 31. 5. 1991 nebylo již možno platně předmětné stavební pozemky vydat, jestliže k nim příslušelo právo osobního užívání založené shora zmíněnými rozhodnutími příslušného správního orgánu a následně příslušnými registrovanými dohodami o zřízení práva osobního užívání pro žalobce, a to pro rozpor s uvedeným kogentním ustanovením zákona (§39 o.z.) s důsledky částečné absolutní neplatnosti této dohody.
Než odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávnost jeho úvah o vázanosti rozhodnutím zmíněného správního orgánů, příslušného k rozhodování o přidělení pozemku do osobního užívání a bývalého státního notářství v řízení o registraci dohod na základě takového rozhodnutí uzavřeného. V tomto směru lze odkázat na ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Uvedené ustanovení jen jinými slovy vyjadřuje vázanost soudu rozhodnutím, které vydal k tomu příslušný orgán o otázce neuvedené v ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Uvedené ustanovení tak neumožňuje v daném případě obsahový přezkum podmínek, za nichž byl tehdy věcně a místně příslušný orgán oprávněn rozhodovat.
Ve světle těchto závěrů nelze ovšem přisvědčit správnosti tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. z důvodů v dovolání uplatněných. Posouzení skutečností, za nichž mělo k vydání shora uvedených rozhodnutí příslušných orgánů podle tvrzení dovolatelky dojít, totiž výše uvedené ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. neumožňuje. Nebylo proto povinností odvolacího soudu, aby k těmto tvrzením přihlížel a jeho rozhodnutí na posouzení správnosti takových tvrzení ani nespočívá. Schází pak základní podmínka prokázání existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Pro úplnost ostatně třeba dodat, že vzhledem k předmětu řízení, jak je v této věci vymezen žalobními tvrzeními a navrhovanými petity, se z jeho mezí zjevně vymykají dovolací námitky dovolatelky dovozující nesprávnost postupu státních orgánů v souvislosti s úkony změny přechodu vlastnictví, resp. správy předmětných nemovitostí do uzavření dohody o vydání dne 31. 5. 1991, jakož i tvrzení akcentující délku řízení u Ministerstva financí ČR v jiném řízení, v němž byl přezkoumáván postup někdejšího finančního odboru ONV v U. Z těchto důvodů k těmto námitkám dovolací soud přihlížet nemohl.
Z uvedeného tak vyplývá, že v této věci není dána existence dovolacích důvodů, které dovolatelka uplatnila. Z obsahu spisu se jinak nepodává - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo existencí některé z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soud je proto třeba považovat v mezích vymezených dovolacímu přezkumu za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §221 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, dalším účastníkům však žádné náklady dovolacího řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková