ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.733.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 733/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání M. d. L. R. R., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12.10.2000, sp.zn. 20 Co 272/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 28 C 149/95 (žalobkyně M. d. L. R. R. proti žalovanému Bytovému podniku P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody k vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 12.10.2000, sp.zn. 20 Co 272/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27.4.2000, čj. 28 C 149/95-86.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žaloba v této právní věci byla podána u soudu dne 19.6.1995 a původní žalobce A. B. se jí domáhal, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 1678 s pozemkem parc. č. 182 v P. Tyto nemovitosti byly převedeny výměrem Ministerstva výživy z 29.12.1948, čj. 123.186/V/4-1948, na S. m., n. p.; výměrem Ministerstva potravinářského průmyslu z 20.12.1952, čj. 722/556-52, bylo na uvedené nemovitosti vloženo vlastnické právo pro čs. stát - P. p. t., n. p. V žalobě byl vyjádřen názor, že znárodnění uvedených nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy (s dekretem č. 101/1945 Sb. a zákonem č. 115/1948 Sb.), když dům čp. 1678 netvořil příslušenství znárodněného podniku B. m., a.s., a nebyl určen k provozu podniku, ani tomuto provozu nesloužil, a za znárodnění nebyla poskytnuta žádná náhrada. Původní majitelka E. B. zemřela za války v koncentračním táboře a její nemovitosti byly za okupace převedeny na tzv. V. f. p. Č. a M.; nárok na vrácení těchto nemovitostí podle ustanovení §24 dekretu č. 5/1945 Sb. měl syn původní vlastnice Q. B., otec původního žalobce v této právní věci A. B. Žalobou byl ohledně uvedených nemovitostí uplatňován nárok s poukazem na ustanovení §3 odst. 2 a odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.; tento nárok nebyl vypořádán ani do 25.2.1948, ani později, když Q. B. i A. B. pobývali v cizině. Výzva k vydání nemovitostí byla doručena žalovanému bytovému podniku 12.12.1994. Původní žalobce A. B. zemřel 29.9.1995 a žalobkyně M. d. L. R. R. se stala jeho dědičkou.
Žalovaný bytový podnik se k žalobě vyjádřil tak, že v této právní věci nebyla uzavřena mimosoudní dohoda o vydání věcí, protože nebylo bezpečně prokázáno, zda nedošlo k uspokojení nároku podle dříve platné právní úpravy, zda v období po roce 1946 bylo zahájeno restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., ani zda nedošlo k odškodnění podle mezistátních dohod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27.4.2000, čj. 28 C 149/95-84, byla žaloba zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému bytovému podniku 3.285,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že nepokládá žalobu za důvodnou. Dospěl totiž k závěru, že právní předchůdce žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 116/1994 Sb., neboť on, ani jeho právní předchůdci neuplatnili své restituční nároky k nemovitostem (uváděným v žalobě) ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně tato skutečnost plně postačuje k zamítnutí žaloby a proto se soud prvního stupně nezabýval dalšími rozhodnými skutečnostmi, zejména tím, zda žalovaný je skutečně pasívně legitimován v tomto sporu, a také se nezabýval skutečností, že právní předchůdce žalobkyně neprokázal kontinuitu trvání svého státního občanství České republiky. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1990 Sb.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 12.10.2000, sp.zn. 20 Co 272/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výše těchto nákladů činí 2.685,- Kč, a jinak byl tento výrok rozsudku potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému bytovému podniku na náhradu nákladů řízení odvolacího 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu opatřil si soud prvního stupně pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad a věc také správně posoudil po právní stránce. Podle názoru odvolacího soudu nevyužil-li právní předchůdce původního žalobce A. B. svého práva žádat o obnovení vlastnického práva k nemovitostem, které mu svědčilo podle poválečných restitučních předpisů (opak ostatně žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala), není tu dán pro právního nástupce původního žalobce nárok podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně (aniž se zabýval dalšími okolnostmi případu) žalobu zamítl; byl proto tento rozsudek potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výroky odvolacího soudu o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §220 odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. Nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odůvodnil odvolací soud tím, že tu nešlo o řešení otázky zásadního právního významu, jež by nebyla v praxi soudů řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 2.11.2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2.12.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání navrhovala dovolatelka, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především poukazovala na to, že odvolací soud vycházel skutkově z mylného závěru, že v daném případě byla na nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, zavedena národní správa až 13.10.1949, avšak ve skutečnosti tomu tak bylo podle výměru Ministerstva sociální péče už 13.10.1947; to je patrno z výpisu pozemkové knihy, kde je poznámka o zavedení národní správy uvedena pod č. 13 a tedy předchází vkladu vlastnického práva pro Čs. stát - S. m. P., n.p., jenž je v pozemkové knize uveden pod č. 14 (na základě výměru z 29.12.1948). Z toho pak dovolatelka dovozovala, že se na daný případ vztahovalo ustanovení §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., podle něhož „majetek daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných podnikání a osobám v podobném sociálním postavení, a jehož pozbyly v důsledku národní, politické a rasové perzekuce, budiž, pokud nejde o osoby uvedené v §4 dekretu č. 5/1945 Sb., vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům\". Prokázání toho, zda tu šlo o oběti politické a rasové a rasové perzekuce a že zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky přicházelo pak v úvahu jen u osob uvedených v ustanovení §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. Nová úprava, na niž je poukázáno v ustanovení §24 odst. 4 dekretu č. 5/1945 Sb. (a která byla provedena zákonem č. 128/1946 Sb.), se týkala tedy majetku, jenž patřil jiným osobám než osobám uvedeným v §24 odst. 1 a 2 dekretu č. 5/1945 Sb. Podle názoru dovolatelky tedy měly být v daném případě sporné nemovitosti vydány bez dalšího původní vlastnici E. B., která byla vdovou a byla v domácnosti (a šlo proto o osobu, kterou mělo na zřeteli ustanovení §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.), a to po jejich předchozím vynětí z národní správy zavedené výměrem Ministerstva sociální péče ze dne 23.10.1947. Nárok dědice po původní vlastnici E. B., který zde objektivně existoval na základě ustanovení §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., pak zůstal neuspokojen po 25.2.1948 a došlo k převedení majetku po tomto datu na stát v souladu s tehdejší politickou doktrinou, která upřednostňovala státní vlastnictví před vlastnictvím soukromým, a tedy se tak stalo z důvodů, které má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka proto vyslovovala své přesvědčení, že tu je na straně žalobkyně dán nárok podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., svědčící původnímu žalobci A. B. a po jeho smrti (29.9.1995) pak i žalobkyni M. d. L. R. R.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 18/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 111, odst. 2, 3 a 5), že dohodu o vydání věci nemůže uzavřít organizace, která ve skutečnosti věc nedrží a tedy ji nemůže vydat.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb.; ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona) se všemi právy i povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném případě soud prvního stupně uvedl ve svém rozsudku z 27.4.2000 (čj. 28 C 149/95-84 Obvodního soudu pro Prahu 1), na str. 3 v třetím odstavci, že se „nezabýval tím, zda je žalovaný bytový podnik /státní podnik v likvidaci/ skutečně pasívně legitimován v tomto sporu (když z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že vlastníkem nemovitostí je v současnosti obec H. m. P.)\". Odvolací soud ve svém rozsudku z 12.10.2000 (sp.zn. 20 Co 272/2000 Městského soudu v Praze) uvedl (na str. 3, ve čtvrtém odstavci), že soud prvního stupně správně zamítl žalobu žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému podniku uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, aniž se zabýval dalšími okolnostmi případu, tedy i tím, zda je žalovaný státní podnik v likvidaci v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vycházel tedy odvolací soud v této projednávané právní věci (stejně jako soud prvního stupně) z právního názoru, který byl odlišný od shora citovaných právních závěrů, obsažených ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 téže Sbírky. Již z toho bylo nutno dovozovat, že tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu odchylující se od ustálené judikatury soudů (srov. k tomu shora již také citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Pokud šlo o výklad ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., poukazoval odvolací soud na to, že sdílí právní závěry, jež byly učiněny v jiné konkrétně uváděné právní věci rozsudkem téhož soudu (tj. Městského soudu v Praze), a dále na to, že také přejímá právní názory uvedené v jednom rozsudku (odvolacím soudem shledaným) dovolacího soudu (Nejvyššího soudu), které nebylo rozhodnutím uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Odvolací soud však neuváděl v této souvislosti, zda z jím citovaných rozhodnutí čerpal také výklad ustanovení §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., co do důsledků zavedení národní správy na majetek uváděný v tomto ustanovení, a to z hlediska právní povahy vynětí majetku z národní správy, tímto ustanovením ukládané, anebo zda k této otázce zaujal odvolací soud svůj právní názor a jak a čím tento právní názor ohledně majetku pod národní správou argumentoval, zejména ve vztahu k ustanovení §24 odst. 3 dekretu č. 5/1945 Sb. Jednoznačný výklad ustanovení §24 odst. 1 a §24 odst. 3 dekretu č. 5/1945 Sb. tu byl nutný zejména i s uvážením toho, že v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není výslovně uvedena jako zákonný předpoklad nároku ta okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl dovolací soud k závěru, že tu je nutno považovat rozhodnutí odvolacího soudu z 12.10.2000, vydané v této právní věci (sp.zn. 28 C 149/95 Obvodního soudu pro Prahu 1), za rozhodnutí přinášející judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů (viz již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), a tedy za rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolací soud posoudil dovolání dovolatelky jako dovolání přípustné.
Pokud jde o dovolací důvody v daném případě ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), je dovolací soud toho názoru, že v daném případě je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), přičemž vadu, kterou bylo v řízení v daném případě postiženo, spatřuje dovolací soud (jak již bylo shora uvedeno), v tom, že soudy obou stupňů nepřistoupily k objasnění otázky, zda je žalovaný bytový podnik v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb. (vzhledem k obsahu zápisu na listu vlastnictví č. 1143 pro obec P., katastrální území N. m., což třeba považovat v řízení o žalobě domáhající se uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci za otázku vyžadující zevrubné a jednoznačné objasnění.
Pokud šlo o další dovolatelkou uváděný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, že totiž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolací soud toho názoru, že i tento dovolací důvod je v tomto případě dán. Aplikace a výklad ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 5/1945 Sb. je tu třeba zatím v tomto případě pokládat za dosud nevyčerpávající plně problematiku toho, zda původní oprávněná osoba v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na věc (věci) nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo postačující spokojit se ohledně majetku daného pod národní správu (srov. §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.) pouze s paušálním závěrem, že žalobkyně netvrdí a neprokazuje, že původní vlastnice a ani její právní nástupce nevyužili svého práva žádat o obnovení vlastnického práva k nemovitostem, svědčícího jim podle poválečných restitučních předpisů.
Byl proto dovolací soud toho názoru, že nelze přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, zcela správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 téhož právního předpisu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu