ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.751.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 751/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce O. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému muzeu v P., zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 234/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, č. j. 20 Co 341/2000-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31.10.1995 u Obvodního soudu v Praze 1 domáhal se žalobce vydání movitých věcí - souboru uměleckých děl, která má muzeum ve svém držení. Tvrdil, že původním vlastníkem movitých věcí byl jeho otec R. M., který byl nucen jako osoba židovského vyznání opustit republiku a uložil v roce 1939 předmětné movité věci do úschovy muzea v P. Smlouva o úschově byla sjednána dne 14.3.1939. Na základě dopisu Ministerstva financí čj. 314-40.877/60-2/Re ze dne 18. 7. 1960 bylo třeba movité věci považovat za konfiskát podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Přípisem FO ONV P. ze dne 17. 2. 1961 byly movité věci převedeny do vlastnictví státu, správy zájmového sdružení N. v P. Konfiskace byla protiprávní, neboť původní vlastník nebyl osobou spadající pod ustanovení §1 odst. 1 tohoto dekretu. Domáhal se vydání movitých věcí podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce vyzval dne 26.4.1995 žalovaného k vydání věcí, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že movité věci nemá ve svém držení. Zároveň namítl, že žalobce nepodal řádnou výzvu k vydání předmětných movitých věcí.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.10. 1998, č.j. 25 C 234/95-45 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Přitom vyšel mimo jiné ze zjištění, že konfiskační výměr na majetek otce žalobce byl zrušen na podkladě protestu prokurátora podaného podle ustanovení §31 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel proto, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 1987/1991 Sb. a §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Zároveň vyslovil závěr, že žalovaný není povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť výzva k vydání věcí podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neobsahovala specifikaci požadovaných věcí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.5. 1999, č.j. 20 Co 55/99-65 zrušil uvedený rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností tvrzených žalobcem, zda jsou totiž splněny ostatní podmínky vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, týkajícím se podmínek podání výzvy k vydání movitých věcí. Dospěl k závěru, že žalobce podal řádnou výzvu k vydání movitých věcí. V tomto směru poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu již ve věci projednávané pod sp. zn. 20 Co 310/98 ( věc Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 235/95).
Dalším rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, č. j. 25 C 234/95-76, soud prvního stupně poté žalobu zamítl. Dovodil, že s ohledem na důsledky plynoucí z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994, č. 164/ 1994 Sb. byla žaloba v této věci podána včas. Dále dospěl k závěru, že žalobce má postavení oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., avšak v řízení neunesl důkazní břemeno o svých žalobních tvrzeních nesoucích se k prokázání skutečnosti, že věci podléhající vydání má skutečně ve své držbě žalovaný.
K odvolání žalobce poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11. 2000, č. j. 20 Co 341/2000-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním názorem soudu prvního stupně. Odkazoval na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ĆR č. IV. 166/95, č. II. 192/97 a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 801/98, 3 Cdon 523/96, 28 Cdon 1519/98 a 2 Cdon 510/97. Odvolací soud vyslovil právní závěr, podle něhož i v případě zrušení konfiskačního výměru je nutno vycházet z přednostní aplikace speciální úpravy ( restitučního zákona ) ve vztahu k úpravě obecné (občanského zákoníku).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Podle dovolatele nebyla poskytnuta součinnost ze strany žalovaného při dohledání předmětných movitých věcí v depozitářích žalovaného. Namítal, že nebyl proveden důkaz místním šetřením u žalovaného. Dovolával se též závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.11. 1998, čj. 20 Co 310/98, podle něhož v případě movitých věcí nelze na oprávněné osobě požadovat dohledávání těchto věcí a existuje-li konfiskační výměr, důkazní břemeno přechází na žalovaného. Dále poukázal na skutečnost, že soud neprovedl důkaz spisem SPS v likvidaci. Rovněž vytýkal odvolacímu soudu nevypořádání se s otázkou možnosti obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným věcem s ohledem na pravomocné správní rozhodnutí, a to ex tunc. Zde odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR č. 117/93. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.„). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního stupně týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil a ztotožnil se rovněž s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dostupnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by žalovaný v této věci měl věci, které byly předmětem uplatněného nároku na vydání, ve svém držení. Zdůvodnil rovněž, proč nepovažoval za nutné provádět důkazy další, žalobcem nabídnuté, zejména listinné důkazy, a to spisem STS v likvidaci a šetřením na místě samém. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Než dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vzhledem k výše uvedenému výkladu nelze nesprávnost právního posouzení spatřovat v oblasti předpisů procesního práva, když odvolací soud odpovídajícím způsobem aplikoval ustanovení §120 o.s.ř., §132 o.s.ř. a další na ně navazující ustanovení o provádění důkazů a jejich hodnocení. Za správný nutno označit v této souvislosti závěry vyslovený odvolacím soudem, podle něhož i pro řízení restituční klást na oprávněného stejné požadavky ohledně prokázání tvrzení o tom, že jím označená osoba (jako osoba povinná) věci, jejichž vydání se oprávněná osoba domáhá, také ve skutečnosti má ve svém držení.
Pokud jde o aplikaci hmotněprávních ustanovení, výše uvedeným nezpochybnitelným zjištěním odvolacího soudu pak odpovídá právní hodnocení, podle něhož z ustanovení §5 odst. 1 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyplývá výslovný požadavek aby, jde-li o vydání movité věci, prokázala, kde se věc nalézá. Tento závěr odvolacího soudu je přitom konformní i se závěry jím citovaných nálezů Ústavního soudu, případně rozsudků Nejvyššího soudu. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od tam zmíněných závěrů, které respektují důsledek vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb. To platí i o závěrech odvolacího soudu, podle nichž nároky žalobce nutno posuzovat nikoliv podle obecných ustanovení občanského zákoníku o vydání věci, nýbrž podle ustanovení speciálního zákona, jímž je zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu