ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.761.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 761/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání A. V. S. a B. B. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6.12.1999, sp.zn. 19 Co 3051/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 8 C 110/99 (žalobců V. S. a B. P. proti žalovaným: 1. P., stavebnímu bytovému družstvu, v likvidaci, zastoupenému likvidátorem J. T., 2. P. T. a 3. V. B., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 8.9.1995, čj. 8 C 102/94-17, byla zamítnuta žaloba žalobců, jíž se domáhali, aby bylo určeno rozsudkem soudu, že je neplatná smlouva o vydání (převodu) bývalého lihovaru čp. 13 ve B., s pozemkem parc.č. 12/2, jež byla uzavřena 6.1.1994 mezi P., stavebním bytovým družstvem (v likvidaci), a manžely F. a E. T., v níž uvedení žalovaní dosáhli na úkor žalobců vydání celého lihovaru čp. 13 ve B., stojícího na pozemku parc. č. 12/2. Náhrada nákladů řízení nebyla žalovaným přiznána.
Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18.1.1999, sp.zn. 8 Co 2539/95. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaným nebyla tato náhrada přiznána. Byl také zamítnut návrh žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobců byl uváděný rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 9.3.1999, 28 Cdo 2477/98; zrušen byl i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 8.9.1995, čj. 8 C 102/94-17, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl soudům obou stupňů, že v celém průběhu řízení nebyl proveden k důkazu výslech žalobců (ve smyslu ustanovení §131 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) při podstatně rozdílném tvrzení účastníků řízení.
V dalším průběhu řízení u soudu prvního stupně žalobci změnili svůj žalobní návrh a domáhali se pro další řízení, aby soud svým rozsudkem určil, že vlastníkem budovy bývalého lihovaru ve B. č. 13, na pozemku parc. č. 12/2, je žalované stavební bytové družstvo P. (v likvidaci).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení, seznámil se s obsahem úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze z 18.6.1998, a se situačním nákresem jednotlivých pozemků a objektů ve B., sousedících s nemovitostmi uvedenými v žalobě žalobců. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 30.6.1999, čj. 8 C 110/99-172, byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci neprokázali v řízení existenci naléhavého právního zájmu (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na jejich straně na určení požadovaném jejich žalobou. V této souvislosti poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobci nebyli účastníky právního vztahu, plynoucího ze smlouvy uzavřené dne 6.1.1994 mezi žalovaným družstvem P. a F. a E. T.; dále soud prvního stupně poukazoval na to, že nebylo doloženo právo žalobců, které jim údajně náleží podle ustanovení §23, §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. ohledně náhrady za znehodnocení vydaných nemovitostí, a posléze poukazoval soud prvního stupně i na to, že uvedený zákon nestanoví pravidla pro pořadí uspokojení nároků jednotlivých oprávněných osob. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že žalované družstvo zdůvodnilo převedení lihovaru na F. a E. T. potřebou jednoho vlastníka a správce budovy s ohledem na zchátralost uvedeného lihovaru. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nelze klást k tíži žalovaných (tj. žalovaného družstva a právních nástupců F. a E. T.) uzavření dohody o vydání nemovitostí mezi žalovaným družstvem a jinými osobami než žalobci o vykrytí jejich doložených pohledávek.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl odůvodněn tím, že se žalovaní náhrady těchto nákladů řízení vzdali.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 30.6.1999 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 6.12.1999, sp.zn. 19 Co 3051/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Návrh žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že odvolání žalobců neshledal důvodným, neboť soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho i správné právní závěry. Také odvolací soud byl toho názoru, že z výsledků řízení před soudy obou stupňů nevyplynulo, že by na straně žalobců byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Odvolací soud zdůrazňoval, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účastníkem právního vztahu či práva, o než v řízení jde; žalobci však nejsou účastni vlastnického práva ke sporným nemovitostem, o nichž tvrdí, že náleží žalovanému družstvu P. V daném případě žalobci ani netvrdí, že by jim svědčilo vlastnictví k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde, a že by jim toto právo bylo nelegálním způsobem odpíráno. Odvolací soud také poukazoval na to, že žalobci sami vedou řízení ohledně restitučních náhrad, tedy žalují o plnění v jiném řízení a taková žaloba o plnění má zásadně přednost před určovací žalobou. Proto z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud tím, že se žalované fyzické osoby náhrady těchto nákladů vzdaly a žalovanému družstvu náklady řízení nevznikly.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, protože nepokládal za otázku zásadního právního významu, to co bylo tímto rozsudkem řešeno, a to jmenovitě pokud šlo o žalobci zdůrazňovanou otázku výkladu ustanovení §3 občanského zákoníku v této souvislosti.
Rozsudek dovolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 17.1.2000 a dovolání bylo ze strany žalobců podáno u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 17.2.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali to, co je uvedeno v ustanoveních §241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve svém dovolání dovolatelé zdůrazňovali, že tu odvolací soud dospěl k zužujícímu výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, který představuje protiústavní odepření soudní ochrany, jmenovitě v případě, kdy je namítána absolutní neplatnost smlouvy pro porušení dobrých mravů. Podle názoru dovolatelů je nutno jejich určovací žalobu pokládat za řádnou z hlediska hmotněprávního a procesního, když se domáhají nikoli určení samotného vlastnického práva, ale konkrétně určení vlastnického práva žalovaného družstva. V daném případě je naléhavý právní zájem na požadovaném určení nastolen i tím, že vlastnické právo nabyvatelů ze smlouvy ze 6.1.1999 F. a E. T. je zapsáno i v katastru nemovitostí a může být vymazáno, podle názoru dovolatelů, jen na základě autoritativního určení vlastnictví rozhodnutím soudu. Pokud je vedeno žalobci řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 8 C 119/93 ohledně jejich restitučního nároku, pak nemají možnost dosáhnout vyřešení otázky vlastnictví k nemovitostem jako otázky předběžné. Dovolatelé také zdůrazňovali, že bývalý lihovar čp. 13 ve B. na pozemku parc. č. 12/2 je posledním majetkem, z něhož lze v daném případě uspokojit nároky zbývajících restituentů, a to alespoň poměrně k výši jejich neuspokojených nároků, jejichž vyhovění bylo zabráněno právě umožněním separátní smlouvy o vydání celé nemovitosti (jako posledního majetku) pouze dvěma oprávněným osobám z celkového počtu více oprávněných osob, a to ještě částkou přesahující jejich vlastní nárok. Ze žalobců se jen V. S. dostalo na jeho restituční nárok dvou finských domků (a to ještě v devastovaném stavu), jejichž hodnota pokryla pouze tu část jeho nároku, která převyšovala nároky dalších restituentů, takže byly pouze zarovnány; v žádném případě nelze uvedenou skutečnost klást k tíži obou žalobců. Uzavření separátní smlouvy povinné osoby jen se dvěma oprávněnými osobami z více těchto osob nelze také po právu zdůvodňovat údajnou snahou o zajištění řádného hospodaření v lihovaru ve B.
Podle názoru dovolatelů tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 2 občanského soudního řádu), protože se tu naskýtá možnost vydání rozhodnutí ohledně posouzení dobrých mravů ve vztahu k neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a to i z hlediska skutečnosti, že tato separátní smlouva se týkala posledního majetku povinné osoby při uspokojování restitučních nároků.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a také pod č. 53/1973, na str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle citovaného ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu.
V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 9.3.1999, 28 Cdo 2477/98, vydaném v této právní věci (Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 8 C 102/94, později sp.zn. 8 C 110/99) bylo k rozsudku odvolacího soudu z 18.1.1996, sp.zn. 8 Co 2539/95, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (a to z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) uvedeno, že citované rozhodnutí odvolacího soudu z 18.1.1996, proti němuž dovolání směřovalo, není rozhodnutím, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury, nebo by přinášelo judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí v obdobných případech (srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Dovolací soud dále v uváděném rozsudku z 9.3.1999, 28 Cdo 2477/98, dovozoval, že právní závěry odvolacího soudu při výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (jmenovitě ohledně naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení) vycházely z ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepřinášelo judikaturou novou, takže proto nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Tentýž právní závěr dovolacího soudu z jeho předchozího rozhodnutí platí však i ohledně rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6.12.1999, sp.zn. 19 Co 3051/99 (jímž byl potvrzen rozsudek o zamítnutí žaloby, vynesený Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 30.6.1999 pod čj. 8 C 110/99-172), pokud jde o aplikaci a výklad ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. V tomto smyslu a ani z jiného hlediska tu nejde o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech (srov. již citovaný nález Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Pak ovšem slovní a obsahové znění ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) neumožňovalo za uvedené situace v řízení před soudy obou stupňů a vzhledem k obsahu rozhodnutí obou těchto soudů, aby dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním dovolatelů ze 16.2.2000 napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ze 6.12.1999, sp.zn. 19 Co 3051/99) má po právní stránce zásadní význam. Z citovaného ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu také vyplývá, že závěr dovolacího soudu o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže spočívat v tom, že by dovolací soud svými dalšími hodnotícími úvahami rozšiřoval obsah a dosah rozhodnutí odvolacího soudu o závěry, které v něm nejsou, a nelze dovozovat, že by je měl odvolací soud na zřeteli.
Nemohl tedy dovolací soud ani ohledně uvedeného rozsudku odvolacího soudu ze 6.12.1999 (sp.zn. 19 Co 3051/99 Krajského soudu v Českých Budějovicích) dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nezbylo tedy odvolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková