ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.770.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 770/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců 1/ V. B., zastoupeného advokátem, a 2/ J. B., proti žalovaným 1/ B. M., zastoupené advokátkou, a 2/ Státnímu statku K. se sídlem v K., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Plzni-sever sp. zn. 4 C 2/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14.9.1999, čj. 11 Co 218/99-76, ve znění usnesení ze dne 26.března 2001, čj. 11 Co 218/99-100, takto:
I. Dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14.září 1999, čj. 11 Co 218/99-76, jímž byl potvrzen výrok Okresního soudu Plzeň- sever o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva žalované B. M. k pozemku č. 208/1 v katastrálním území Ch. na žalobce, se v části, týkající se přechodu vlastnického práva k ideální polovině tohoto pozemku, a dále ve vztahu k druhému žalovanému, zamítá.
II. V části výroku, týkající se přechodu vlastnického práva žalované k další ideální polovině tohoto pozemku, a ve výrocích o nákladech řízení, se shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl návrh prvého žalobce na vyslovení přechodu vlastnického práva k pozemku č. 208/1 o výměře 816 m2 v katastrálním území Ch. na žalobce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\").
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 10.3.1998, čj. 4 C 2/93-60, ve znění opravného usnesení ze dne 3.3.1999, čj. 4 C 2/93-70, žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni na základě odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14.9.1999. čj. 16 C 218/99-76 rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, jíž byla zamítnuta žaloba J. B. na určení, že na něj přechází vlastnické právo k předmětné nemovitosti, a řízení v tomto rozsahu zastavil, což odůvodnil tím, že J. B. žalobu nepodával, ani se k ní nepřipojil, se vstupem do řízení nesouhlasil a tak nebyly ve vztahu k němu splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí ve věci nároku, uplatněného V. B. Ve výrocích, týkajících se žalobce V. B., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že není oprávněné tvrzení žalobce, že vlastníkem parcely č. 2243/1 role v Ch., jehož částí byl také (později geometrickým plánem oddělený a přečíslovaný) předmětný pozemek p.č. 208/1, nebyl stát v době, kdy prostřednictvím Státního statku K. uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání s žalovanou a jejím manželem. Stát se dnem 23.6.1945, (kdy nabyl účinnosti dekret č. 12/45 Sb., o konfiskaci majetku osob německé a maďarské národnosti, tedy i právního předchůdce žalobce M. P., který byl německé národnosti), stal vlastníkem zemědělského majetku M. P. Dohoda o zřízení práva osobního užívání byla registrována dne 30.5.1969, a není dle závěru odvolacího soudu neplatným právním úkonem. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Státní statek K. uzavřel s bratry B. dne 31.3.1992 dohodu podle §22 zákona o půdě o ukončení nájmu k pozemkům, a mezi nimi také k pozemku p.č. 2243/1 o výměře 0.2266 ha, když považoval tyto pozemky za jejich vlastnictví. Odvolací soud přitom považuje za otázku zásadního právního významu \"posouzení konfiskace p.p.č. 2243/1 role, zapsané posledně ve vložce č. 429 pozemkové knihy Ch., dle dekretu č.12/45 Sb., jako součásti zemědělského majetku v souvislosti s postupy Okresní správní komise ve S. a nadřízených orgánů, kdy došlo k vylučování z konfiskace nezemědělského majetku (dekret č. 108/45 Sb.) původního vlastníka a k vyloučení spoluvlastnického podílu zděděného A. B. dědictvím po matce K. P. i z konfiskace podle dekretu č.12/45 Sb., a z toho vyplývající závěr, že p.p.č. 2243/1 se stala již dnem 23.6.1945 vlastnictvím státu\", a že proto není splněn základní předpoklad pro nárok dle §8 odst. 1 zákona o půdě. Proto odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4.11.1999.
Žalobce V. B. napadl rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním názoru odvolacího soudu při řešení otázky právního posouzení konfiskace pozemku č. 2243/1 posledně zapsané ve vložce č. 429 pozemkové knihy pro katastrální území Ch. dle dekretu č. 12/45 Sb. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu skutečnost, že parcela č. 2243/1, i když byla v pozemkové knize vedena jako role, sloužila k cihlářské výrobě – k těžbě surovin pro cihelnu, která stála v její bezprostřední blízkosti. Uvedená parcela se minimálně od roku 1936 neužívala pro zemědělské účely. Po příchodu Němců do Ch. od roku 1939 až do roku 1945 byla prakticky M. P. znemožněna další výroba v přilehlé cihelně, protože s Němci nespolupracoval. Z uvedených důvodů se dovolatel domnívá, že předmětná parcela neměla být konfiskována podle dekretu č. 12/45 Sb., a že konfiskace podle dekretu č. 108/45 Sb., která se týkala cihelny a přilehlých parcel, se týkala i předmětné parcely; tento závěr je podpořen i skutečností, že uvedená parcela č. 2243/1 chyběla v seznamu parcel, které přecházely na Národní pozemkový fond na základě konfiskace dle Dekretu č.12/45 Sb. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že M. P. obdržel již dne 26.11.1945 osvědčení o tom, že podal řádně odůvodněnou žádost o zachování čsl. státního občanství, a že je pod ochranou čsl. úřadů, že jeho majetek a byt nepodléhá zabavení atd.; osvědčení o zachování čsl. občanství obdržel M. P. dne 13.5.1947, a to s odvoláním na §2 odst. 2 Dekretu č. 33/45 Sb.; proto, podle názoru žalobce, měl být vyňat i z konfiskace podle Dekretu č. 12/45 Sb. Žalobce má za to, že otázku oprávněnosti použití Dekretu č. 12/45 Sb. mohl vyřešit soud jako otázku předběžnou a na základě jejího vyhodnocení, vzhledem k bezúhonnosti M. P., rozhodnout o tom, že konfiskace předmětné parcely byla, dle tohoto dekretu, neoprávněná. Poukazuje na to, že i odvolací soud si byl vědom spornosti posouzení otázky oprávněnosti konfiskace v dané věci, a proto ohledně ní připustil dovolání. Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen „OSŘ\").
Dovolání, jež podle svého obsahu nesměřuje proti výroku odvolacího soudu o zrušení části rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení ve vztahu k J. B., splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Jeho přípustnost je dána výrokem odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem namítány. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Argumenty dovolatele se jen zčásti kryjí s důvody přípustnosti dovolání, jak jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud však přípustnost dovolání nevymezil ve svém výroku, takže dovolací soud může právní závěry odvolacího soudu přezkoumat i z jiných hledisek, obsažených v dovolání. Nemůže však přezkoumávat ( je-li přípustnost dovolání dána jen výrokem odvolacího soudu podle 239 odst. 1 OSŘ) jeho skutková zjištění, ale pouze jeho právní závěry. To se, z hlediska obsahu dovolání, týká zjištění, že předmětný pozemek byl pozemkem zemědělským; tvrzení, že nešlo o pozemek zemědělský, ostatně žalobce uvedl teprve v dovolání.
Dovolatel dále namítá, že zemědělský majetek původního vlastníka M. P. neměl být správně konfiskován s ohledem na to, že vlastník, ač byl německé národnosti, měl československou státní příslušnost a byl státně spolehlivý. V této souvislosti se dotýká již právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že zemědělský majetek M. P. nepřešel na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Dovolací soud považuje právní názor odvolacího soudu za správný, s tím, že - v souladu s rozhodováním Ústavního soudu České republiky - konfiskaci považuje za relevantní přechod věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě v případě, že k ní došlo v období po 25.2.1948 z důvodů politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ( §6 odst. 1 písm.r) zákon o půdě). Jen v takovém případě je soud oprávněn postup správních orgánů posuzovat. Námitky v tomto směru žalobce v řízení před oběma soudy nevznášel. Nároky na vydání zemědělského majetku ostatním osobám, jimž byl majetek odňat dekretem č. 12/1945 Sb., a které neztratily československé státní občanství, nebo jim toto občanství byl vráceno, jsou pak upraveny zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Osobám oprávněným podle tohoto zákona ovšem zákonodárce nepřiznává právo na vyslovení přechodu vlastnického práva fyzických osob, jak je tomu u ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27.5.1997, sp.zn. 2 Cdon 1644/96).
Žaloba byla založena na tom, že předmětný pozemek, který byl původně konfiskován, byl posléze vyňat z konfiskace. Z tohoto hlediska je dovolání částečně oprávněné.
Dle názoru dovolacího soudu není v dané věci podstatné, zda původním vlastníkem předmětného pozemku byl pouze M. P., nebo i jeho manželka K. P., případně po její smrti její dědička - dcera A. B. Pokud by totiž v době, kdy bylo zřízeno práva osobního užívání pozemku žalované a jejímu manželovi, byla vlastníkem pozemku nebo jeho ideálního podílu, fyzická osoba, byla by dohoda zcela ( nebo zčásti - tj. v případě spoluvlastnického podílu fyzické osoby 1-), neplatná. Šlo by nejen o rozpor s právními předpisy, tj. s ustanoveními §199 obč. zák., ale byla by naplněna skutková podstata uvedená v §6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě, pokud by bylo zjištěno, že stát nakládal s pozemkem, resp. spoluvlastnickým podílem k němu, bez právního důvodu. K tomu by mohlo dojít v případě, že stát takto pozemek převzal v období rozhodném podle zákona o půdě, tj. po 25.2.1948.
Dovolací soud vychází z toho, že podle zjištění odvolacího soudu byl předmětný pozemek 208/1 v Ch., ( původně označený číslem 2243/1) součástí zemědělské
usedlosti M. P., byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů,… ., avšak rozhodnutím Okresního národního výboru ve S. ze dne 11.6.1946 byla k žádosti A. B. z této konfiskace mj.vyňata ideální polovina usedlosti čp. 50 a 107 v Ch., pokud byla zapsána v ve vložkách č. 50 a 429 pozemkové knihy pro Ch. Z okolnosti, že předmětný pozemek nebyl uveden v seznamech pozemků, které byly výsledkem vypořádání mezi A. B. a státem ( P. fondem), je třeba dovodit, že se jej vypořádání netýkalo; to se však nedotklo správního rozhodnutí o vyjmutí jeho ideální poloviny ( v rámci všech nemovitostí, které tvořily předmětnou usedlost, z konfiskace). Pokud toto rozhodnutí nabylo právní moci, nevlastnil nadále stát polovinu uvedených zemědělských usedlostí, (zahrnujících i pozemky), tedy včetně pozemků zapsaných ve vložce č. 429 pozemkové knihy pro katastrální území Ch. Pro posouzení věci bude proto rozhodující, zda ideální polovinu role č. 2243/1 stát fakticky převzal po 25.2.1948, poněvadž po právní moci uvedeného správního rozhodnutí by se tak stalo bez právního důvodu. Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposoudil, protože se řídil jiným právním názorem, a konečný právní závěr proto nelze učinit.
Dovolací soud vzal v úvahu, že nárok žalobce ( pokud bude prokázán) se může týkat jen ideální poloviny pozemku vzhledem k tomu, že druhá oprávněná osoba se stejným podílem, tj. bratr žalobce J. B., nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě u soudu neuplatnila. Přitom vychází z ustálené judikatury, opírající se o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.12.1995, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 9, v němž se uvádí : Pokud by návrh podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě uplatnila jen některá z dalších oprávněných osob, mohl by soud rozhodnout pouze o tom, že na tuto navrhující další oprávněnou osobu přechází jen jí připadající podíl na nemovitosti, nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti; ustanovení §21 zákona o půdě tu nedopadá. Ohledně této ideální poloviny bylo proto dovolání jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ. Pokud byla žaloba zamítnuta i proti druhému žalovanému, Státnímu statku K., neobsahuje dovolání žádné argumenty, kterými by se mohl dovolací soud zabývat.
Ohledně zbývající části ( týkající se ideální poloviny pozemku, která byla vyňata z konfiskace), bylo rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 věta za středníkem OSŘ zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; nově rozhodne též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Ve vztahu k druhému žalovanému bylo dovolání zamítnuto, protože se jeho práv a závazků netýkalo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek..
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu