ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.844.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 844/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSC., o dovolání A/ M. M. a B/ J. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9. prosince 1999, sp.zn. 13 Co 623/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 5 C 102/92 (žalobkyň A. M. M. a B/ J. K. proti žalované O., spol s.r.o., zastoupenému advokátkou, pro uzavření dohody o vydání nemovitosti ), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 9.12.1999, sp.zn. 13 Co 623/99, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 27.5.1999, č.j. 5 C 102/92-206.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Zlíně.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 27.3.1992 se domáhaly žalobkyně (a původně spolu s nimi i J. Š. a B. Š.), aby byl žalovaný (jeho právní předchůdce) zavázán uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti v navrženém znění. Uvedly, že MUDr. B. Š. a M. Š. byly výměrem Ministerstva vnitřního obchodu z 30.4.1951, zn.12733-116/6.1951, znárodněny nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože při realizaci znárodňovacího aktu byl dům čp.606 označen jako penzion-ubytovací a výčepní zařízení, ačkoliv k těmto účelům nikdy nesloužil a sloužil k bydleni rodiny Š. MUDr. B. Š. a M. Š. zemřeli, zemřel i jejich syn B. Š., jako zákonný dědic, a žalobkyně jako dědičky ze zákona po tomto zemřelém (J. Š. jako jeho manželka a ostatní žalobkyně jako jeho dcery ) písemnou výzvou ze dne 24.9.1991 vyzvaly žalovaného k vydání nemovitosti, což odmítl.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože žalobci neprokázali, že by ke znárodnění nemovitosti došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. května 1999, č.j. 5 C 102/92-206, žalobě vyhověl, uložil povinnost žalovanému uzavřít se žalobkyní M. M. a J. K. dohodu o vydání domu čp. 606 se stavební plochou parc.č. 711, a ovocného sadu parc.č. 2628, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č.1148 katastrálního území a obec L., do 30 dnů a dále uložil povinnost žalovanému nahradit žalobkyním náklady řízení v částce 7.023,-Kč, jakož i zaplatit státu soudní poplatek 500,-Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Po provedeném dokazování výslechem účastníků, svědků a listinnými důkazy, soud prvního stupně měl za to, že návrh žalobkyň je důvodný. Měl za prokázané, že žalobkyně jsou státními občany ČR, trvale zde bydlí a jako dcery a dědičky ze zákona po zemřelém otci B. Š., který byl osvojencem a synem zemřelých MUDr. B. Š. a M. Š., jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Bylo prokázáno, že MUDr. B. Š. a M. Š. byly spoluvlastníky domu čp. 606 se stavební plochou parc. č.711, ovocným sadem parc. č. 2328 v k.ú. L. Tyto nemovitosti jim byly znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože nebyl dán důvod ke znárodnění, když nemovitosti sloužily k bydlení manželů Š. a nesloužily k jiným účelům, ani nebyly součástí žádného podniku, což potvrdili při výpovědi svědci L. K., V. K., J. K. a E. S. Nebyl proto dán důvod ke znárodnění podle ustanovení §7 odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 124/1948 Sb. Byl tedy dán důvod pro vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. S těmito závěry se ztotožnil v rámci odvolacího řízení také Krajský soud v Brně, ale zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14.6.1995, č.j. 5 C 102/92-87, s poukazem na potřebu dalšího doplnění a rozvedení právních závěrů obsažených v jeho usnesení ze dne 12.10.1995, sp.zn. 13 Co 539/94, na jehož závěry byl soud prvního stupně odkazován. Soud prvního stupně tedy zjistil, že nemovitosti byly ve vlastnictví bývalého R. o. h., které zaniklo 2.3.1990, tedy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., jenž nabyl účinnosti 1.4.1991. Původně označená žalovaná O. (odborová organizace), P. O. 4, byl v evidenci nemovitosti a později v katastru nemovitosti po svém vzniku dnem 11.3.1991 veden dále jako vlastník a držitel nemovitosti. Proto soud dovodil, že je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobkyně pak ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (6 měsíců od účinnosti tohoto zákona), písemnou výzvou z 24.9.1991, doručenou dne 26.9.1991, uplatnily své nároky na vydání nemovitosti vůči povinné osobě, jíž byla O. (odborová organizace) P., O. 4. Tento žalovaný v průběhu řízení zanikl k 29.12.1992, a že právním nástupcem se stala O., spol s r.o. P., O. 4, a byla jako právní nástupce původní povinné osoby povinna uspokojit nároky uplatněné u soudu ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy ve lhůtě 1 roku od účinnosti tohoto zákona. Proto soud prvního stupně návrhu žalobkyň vyhověl.
Po odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.prosince 1999, sp.zn. 13 Co 623/99 (ve spojení i usnesením tohoto soudu ze dne 10.prosince 1999, sp.zn.13 Co 623/99) tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, zamítl návrh žalobkyň, aby byla žalovanému stanovena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, ani žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení a doplnil svůj rozsudek uvedeným usnesením tak, že zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit České republice-Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek částkou 500,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že s ohledem na odvolací námitku žalovaného, jenž požadoval objasnění údajů o vlastnictví nemovitosti zapsaných v evidenci nemovitosti v rozhodné době, se znovu zabýval obsahem výpisů z evidence nemovitosti, a z katastru nemovitosti, z nichž zjistil, že byly předloženy postupně 4 výpisy, a to z 8.8.1991 (které podle vyjádření žalobkyň měly k dispozici v době podání výzvy ), dále z 13.4.1994, 17.12.1996 a 19.5.1997. V prvém z nich je vyznačen jako vlastník a uživatel nemovitosti R.-Ú. s. r. p., v dalších dvou jako vlastník O.-o. r. P., O. 4, a v posledním jako vlastník M. s. a d. u. O. P., nám.V. 2. Na základě těchto zjištění pak odvolací soud dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud vyvodil, že v rozhodné době byl v evidenci nemovitosti zapsán jak vlastník a držitel nemovitostí subjekt O.-o. r., který se takto choval, a na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud naproti tomu poukazoval proto na to, že z výpisu z evidence nemovitostí z 8.8.1991, které měly žalobkyně v době podání výzvy nepochybně k dispozicí ( jiný výpis z té doby nebyl předložen), vyplývá, že jako vlastník i uživatel zde byl uveden jiný subjekt než žalovaný. Uvedl proto, že nelze dospět k závěru, že povinnou osobou byla v tomto případě označená žalovaná O.-o. r. Subjekt O.-o. o. sice v rozhodném období (podle výpisu z obchodného rejstříku od 11.3.1991) existoval, avšak jako hospodářské zařízení zřízené Č. k. Č. k. o. s., a byl pouze správcem svěřeného majetku odborů. S poukazem na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. odvolací soud proto uvedl, že musel na základě těchto skutkových a právních závěrů dovodit, že žalobkyněmi označený žalovaný, popřípadě jeho právní nástupce, nejsou subjekty, jež by bylo možné považovat za povinnou osobu; proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu pro nedostatek pasívní legitimace zamítl. Jinak dále poukázal i na to, že pokud by vyšlo následně najevo, že údaje tohoto výpisu jsou v rozporu se skutečným stavem, bylo by pak možné uvést v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR, na který bylo poukazováno i v odvolání, že výzvu uplatnily žalobkyně řádně a včas a postupem podle ustanovení §5 o.s.ř. je vést k návrhu na záměnu účastníka na straně žalované. Měl však za to, že v tomto případě jde o jinou situaci, a proto neshledal důvodu pro takový postup.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala dne 25.1.2000 a dovolání z jejich strany bylo u Okresního soudu ve Zlíně podáno osobně 24.2.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatnily, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky namítaly, že v době, kdy podávaly výzvu povinné osobě neexistovalo již R. -Ú. s. r. p., které bylo na LV č.1148 zapsáno jako vlastník. Existence R. byla ukončena 2.3.1990; právním nástupcem se stala M. s. a d. u. o. s. v P., že v době podání výzvy povinné osobě a následně potom při podání návrhu na zahájení řízení u soudu prvního stupně, měly skutečně k dispozici výpis z 8.8.1991, na kterém je zapsáno R. Bylo jim to známo, že tento subjekt neexistuje a na základě zjištění jejich právního zástupce na Katastrálním úřadě ve Z., pracoviště V., dostaly informaci, že zde bude zapsána O., o. r., P., O. č. 4. V průběhu řízení došlo k zápisu vlastnického práva na M. s. a d. u. na základě listiny o přechodu vlastnického práva ze dne 1.4.1997, tedy více jak 7 let poté, když se sjezd usnesl na přechodu vlastnických práv. Žalobkyně v době podání výzvy povinné osobě a podání návrhu na zahájení řízení u Okresního soudu ve Zlíně nemohly vyzvat R., neboť již neexistovalo. Byly přesvědčeny o tom, že to mělo vést soud k tomu, aby postupoval podle §43 odst. 1 a §114 odst.2 o.s.ř., a poté mohly žalobkyně označit správně žalovaného, avšak oba soudy se jenom omezily na konstatování právního nástupnictví neexistujícího R. Žalobkyně proto jako oprávněné osoby, vyzvaly k vydání a směřovaly svůj nárok proti žalovanému, o němž na základě objektivně zjistitelných údajů (výpisu z katastru nemovitosti, a původně z operátu evidence nemovitosti) se domnívaly, že nemovitost drží; proto jejich podání má účinky řádné výzvy i řádně uplatněného nároku u soudu.
Žalovaná společnost s ručením omezeným ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň, navrhovala dovolání zamítnout a přiznat mu náklady dovolacího řízení ve výši 2.150,- Kč ( 2 úkony po 1.000,-Kč a 2 x paušál po 75,- Kč). Vytýkala, že žalobkyně nijak nespecifikovaly, která skutková zjištění odvolacího soudu nepokládají za správné, proto jen v podstatě namítají, že odvolací soud nesprávně zhodnotil, zda O. byla či nebyla v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Plně se proto ztotožnila s právním názorem žalobkyň o tom, že držitelem věci je podle §129 občanského zákoníku, ten kdo s věcí nakládá jako s věcí vlastní. Tento svůj názor již vyjádřila ve svém odvolání ze dne 21.7.1999 (čl.V ). Není ji známo, jak žalobkyně dospěly k závěru, že nakládala s předmětnými nemovitostmi jako s věcmi vlastními. O.-o. r. bylo hospodářské zařízení zřízené Č. k. Č. k. o. s., která v daných objektech pouze organizovala rekreaci. Nemohla nakládat s nemovitostmi jak s věcmi vlastními, o čem svědčí to, že po zániku hospodářského zařízení O. a vzniku O., spol. s . r. o., která se stala nástupcem uvedeného hospodářského zařízení, a nemovitosti jí byly vlastníkem jen pronajmuty. Žalovaný ani jeho právní předchůdce tedy rozhodně nemohl nakládat s nemovitostmi jako s věcmi vlastními, nebyl jejich držitelem ve smyslu §129 o.z. a tedy ani povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud žalobkyně upozorňovaly na princip, že účinky výzvy zůstávají zachovány, v tomto směru bylo již poukazováno na nález Ústavního soudu II. ÚS 40/95, ale s tím, že žalovaný v této právní věci nebyl zapsán v evidenci nemovitosti. Pokud si žalobkyně byly vědomy, že R. (jako zapsaný vlastník v evidenci nemovitostí) zaniklo, měly se s výzvou obrátit na jeho právního nástupce, který byl určen v usnesení Mimořádného všeodborového svazu R. ze dne 2.3.1990 a stala se jím M., s. a d. u. o. s.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu. vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky vytýkaly, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ( §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř. ).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepodkládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění skutečnosti právně významné.
Ve smyslu tohoto právního závěru, z něhož dovolací soud vycházel také v této právní věci, nebylo možné shledat, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také, že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. ( před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) v daném případě proto není dovolatelkami uplatňován opodstatněně; těžiště posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu tedy spočívá v právním posouzení věci, a to z hlediska hmotně právního, jež má i své důsledky procesně právní.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. , může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst.1 a §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastnici řízení na ně také v průběhu řízení poukazovaly. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud toto ustanovení správně vyložil.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, ÚS 127/96 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 5, pod č. 68) bylo vyloženo: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č.87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu ( např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; opakem tohoto postupuje je přepjatý formalizmus.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů ( zejména písemných operátů evidence nemovitosti ) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci ( §5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat tento právní závěr: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věcí (§5 odst.1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby (organizace orgánu), o níž se důvodně domnívá že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst.1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení ( §43 odst.2 o.s.ř.); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
Z uvedených právních závěru ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Na rozdíl od odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru,že tu mělo být v odvolacím řízení, ale i v řízení u soudu prvního stupně postupováno podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a mělo být žalobkyním umožněno opravit nebo doplnit žalobní návrh co do označení žalovaného subjektu. I v případě, že by k tomuto odstranění nedostatku žalobního návrhu nedošlo, bylo by to důvodem k zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) a nikoli k rozhodnutí ve věci.
Protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř. ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolací soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dalším řízení tedy povede soud prvního stupně žalobkyně postupem podle ustanovení §43 odst.1 o.s.ř. ( v již citovaném znění) k tomu, aby na podkladě dosavadních výsledků dokazování byl jako žalovaný označen subjekt, jehož stíhá právní povinnost i možnost uzavřít se žalobkyněmi jimi navrženou dohodu o vydání věci, aby tak případný rozsudek ukládající povinnost k uzavření dohody nahrazoval určitý a vykonatelný projev vůle povinné osoby k uzavření dohody ve smyslu ustanovení (§161 odst. 3 o.s.ř.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková