ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.913.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 913/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) H. P. - D. a B) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) O. H., zastoupenému advokátem a 2) Bytovému podniku se sídlem v P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 17 C 214/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.10. 1999, č. j. 19 Co 539/99 - 124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 1.675,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 6 jako soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 3. února 1999, č. j. 17 C 214/95 –89, prvnímu žalovanému povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci, dvou šestin nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku. Ve vztahu k druhému žalovanému žalobu zamítl. Rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalobců a prvního žalovaného Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému ve výroku o věci samé a soudním poplatku potvrdil. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci byli původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí, k přechodu vlastnictví k těmto věcem na stát došlo podle §453 a občanského zákoníku ( ve znění platném do 31.3. 1991 ), tedy způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 78/1991 Sb. Žalobci se stali oprávněnými osobami podle §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., a svůj nárok na vydání věci -předmětných nemovitostí - uplatnili včas, a to u prvního žalovaného výzvou ze dne 20.12. 1994 a u soudu žalobou podanou 23. 2.1995. Odvolací soud shledal, že poměry mezi restituenty jsou řešeny podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., na jehož základě byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Vyslovil závěr, podle něhož zákaz vydat věc podle ustanovení čl. II. zákona č. 116/1994 Sb. nedopadá na vztah mezi restituenty navzájem, ale omezuje pouze restituční nárok ve vztahu k osobám povinným podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat skutečnosti svědčící pro tvrzení, že první žalovaný nabyl předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, nemůže být tudíž povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. aniž ji blíže zdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolatel namítal, že žalobci v době převodu nesplňovali podmínku občanství ČSFR, nebyli tudíž oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu a navrhl zrušení rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci namítli nepřípustnost dovolání, podpůrně pak navrhovali odmítnutí dovolání, neboť v dovolání formulovaná otázka není otázkou zásadního právního významu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,, o.s.ř. ).
Dovolání není přípustné
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ( §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Z porovnání obsahu odůvodnění odvolacího soudu a uplatněných tvrzení dovolatele o okolnostech, které měly činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je ovšem zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, podle něhož v poměrech mezi oprávněnou osobou, která podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 32/1997 Sb.) byla jedinou oprávněnou osobou k vydání věci, a mezi osobami, které podle tohoto nálezu se staly oprávněnými osobami v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., platí úprava podle speciálního ustanovení §5 odst. 5 zákona. Nelze proto na vztahy mezi nimi vztáhnout ustanovení čl. II. zákona č. 116/1964 Sb. Sb, který nedopadá na vztahy mezi restituenty navzájem. Posledně uvedené ustanovení totiž omezovalo restituční nárok ve vztahu k osobám povinným uvedeným v §4 zákona, kteréžto postavení žalovaný nevykazuje.
Proti tomu dovolatel uplatnil argumenty nesoucí se vůbec k zpochybnění postavení osob žalobců jako osob oprávněných podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. V tomto směru tvrdil, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, která nevyplývala z výsledků důkazního řízení a následně tak trpí vadou nesprávného právního posouzení proto, že žalobci ku dni 1. 10. 1991, tedy konce lhůty určené ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nesplňovali podmínku státního občanství ČSFR. Obsahově tak jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Přezkum skutkových otázek je ovšem z povahy této věci vyloučeno, jak na to bylo již shora upozorněno.
Právní závěr, k němuž došel odvolací soud v tomto sporu, je v souladu s dnes již konstantní judikaturou v restitučních věcech. Závěr, podle něhož pro poměry mezi osobami původně výlučně oprávněnými a osobami, které se staly oprávněnými osobami v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb., resp. č. 2/1997 Sb., se použije úpravy vyplývající z §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., vyplývá i z odůvodnění posledně uvedeného nálezu Ústavního soudu. Osobu původně výlučně oprávněnou ve vyloženém pojetí, nelze podřadit pod pojem „jiné osoby než státu" uvedené v čl. III odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Pak ovšem nelze dospět k závěru, že by otázka, kterou odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí, měla za následek, že by šlo o rozhodnutí odvolací soudu, které má po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §221 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. První žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení spočívající v odměně právní služby za sepis vyjádření k dovolání každému za jeden úkon částku 1.000 Kč, sníženou o 20% při společném zastupování a režijní paušál 75,- Kč - §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4, §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ( advokátní tarif ), celkem tedy částku 1.675,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová