ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.920.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 920/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 11.11.1999, sp.zn. 23 Co 54/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 5 C 52/98 (žalobců P. E., 2. P. E., 3. Z. D., a 4. Š. E., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. České republice-Ministerstvu financí ČR, B. Ch. s., zastoupeným advokátkou, a C. F. n. m. ČR, o vypořádání nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Nálezem Ústavního soudu z 22.10.1997, II. ÚS 192/96, byly zrušeny rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28.3.1996, 3 Cdon 434/96, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.11.1993, sp.zn. 8 Co 205/93, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 4.2.1993, čj. 5 C 252/92-20. V tomto nálezu byl zaujat právní názor, že uvedené obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že k přechodu podniku právního předchůdce žalobců došlo znárodněním na stát v době před 25.2.1948 (tedy mimo rozhodné období, které má na zřeteli ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb.); Ústavní soud ČR byl toho názoru, že tu bylo třeba postupovat podle ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., obsahujícího specifický restituční důvod, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), a to nikoli pro sám akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek, jenž je prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jak je má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudek ze 14.10.1998, čj. 5 C 52/98-142, jímž uložil žalované České republice-Ministerstvu financí ČR vyplatit každému ze žalobců 10.000,- Kč a každému ze žalobců vydat cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v hodnotě 15.717.526,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Byla však zamítnuta žaloba na poskytnutí finanční náhrady od tohoto žalovaného žalobcům ve výši 16.117.864,- Kč. Žaloba proti žalovaným Ch. s., s.p., a žalovanému F. n. m. byla zamítnuta v celém rozsahu. Účastníkům řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalované České republiky-Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 11.11.1999, sp.zn.23 Co 54/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku (označeném I.), jímž bylo rozhodnuto ve věci samé ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou - Ministerstvem financí ČR. Byl také potvrzen výrok tohoto rozsudku (označený IV.) o nákladech řízení mezi účastníky řízení v té části, v níž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR. Této žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců 50.475,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že odvolání tu není opodstatněné. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel správně při svém rozhodování z právního názoru obsaženého v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96, že si doplnil dokazování k otázce výše a způsobu poskytnutí náhrad a z tohoto doplněného dokazování učinil odpovídající skutková zjištění (přičemž žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR v průběhu řízení neměla námitky proti výši nároku či způsobu jeho úhrady); odvolací soud měl rovněž za to, že soud prvního stupně učinil ve svém rozhodnutí správné právní závěry. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích jako správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 23.12.1999 a dovolání bylo jím podáno dne 21.1.2000 u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto dovolání bylo navrhováno, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny, a to proto, že tyto rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání obsahovalo názor, že nálezem ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96, byla prolomena hranice daná zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy hranice „rozhodného období\" podle ustanovení §1 citovaného zákona. Zákon č. 87/1991 Sb. nespojuje s nevyplacením náhrady za znárodněný majetek vznik restitučního nároku, aniž by zároveň nebyl předmětný majetek odejmut po 25.2.1948; v daném případě také znárodnění majetku původního vlastníka E. a spol. nedošlo k jeho odejmutí po 25.2.1948, nýbrž před tímto dnem. Znárodnění majetkové podstaty zestátněním tu bylo formou přechodu vlastnictví na základě právních předpisů a na základě převzetí znárodněného majetku zřízeným národním podnikem (§12 odst. 1 a §13 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb.) bez intabulace do pozemkových knih. Podle názoru dovolávajícího se státu-Ministerstva financí ČR nemohla se na věci ze znárodněného majetku před 25.2.1948 vztahovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Základní podmínkou pro vznik nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. je skutečnost, že křivda byla způsobena v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990), stanoveném v §1 zákona č. 87/1991 Sb. Náhrada za znárodněný majetek byla poskytnuta pouze v ojedinělých případech a se samotným aktem znárodnění netvořila ucelený proces; o náhradě mělo být rozhodnuto ve správním řízení po té, co samotné znárodnění proběhlo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě šlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tu nebyla vyslovena rozsudkem odvolacího soudu (§239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a ani tu nešlo o případ přípustnosti dovolání za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Přípustnost dovolání tu nebylo možné dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože tu nešlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nešlo tu totiž vůbec o zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, jak to výslovně předpokládalo ustanovení §238 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
V dovolání dovolatele nebyla uváděna žádná z okolností, které zakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jak jsou uvedeny ještě v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a ani dovolací soud žádnou z těchto okolností sám z obsahu spisu neshledal.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je tu dovolání podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v některém z případů, v nichž zákon dovolání připouští (srov. §236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelel podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 občanského soudního řádu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch, a to vzhledem k povaze projednávané věci i vzhledem k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, které stručně rekapitulovalo procesní vyjádření žalobců, učiněné již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu