ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.983.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 983/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce K. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované O., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 54/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 1999, č.j. 11 Co 494/98-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 1999, č.j. 11 Co 494/98-140, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 C 54/92-107, se zrušují.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 3. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce domáhal určení vlastnictví, eventuelně nahrazení souhlasu s uzavřením dohody o vydání nemovitostí blíže popsaných v žalobním návrhu. Jako žalovaného označil subjekt „O.\". Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 4. 1992, č.j. 14 C 94/92-6, vyslovil tento soud svou nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1992. Návrhu na delegaci z důvodů vhodnosti podle §12 odst. 2 o.s.ř. podanému žalobcem dne 24. 7. 1992 nebylo vyhověno. V této souvislosti původně označený žalovaný s tímto návrhem vyslovil nesouhlas podáním ze dne 14. 9. 1992. Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 12. 1995, č.j. 11 C 54/92-38, žalobu zamítl v plném rozsahu. Vycházel přitom ze zjištění, že původním vlastníkem nemovitostí byla F. P., která byla prohlášena za mrtvou s tím, že za den smrti je třeba považovat den 15. dubna 1943. Zákonným dědicem po ní byl B. P., otec žalobce. Podle závěrů soudu prvního stupně nebylo zjištěno, zda jmenovaný uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., stejně tak nebylo prokázáno, že by se žalobce stal právním nástupcem B. P. Ohledně sporných nemovitostí zjistil soud prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 17. 10. 1994, že jako jejich vlastník je zapsána M. s. a d. u. o. s. v P.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30. 12. 1996, sp.zn. 11 Co 300/96. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce není oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 písm. a), b) zákona č. 87/1991 Sb., přikázal však soudu prvního stupně doplnění dokazování ve vztahu k nárokům otce žalobce B. P. podle zákona č. 128/1946 Sb., to vše za účelem zjištění, zda žalobce splňuje podmínky oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a v jakém podílu se touto oprávněnou osobou případně stal.
V průběhu řízení žalovaný dne 30. 12. 1997 namítl nedostatek své pasívní legitimace v tomto sporu. Tvrdil, že nebyl nikdy ani vlastníkem ani držitelem předmětných nemovitostí. Podle žalovaného šlo dříve o vlastnictví bývalého ROH-Ústřední správy rekreační péče. Mimořádný sjezd ROH konaný dne 2. 3. 1990 v P. ukončil existenci ROH a jeho majetek byl převeden na M., s. a d. u. o. s. Později přidělení odborového majetku mezi české a slovenské odbory byl majetek v ČR delimitačním protokolem delimitován na Č. m., s. a d. u. o. s. Ta ku dni 1. 1. 1991 zřídila Č. s. r. p. O., hospodářské zařízení, jež zaniklo k 31. 12. 1992, kdy byla Sdružením odborových svazů založena O., spol. s r.o., jako právní nástupce - hospodářské zařízení. Ani zmíněné hospodářské zařízení, ani dnes označený žalovaný nikdy nemovitý odborový majetek nevlastnil, ten patřil pouze Č., s. a d. u. o. s. Žalovaný dokonce na dobu od 1. 1. 1993 do 27. 3. 1997 pronajímal některé části odborového majetku, což se týkalo i nemovitosti, o kterou se vede spor, avšak v současné době není ani nájemcem předmětného objektu.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 1998, č.j. 11 C 54/92-96 bylo zastaveno řízení o žalobě na určení, že F. P. je vlastníkem sporných nemovitostí a byla připuštěna změna žaloby tak, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci podle obsahu podání žalobce ze dne 2. 2. 1998. Rozsudkem téhož soudu ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 C 54/92-107 byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu. Soud prvního stupně odůvodnil své zamítavé rozhodnutí předně tím, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by splňoval podmínky oprávněné osoby, neboť nebylo prokázáno, že by bylo zahájeno, případně jak bylo skončeno, řízení o vrácení nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., právním předchůdcem žalobce. Kromě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný označený ve sporu není povinnou osobou, neboť vlastníkem nemovitostí je M., s. a d. u. o. s.
V odvolání proti uvedenému rozsudku žalobce navrhl připuštění dovolání pro řešení otázky zásadního významu, kterou spatřoval v posouzení právního nástupnictví zaniklého ROH a právních nástupců zaniklých organizací, zřízených bývalým ROH pro hospodaření a správu s jeho majetkem, jejichž oprávnění vyplývala ze stanov ROH, jakož i v posouzení otázky uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 7. 1999, č.j. 11 Co 494/98-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O návrhu na připuštění dovolání nerozhodl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se žalovaného a z totožnil se s jeho právním posouzením v tom, že tento není osobou povinnou. Vyšel dále ze zjištění, že u Okresního soudu v Chebu je pod sp. zn. 9 C 245/95 veden další spor, tentokrát proti M., s. a d. u. o. s. Odvolací soud poukázal na ustanovení §92 o.s.ř. ve vztahu k §216 odst. 1 o.s.ř. s tím, že v odvolacím řízení nepřichází již přistoupení ani záměna účastníků do úvahy, odvolatelem požadované spojení obou věcí ke společnému řízení podle §112 o.s.ř. sice přicházelo v úvahu, ale nelze tak učinit až v řízení před odvolacím soudem za situace, kdy další věc nebyla ještě soudem prvního stupně rozhodnuta. Odvolací soud se proto nezabýval dalším důvodem, který vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, totiž k otázce, zda žalobce je oprávněnou osobu. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyl důvod k připuštění dovolání, když řešení otázek nedostatku pasívní legitimace žalovaného nelze v této věci považovat za tak významné, aby to odůvodňovalo postup podle §239 odst. 1 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Poukazoval na smysl ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.a důsledky plynoucí z právního nástupnictví žalovaného s přihlédnutím k dokladům, které tento předložil. Zdůrazňoval skutečnosti, které vyplynuly z důkazního řízení, podle nichž od 2. 3. 1990 byly nemovitosti ve vlastnictví M., s. a d. u. o. s., jako vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí až v roce 1994. Přitom však nemovitosti byly v držbě O., hospodářského zařízení, poté v držbě žalovaného, jenž se stal právním zástupcem předchozího hospodářského zařízení a poté od 1. 1. 1993 se měl podle tvrzení samotného žalovaného ujmout držby vlastník, tedy M. s. a d. u. o. s. Ta však žalovanému nemovitosti pronajala. Z toho dovolatel dovozoval, že ku dni 1. 4. 1991 byl oprávněným držitelem O., hospodářské zařízení, takže M., s. a d. u. měla ve sporu vystupovat jako procesní nástupce společnosti O., spol. s r.o. Záměna účastníků proto nepřicházela do úvahy. Dovolatel nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, který kladl důraz na otázku vlastnictví k nemovitostem, když za rozhodující bylo třeba považovat, kdo nemovitosti ku dni 1. 4. 1991 držel. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro absenci podmínek §239 odst. 2 o.s.ř, případně zamítnutí dovolání jako neopodstatněného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř. , §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné a rovněž i důvodné, byť i z jiných důvodů, než které dovolatel uplatňoval.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, ÚS 127/96 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 5, pod č. 68) bylo vyloženo: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č.87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu ( např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; opakem tohoto postupuje je přepjatý formalizmus.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů ( zejména písemných operátů evidence nemovitosti ) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat tento právní závěr: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věcí (§5 odst.1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby (organizace orgánu), o níž se důvodně domnívá že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst.1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení ( §43 odst.2 o.s.ř.); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
Z uvedených právních závěru ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Na rozdíl od odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru,že tu mělo být v odvolacím řízení, ale i v řízení u soudu prvního stupně postupováno podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a mělo být žalobci umožněno opravit nebo doplnit žalobní návrh co do označení žalovaného subjektu v souladu s údaji v katastru nemovitostí. Za situace, kdy do doby rozhodování odvolacího soudu nedošlo postupem podle §112 o.s.ř. ke spojení této věci s případnou další věcí, o níž se zmiňovali účastníci při jednání odvolacího soudu, bylo třeba posuzovat okruh účastníků i předmět řízení v této věci samostatně. V tomto směru lze přisvědčit odvolacímu soudu o správnosti úvah o nemožnosti aplikace ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k §216 odst. 1 o.s.ř. To však neodůvodňovalo postup zvolený odvolacím soudem, který znamenal meritorní zamítavé rozhodnutí ve věci samé. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím ze shora uvedených výkladových závěrů byl tak namístě postup podle §221 odst. 1 o.s.ř. Odlišný postup a následné zamítavé meritorní rozhodnutí odvolacího soudu tak obsahově zakládá důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a současně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř. ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolací soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dalším řízení tedy povede soud prvního stupně žalobkyně postupem podle ustanovení §43 odst.1 o.s.ř. ( v již citovaném znění) k tomu, aby na podkladě dosavadních výsledků dokazování byl jako žalovaný označen subjekt, jehož stíhá právní povinnost i možnost uzavřít se žalobkyněmi jimi navrženou dohodu o vydání věci, aby tak případný rozsudek ukládající povinnost k uzavření dohody nahrazoval určitý a vykonatelný projev vůle povinné osoby k uzavření dohody ve smyslu ustanovení (§161 odst. 3 o.s.ř.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu