ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1140.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1140/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud odvolací rozhodl v právní věci žalobce: U. G., s. r. o., zastoupen advokátem, proti žalovanému: F.n. m.Č. r., zastoupeným advokátem, s vedlejším účastníkem na straně žalovaného: F. ř. pro P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 20/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 1999 čj. 1 Cmo 136/99 - 96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci k odvolání žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Současně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a o tom, že vedlejšímu účastníku se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Žalobce se v žalobě domáhal, aby bylo vydáno rozhodnutí: "Určuje se, že vlastníkem veškerého movitého a nemovitého majetku - čp. 842 se stav. parcelou č. 1091 o výměře 912 m2, čp. 843 se stav. parcelou č. 1092 o výměře 969 m2 a parcely č. 1093 o výměře 85 m2, vše v kat. území H., obec Ch., okres P., zapsanými na LV č. 506 u Katastrálního úřadu pro P., jež byly předmětem smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 3. 1994, je žalobce."
Soud prvního stupně - Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 1998 čj. 14 Cm 20/97-51 - žalobu zamítl. Vycházeje z učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 1. 3. 1994 zanikla v důsledku účinného odstoupení žalovaným pro nezaplacení kupní ceny.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, napadený žalobcem, podle ust. §212 za použití §214 odst. 1 o.s. ř. a dovodil, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a až na dále uvedenou výjimku provedl všechny účastníky navržené důkazy.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce byl od 1. 6. 1994 v prodlení se splněním povinnosti, vyplývající ze smlouvy o prodeji podniku, k úhradě 9/10 sjednané kupní ceny. Pro její zaplacení měl žalobce lhůtu tři měsíců a dalších téměř 7 měsíců uplynulo, než oprávněná strana určila dodatečnou lhůtu do 31. 1. 1995. Dalších 8 měsíců pak marně uplynulo, než žalovaný realizoval "první" ze svých odstoupení od smlouvy. Dodatečně poskytnutá lhůta k zaplacení s hrozbou odstoupení od smlouvy byla tedy víc něž přiměřená.
Poněkud složitější je však otázka, zda žalovaný odstoupil od smlouvy již k 31. 10.1995 nebo až s účinky k 28.2.1997 se zřetelem k ust. §349 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., v platném znění, dále též "obch. zák.") . Žalobce doručení písemnosti ze dne 23. 10. 1995 mařil zcela účelově a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a není proto důvod, proč by za této situace mělo být cit. ustanovení interpretováno k tíži žalovaného. Výraz "doručení" použitý v ust. §349 odst. 1 obch. zák. je nutno vykládat tak, že úkon je účinný až se dostane do dispozice druhé strany (ať má či nemá písemnou formu.) Tuto skutečnost se žalovanému podařilo prokázat, když obsah notářského zápisu ze dne 23.10 1995 byl sdělen přítomnému dlužníkovi. Písemný právní úkon, týkající se odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, byl žalobci doručen k 28. 2. 1997. Tento úkon není v kolizi s předchozím odstoupením od smlouvy. Jestliže předchozí odstoupení bylo platné, je "druhé" odstoupení již aktem bez právních účinků; v opačném případě pak stanovené účinky má.
Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentem žalobce, že "druhé" odstoupení od smlouvy, provázené dalším dopisem žalovaného z 25. 2. 1997 požadujícím zaplacení zbytku kupní ceny 186 mil. Kč, je nesrozumitelné a neurčité. V dopise je vyjádřena jen možnost v budoucnu za určitých podmínek jednat o případném odvolání odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. §349 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud zdůraznil, že není důležité, kdy žalovaný od smlouvy o prodeji podniku odstoupil, ale že tak v každém případě učinil. Ustanovení §349 obch. zák. zahrnuje dodatečné odpadnutí právního důvodu pro plnění jak neposkytnutá, tak již poskytnutá. Obojí se řídí pak úpravou bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud z uvedených důvodů další doplňování důkazního řízení měl za nadbytečné. Ostatně účastníci již žádné další doplnění nenavrhli.
Dále odvolací soud dovodil, že předmětem tohoto řízení je určení vlastnictví, tj. kdo je vlastníkem dotčeného privatizovaného majetku a není-li jím žalobce, nezbývá než určovací žalobu zamítnout, resp. v odvolacím řízení zamítnuté určení potvrdit. V souvisejícím řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 se žalobce domáhá v podstatě téhož, když žalovanému Katastrálnímu úřadu P. - město má být uloženo, aby jako vlastníka zapsal žalobce. Za tohoto stavu nemá odvolací soud důvod k přerušení řízení a nepřichází v úvahu ani to, že by ve smyslu ust. §135 o. s. ř. vyšla najevo nějaká skutečnost, kterou by měl odvolací soud vzít v úvahu.
Není rozhodné ani to, že prodlení s placením kupní ceny bylo způsobeno prvními či dřívějšími jednateli žalobce, nabyvatelem byl žalobce, bez ohledu na změny v osobách jednatelů či společníků. Postoj nabyvatele privatizovaného majetku, který po značnou dobu dluží 9/10 kupní ceny, není ani v souladu ze zásadou poctivého obchodního styku, ani s dalšími zásadami.
Odvolací soud tudíž věcně správný rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce, právně zastoupen, dovolání, v němž shrnuje důvody, pro které podal odvolání a opětovně vytýká, že soud ignoroval navržené důkazy ohledně tzv. odstoupení od smlouvy ze dne 23. 10. 1995, které se opírá o rozporné znění dvou notářských zápisů o téže skutečnosti, nehledě k tomu, že toto odstoupení mu nebylo doručeno ve smyslu §349 odst. 1 obch. zák. a proto tento právní úkon nemohl nabýt účinnosti. Dále dovolatel namítá nesprávné hodnocení zákonem stanovených podmínek pro platnost právního úkonu (nesrozumitelnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.), když po odstoupení od smlouvy ze dne 28..2. 1997 po více než dvou letech od splatnosti kupní ceny, přičemž podle ust. §345 obch. zák. je nutno zmíněný úkon provést bezodkladně poté, co se odstupující strana o porušení dozví, opakovaně následovaly ze strany žalovaného požadavky na zaplacení sjednané kupní ceny (v notářském zápisu z 28. 2. 1997, v dopisech z 25. 2. 1997 č. 300/19/97 a 300/18/97. Žalovaný dokonce podal dne 3. 9. 1998 žalobu o zaplacení kupní ceny 125 mil. Kč, čímž úkon odstoupení fakticky anuloval.
Dovolatel dále vytýká soudům nesprávné hodnocení nesouladu mezi způsobem a formou, jakou žalovaný od smlouvy odstoupil, se zákonnou úpravou v ust. §344 a násl. obch. zák., včetně stanovení dodatečné, nepřiměřeně krátké lhůty pro doplacení kupní ceny ze dne 16. 12. 1994 na termín 31. 1. 1995, jakož i nesprávné hodnocení postupu žalovaného, který po problematickém odstoupení a vznesení požadavku na doplacení kupní ceny fakticky znemožňoval, aby byla zajištěna finanční částka na doplatek kupní ceny (protiprávní převedení prodané nemovitosti opět na prodávajícího a působení na nájemníky, aby neplatili dovolateli nájemné.) Stejný dopad mělo i omezení inkasa nájemného ze strany F. ř. pro P. a M. v. u. a s. s. na částku 1. 287 Kč/m2 na rok, přičemž veškeré služby musel hradit žalobce, což z nájmu učinilo ztrátovou záležitost.
Z uvedeného podle názoru dovolatele plyne, že soudy nevzaly v úvahu, že žalovaný neposkytl ve smyslu ust. §365 a 370 obch. zák. patřičné spolupůsobení ke splnění závazku žalobce k úhradě zbytku kupní ceny, ale naopak vytvářel překážky k tomu, aby žalobce získal finanční prostředky. Vzniklou situaci pak žalovaný využil k (neplatnému a neúčinnému) odstoupení od smlouvy.
Dovolatel konečně namítá i to, že odvolací soud neakceptoval návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci zpětného zápisu žalovaného jako vlastníka do katastru nemovitostí.
Dovolatel podává dovolání výslovně "s odkazem na ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř." a vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje, aby "dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k doplnění dokazování soudu prvního stupně."
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené formální a obsahové náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů platných k 1. 1. 2001, dále též jen "o. s. ř."), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.)
V případech dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) anebo podle ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. (s výjimkami uvedenými v ust §238 odst. 2 a §239 odst. 3 o. s. ř.) Procesní situace, uvedená v ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. druhé rozhodnutí ve věci, v daném případě nenastala, zbývá proto přípustnost dovolání proti rozsudku podle ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatel se explicitně dovolává ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí (zde rozsudek) soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Také tento důvod není v posuzovaném případě naplněn. Odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil, ani bez návrhu, ani na návrh. Nepřipadá proto v úvahu ani aplikace odstavce 2 předmětného ustanovení dovolacím soudem.
Poněvadž dovolací soud nezjistil ze spisu ani důvod přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. pro tak hrubé vady řízení, které způsobují tzv. zmatečnost řízení ( k nimž by musel dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti) a dovolatel ostatně ani takové vady netvrdil, nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243 odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel procesně způsobil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. března 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová