ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1244.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1244/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P.K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O.k. , o. a v. d., zastoupenému advokátem, o 8,480.301,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 167/92, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 1999 čj. 20 Co 563/98 - 588, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.225,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud rozhodl v předmětné věci výše označeným rozsudkem, že I. Připouští se zpětvzetí žaloby v té části, kterou žalobce požadoval 3% úrok z prodlení za den 22. 4. 1992 z částky 1,363.627,70 Kč a 11% úrok z prodlení z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení a 3% úrok z prodlení z částky 7,116.674,70 Kč od 22. 4. 1992 do 14. 7. 1994, 16% úrok od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a 11% úrok od 5. 3. 1998 do zaplacení. II. Rozsudek okresního soudu se v této části výroku pod bodem II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 7,116.674,30 Kč od 22. 4. 1992 do 14. 7. 1994, 16% úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a 11% úroku z prodlení od 5. 3. 1998 do zaplacení a v té části výroku pod bodem II. a III., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z částky 1,363.627,70 Kč za den 22. 4. 1992 a 11% úroku z prodlení z této částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje. III. Připouští se změna žaloby v části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8,840.301,- Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 1,363.627,70 Kč od 23. 4. 1992 do zaplacení a z částky 7,116.674,30 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I. potvrzuje v té části, kterou žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 917.280,89 Kč a mění se v té části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5% úrok z prodlení z částky 917.280,89 od 23. 4. 1992 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Ve výroku pod bodem II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 7,563.020,11 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 7,116.674,30 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení a s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně, se rozsudek okresního soudu potvrzuje a v té části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba o zaplacení 5% úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč zamítá. VI. Ve výroku pod bodem III., kterým byla zamítnuta žaloba v té části, kterou žalobce požadoval zaplacení poplatku z prodlení 2,5 promile denně z částky 917.280,89 Kč a v části výroku pod bodem V., kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 36.692,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.. VII. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení v částce 6.976,- Kč. VIII. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci před okresním soudem ani před krajským soudem. IX. Návrhu na připuštění dovolání se nevyhovuje.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.
Odvolací soud se nejprve zabýval procesními návrhy žalobce učiněnými v odvolacím řízení, a to částečným zpětvzetím a částečným rozšířením žaloby ohledně nároku na úroky z prodlení. Podle ust. §208 o. s. ř. připustil zpětvzetí žaloby v části, kterou žalobce požadoval a s ohledem na to zrušil rozsudek okresního soudu v té části výroku pod bodem II., kterou byla žaloba o příslušné úroky z prodlení zamítnuta a v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobce změnil žalobu pouze co do výše úroku a doby jeho přiznání a proto odvolací soud podle ust. §211 a §95 odst. 1 o. s. ř. připustil změnu žaloby, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud dále přezkoumal napadený rozsudek osudu prvního stupně v celém rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků nejsou důvodná. Okresní soud na základě náležitě provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, a vynesl věcně správné rozhodnutí. Pouze k právnímu hodnocení, zejména nároku na náhradu zásob, měl odvolací soud výhrady, jak níže uvedeno.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce uplatnil dva nároky, souhrnně označené jako nárok na náhradu škody, a to nárok na náhradu zásob, které byly na provozovně v B. ke dni 22. 4. 1992, kdy mu byl žalovaným zamezen přístup do provozovny a nárok na náhradu ušlého zisku, který mu měl ucházet v souvislosti se zásahem žalovaného, jímž mu byla znemožněna podnikatelská činnost. Právní vztah mezi účastníky se zakládá na smlouvě o společném obchodním podnikání, kterou žalobce a právní předchůdce žalovaného uzavřeli dne 6. 8. 1991 s odkazem na ust. §352 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „hosp. zák.\") jako tzv. smlouvou inominátní, která se i po 1. 1. 1992 řídí hospodářským zákoníkem. Této smlouvě by se měla nejvíce blížit smlouva o sdružení (ust. §360a hosp. zák.), avšak v tom směru smlouva vykazuje pouze znak, spočívající v právu žalobce používat při podnikání název „J.\". Uzavřená smlouva jednoznačně vykazuje znaky smlouvy o nájmu nebytových prostor jako smluvního typu, jejím hlavním smyslem a účelem bylo pronajmout žalobci nebytový prostor (provozovnu) za účelem podnikání. Tato smlouva svým obsahem a účelem obchází zákon, neboť k platnosti takové smlouvy by bylo třeba předchozího souhlasu příslušného národního výboru podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, nebylo však prokázáno, že takový souhlas byl dán. Smlouva je proto podle §21 odst. 1 hosp. zák. absolutně neplatná. Nemohlo tudíž dojít k porušení povinnosti z této smlouvy ze strany žalovaného a tím ke vzniku škody v podobě ušlého zisku (ust. §145 hosp. zák.). Správně byl tedy nárok žalobce na náhradu škody co do ušlého zisku ve výši 7,116.674,30 Kč s úroky z prodlení a s poplatkem z prodlení zamítnut a odvolací soud tento výrok jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil. Pokud byla otázka platnosti smlouvy o společném podnikání v řízení o určení neplatnosti výpovědi této smlouvy posouzena jinak, není to rozhodné, neboť se jednalo o posouzení této otázky jako otázky předběžné a soud proto nebyl předchozím posouzením vázán.
623
V souvislosti s tímto nárokem žalobce v odvolacím řízení pro případ potvrzení rozsudku navrhl připuštění dovolání v otázce, zda se u inominátního kontraktu má posuzovat platnost podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, odvolací soud však tomuto návrhu ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. nevyhověl, neboť takto vymezenou otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu. Podle názoru soudu je třeba posuzovat platnost právního úkonu ze všech hledisek, přičemž k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Navíc takto vymezená otázka není otázkou právní, ale otázkou skutkovou (otázkou skutkového hodnocení).
Pokud pak jde o nárok žalobce na náhradu za zásoby, které se v provozovně nacházely k 22. 4. 1992, tj. ke dni, kdy byl žalobci znemožněn přístup do nemovitosti, okresní soud jej posoudil jako nárok na náhradu škody podle §145 a 145a hosp. zák., podle názoru odvolacího soudu však takové právní hodnocení je nesprávné. Bylo prokázáno, že žalovaný dne 22. 4. 1992 obsadil provozovnu v B., znemožnil žalobci do ní přístup (vyměnil zámek) a nadále zamezil žalobci přístup ke zboží, které bylo v prodejně uskladněno jako zásoby. Až dodatečně žalovaný vyzval přípisem z 11. 5. 1992, téměř po třech týdnech, aby si žalobce některé druhy zboží vyzvedl. Žalovaný tak na úkor žalobce získal podle ust. §123 odst. 1 hosp. zák. neoprávněný majetkový prospěch, který je povinen vypořádat podle odstavce 3 cit. ustanovení. K určení nároku žalobce na zaplacení částky 1,363.627,70 Kč postupoval okresní soud správně, když zadal ke stanovení výše znalecké posudky resp. revizní znalecký posudek ke zjištění stavu zásob ke dni 22. 4. 1992. Soud prvního stupně na základě toho žalobci správně přiznal částku 917.280,89 Kč, kdežto ve zbytku, co do částky 446.346,81 Kč, žalobu správně zamítl. Také v tomto směru odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Ke změně rozsudku okresního soudu došlo pouze v části jednotlivých výroků o úrocích z prodlení, a to s ohledem na rozšíření žaloby v průběhu odvolacího řízení. Žalobcův požadavek se v odvolacím řízení rozšířil v tom, že namísto 3% úroku z prodlení z částky 1,363.627,70 Kč od 23. 4. 1992 do 14. 7. 1994 požadoval i za tuto dobu zaplacení 5% úroku z prodlení a změna žaloby v tomto směru byla připuštěna. Tento požadavek žalobce je podle názoru odvolacího soudu důvodný, neboť se opírá o ust. §378a hosp. zák. a proto odvolací soud mu přiznal 5% úrok za uvedené období z částky 917.280,89 Kč, v níž mu bylo vyhověno a v této části rozsudek okresního soudu podle §220 o. s. ř. změnil. S ohledem na částečné omezení žaloby a částečné rozšíření žaloby, učiněné žalobcem v odvolacím řízení, odvolací soud pro přehlednost vymezil měnící výrok tak, že žalovaný je povinen zaplatit 5% úrok z prodlení z částky 917.280,89 Kč od 23. 4. 1992 do zaplacení, ačkoli si byl vědom toho, že fakticky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení byl z uvedené částky 5% úrok z prodlení přiznán rozhodnutím okresního soudu. V části výroku pod bodem II., kterým byla zamítnuta žaloba co do 3% úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč, odvolací soud rozsudek okresního soudu podle §220 o. s. ř. změnil a žalobu co do požadavku na 5% úrok z prodlení z uvedené částky zamítl.
Rozsudek okresního soudu byl rovněž potvrzen v zamítavých výrocích ohledně požadavku žalobce na zaplacení poplatku z prodlení 2,5 promile denně z celkové žalované částky, když tento návrh nemá oporu v zákoně a nemůže vycházet ani ze smluvního ujednání mezi účastníky. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen i ve výroku pod bodem V. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek v částce 36.692,- Kč (§219 o. s. ř.).
Odpovídajícím způsobem vzhledem k výsledku sporu rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to pouze do výroku pod bodem V., z důvodu uvedeného v ust. §239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má v tomto rozsahu po právní stránce zásadní význam.
Žalobce namítá, že jestliže zde byla vedena dvě řízení, a to vedle předmětného řízení dále řízení o neplatnost výpovědi ze smlouvy o společném podnikání pod sp. zn. 3 C 93/95, ve kterých byla stejná předběžná otázka týkající se platnosti smlouvy řešena odlišně, jde o otázku zásadního významu. Žalobce nemůže souhlasit, že jde o otázku skutkovou, nýbrž jde zcela jistě o zásadní otázku právní. Podstata problému totiž tkví v právním posouzení smlouvy o společném podnikání. Tato smlouva byla uzavřena jako smlouva o jiných způsobech spolupráce podle §352 hosp. zák. a nemůže být posuzována podle ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Smlouva vykazuje podstatné znaky společného obchodního podnikání, nejen právo a povinnost žalobce používat při podnikání označení J. Odvolací soud nevzal v úvahu další práva a povinnosti žalobce uvedené zejména v čl. II. odst. 3, 4 a 5 smlouvy. Také není možno odhlédnout od kontrolního oprávnění žalovaného v čl. VIII., které by v případě, že by strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, nepřicházelo v úvahu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro neexistenci předchozího souhlasu příslušného národního výboru podle §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. Odvolací soud však dospěl k jinému závěru, a to rovněž nesprávnému, že smlouva svým obsahem a účelem obchází zákon a proto je absolutně neplatná. Při komplexním posouzení předmětné smlouvy, v níž stanovená práva a povinnosti se výrazně liší od nájemní smlouvy, je jednoznačně zřejmé, že účastníci nejen neměli v úmyslu zákon obcházet, nýbrž ani neměli v úmyslu založit touto smlouvou nájemní vztah. Šlo o jakousi volnější formu spolupráce, kdy žalobce sice podnikal na vlastní účet, avšak pod označením žalovaného, jeho kontrolou a navíc s ohledem na čl. II. odst. 4 písm. p) smlouvy jako člen žalovaného. Takováto inominátní smlouva nemohla svým obsahem a účelem obcházet zákon, neboť její uzavření bylo ust. §352 hosp. zák. předpokládáno. Na rozdíl od smluv smíšených se tak jednalo o smlouvu sui generis, která se ani nemohla řídit ustanoveními zák. č. 116/1990 Sb. Žalobce též poukazuje na skutečnost, že dne 23. 11. 1994 mu byla žalovaným předložena k podpisu další smlouva o společném obchodním podnikání, tentokrát podle ust. §269 odst. 2 obch. zák., která měla totožná ustanovení s předchozí smlouvou, z čehož vyplývá, že obdobné smlouvy byly uzavírány i s jinými podnikateli, s největší pravděpodobností bez souhlasu obecního úřadu.
Dovolatel konečně zdůrazňuje, že z důvodu nesprávného právního posouzení věci byl zamítnut jeho jinak oprávněný nárok na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku ve výši 7,116.674,30 Kč. Dovolatel nemůže souhlasit ani s nižším oceněním žalobcových zásob, které si neoprávněně přisvojil žalovaný. Pro dokazování výše způsobené škody pak bude nepochybně nutné vypracovat revizní znalecký posudek, který objasní rozdíly v doposud provedených znaleckých posudcích a zohlední žalobcem předložené zprávy společností A. a F.
624
Žalobce na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek pod bodem V. a rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání předně má za to, že dovolání není přípustné, když žalobcem vymezená otázka není otázkou právní, ale skutkovou a napadené rozhodnutí nemá proto po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o věc samu, žalovaný nadále tvrdí, že smlouva o společném obchodním podnikání ze dne 6. 8. 1991 je absolutně neplatná.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. aby bylo zamítnuto, a žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bod 17. přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve musel zabývat otázkou, zda dovolání žalobce je přípustné, neboť pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout dovoláním, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
V předmětném případě je předmětem dovolání ta část výroku rozsudku odvolacího soudu (a související část rozsudku soudu prvního stupně), kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 7,563.020,11 Kč s požadovaným příslušenstvím, a to s výslovným poukazem na ust. §239 odst. 2 o. s. ř. V této napadené části jde o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, přičemž nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., že soud prvního stupně v předchozím rozsudku v této věci rozhodl jinak než v rozsudku posléze vydaném, a je proto vázán právním názorem odvolacího soudu, poněvadž taková procesní situace v tomto případě nenastala.
Dovolatel také netvrdí žádný z důvodů přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. pro tzv. zmatečnost řízení, ke kterým by dovolací soud jinak musel přihlédnout z úřední povinnosti, a takové důvody se ani ze spisu nepodávají.
Zbývá tudíž důvod přípustnosti podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., o který je dovolání opřeno, a jenž spočívá v tom, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě odvolací soud pod výrokem IX. svého rozsudku rozhodl, že návrhu na připuštění dovolání se nevyhovuje.
Otázkou zásadního právního významu je taková právní otázka, která je významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale má význam z hlediska rozhodování soudů vůbec (musí mít obecný dopad na celou třídu případů stejného druhu.)
Otázku zásadního právního významu, o níž by měl dovolací soud v tomto případě, ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, spatřuje dovolatel v právním posouzení smlouvy o společném obchodním podnikání ze dne 6. 8. 1991, přičemž argumentuje, že v jiném řízení před soudem byla toto smlouva hodnocena odlišně a že smlouva měla být posouzena jako smlouva o jiném způsobu spolupráce podle ust. §352 hosp. zák.
Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že otázka posouzení předmětné smlouvy co do obsahu a typu smlouvy je i otázkou právní, nejen otázkou skutkovou. Právní otázka, vztahující se k předmětné smlouvě, však musí být otázkou obecné povahy, dopadající na všechny případy téhož druhu.
V tomto směru dovolatel obecnou právní otázku neformuluje. Oba soudy, soud prvního stupně i odvolací, věc posuzovaly standardním způsobem, jestliže právně hodnotily jednotlivé části smlouvy, jelikož každou smlouvou je nezbytné posuzovat podle jejího obsahu, tj. konkrétních práv a povinností účastníků, v ní obsažených, přičemž jednotlivá smlouva může zahrnovat typově i několik smluv. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná v podstatě o smlouvu o nájmu nebytových prostor (bez ohledu na to, jak je označena), je takové hodnocení právním posouzením se zřetelem ke konkrétním okolnostem a takové posouzení odpovídá konstantní předikatuře. Tato smlouva se pak posuzuje podle těch právních ustanovení, která jsou této smlouvě vzhledem k její povaze nejbližší, jak plyne i z ustanovení §352 hosp. zák. Pokud smlouva obsahuje i další ustanovení, která lze subsumovat smlouvě jiného typu, lze ji posoudit jako smlouvu smíšenou a v těchto dalších ustanoveních ji podřadit typově jiné smlouvě (jiným smlouvám.) Ani v tomto směru nelze takové právní posouzení považovat za odchylné od konstantní soudní judikatury a žádná obecná otázka zásadního právního významu z posouzení tohoto konkrétního případu nevyplývá.
Ani okolnost, že konkrétní smlouvu soudy právně posoudily v různých řízeních odchylně, není sama o sobě otázkou zásadního právního významu, pokud takové hodnocení soudy provedly v rámci posuzování tzv. otázky předběžné. V takovém případě totiž to či ono konkrétní právní posouzení nemá obecnou závaznost a nezavazuje soudy ani jiné orgány při dalším posuzování (právním hodnocení) takové konkrétní právní otázky. To se týká zvláště otázky absolutní neplatnosti smlouvy, která musí být posuzována vždy individuálně, se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu.
625
Konečně pokud se týká námitky dovolatele, vztahující se k ocenění zásob, je třeba i v tomto směru argumentaci dovolatele odmítnout. V tomto bodě se jedná o otázku skutkovou (včetně znaleckého posouzení), nikoliv o otázku právní, takže tuto otázku nelze subsumovat pod dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. právní posouzení věci, které jediné je relevantní v poměru k ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (per anologiam), neboť dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto a žalovaný má právo na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o dovolání, a to odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm k) vyhl č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) v částce 24.150,- Kč a jeden paušál náhrady výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost, vyplývající z tohoto rozhodnutí, má oprávněný účastník právo domáhat se soudního výkonu tohoto rozhodnutí.
V Brně 10. dubna 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová