ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1353.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1353/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce S., spol s. r. o. P., proti žalovanému T. J. , spol. s r. o. P., o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o podnájmu nebytových prostor, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 1999, č.j. 11 Cmo 58/99 - 36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku Kč. 1.075,- do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 9. 1999, čj. 11 Cmo 58/99 - 36 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 1998, čj. 34 Cm 130/97 - 24, jímž tento soud zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi podané žalovaným žalobci ze dne 6. 2. 1997 k ukončení nájemního poměru ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 1. 1 . 1996. Oba soudy odůvodnily své rozsudky shodně tím, že žalobce v řízení neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ust §80 písm c) o. s. ř.
Dovoláním ze dne 1. 9. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou k určení absolutní neplatnosti právního úkonu není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, neboť je dán přímo ze zákona. V době podání určovací žaloby neměl dovolatel žádný z nároků na plnění, který by mohl uplatnit žalobou na plnění, aby se v tomto řízení mohla neplatnost právního úkonu posuzovat jako předběžná otázka. Odmítnutím práva žalobce na určení neplatnosti výpovědi smlouvy a popřením naléhavosti právního zájmu soud zkrátil a omezil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu ust. §3 o. s. ř. a ust. §4 občan. zák. a odepřel žalobci právo "zajištěné pro něj výslovnými ustanoveními Ústavy a zákonem ČR".
Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dovolání pak dovolatel v podání ze dne 3. 5. 2000 sdělil, že "jde o dovolání bez ohledu na úpravu přípustnosti podle §237 a 238 o. s. ř., kdy řízení o věci samé a rozsudek sám trpí zmatečností pro ignorování práva žalobce na spravedlivý soudní proces §3 o. s. ř. a §4 OZ, spolu s vadami podle ust. §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.".
Ve vyjádření ze dne 20. 12. 1999 žalovaný k dovolání žalobce sdělil, že s ohledem na možnost domáhat se práva na plnění zde není naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi smlouvy, když takové určení nemůže vytvořit komplexní právní základ pro vztahy účastníků. Dále žalovaný poukázal na nedostatky v náležitostech dovolání a jeho nepřípustnost a navrhl, aby soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. (ve znění platném k 31. 12. 2000, dále jen "o. s. ř.") a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Nejvyšší soud dále zkoumal přípustnost dovolání. Žalobce ve svém dovolání výslovně žádný ze stanovených důvodů přípustnosti neuvedl, naopak sdělil, že jde o dovolání bez ohledu na úpravu jeho přípustnosti. Jako důvody, pro které dovolání podává, uvedl výslovně důvody podle ust. §241 odst. 3 písm b) a d) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo jinou vadou (než vadou podle ust. §237 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu pouze za předpokladu, že shledá existenci alespoň některého z důvodů přípustnosti dovolání podle ust. §237 až 239 o. s. ř. Důvody taxativně uvedené v ust. §241 odst. 3 o. s. ř., pro které lze dovolání podat a jejichž uvedení je náležitostí dovolání podle ust §241 odst. 2 o. s. ř., samy o sobě však nezakládají přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání zakládají pouze vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř.
I když dovolatel v doplnění dovolání uvedl, že napadený rozsudek trpí zmatečností, nezahrnul pod ní některou z vad uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. a zmatečnost spatřoval v tom, že došlo k ignorování jeho práva na spravedlivý proces. Přípustnost dovolání z důvodu vad řízení podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. taktéž neshledal.
Dovolací soud rovněž neshledal důvody přípustnosti dovolání podle ust. §238 a §239 o. s. ř.
Protože dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné Nejvyšší soud podle cit. ust. o. s. ř. a podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Náhradu nákladu dovolacího řízení přiznal soud úspěšnému žalovanému podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vynaložené žalovaným činí odměna za 1 úkon právní služby Kč 1000,- (vyjádření z 20. 12. 1999) a paušální náhrada Kč 75,- podle ust. §7, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 3 vyhl č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31.12.2000.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. března 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová