ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1408.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1408/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. I.O., proti žalovanému Č.n.i.m.f., a. s., v likvidaci, o svolání mimořádné valné hromady, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 60/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2000, čj. 7 Cmo 1197/99-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým usnesením potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.7.1999, čj. 28 Cm 60/99-13, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na jeho zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady žalovaného.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečného skutkového zjištění a nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání, odkazuje dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a uvádí, že s ohledem na procesní způsob vedení řízení u odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval bez jednání, neměl možnost ve smyslu posledně uvedeného ustanovení požádat odvolací soud o připuštění dovolání. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení §156 odst. 7 a §181 obch. zák. a dále, že závěr odvolacího soudu o tom, z čeho dovolatel dovozuje svoji aktivní legitimaci, nemá oporu v provedeném dokazování. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že považuje žalobcem podané dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z výše uvedeného je zřejmé, že základním předpokladem pro přípustnost dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. je návrh účastníka na vyslovení přípustnosti podaný před rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Pokud tento předpoklad není naplněn, není dovolání přípustné. Námitka dovolatele, že vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl bez jednání, neměl možnost výše uvedený návrh podat, není opodstatněná. Dle §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání omezuje proti usnesení. Postup odvolacího soudu byl tedy v souladu se zákonem (ani v intencích §237 odst. 1 písm f) o. s. ř. nemohl být nesprávný). Dovolateli přitom nic nebránilo, aby podal návrh na připuštění dovolání zároveň s odvoláním, nebo kdykoliv později (do rozhodnutí odvolacího soudu), když zákon účinnost tohoto návrhu jednáním nepodmiňuje.
Podmínky přípustnosti uvedené v §239 odst. 2 o. s. ř. tedy splněny nejsou.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolatel z procesního hlediska zavinil, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jednu náhradu paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 1.075,- Kč (vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. května 2001 JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu