ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1493.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1493/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Č.p., a.s., zastoupena advokátem, proti žalovaným: 1) B.p.v P. 10, s. p. v likvidaci, 2) M.č.P. 10, 3) O. H.m. P., o určení vlastnictví, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 552/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 1998, čj. 11 Cmo 115/98 - 83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako odvolací soud k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 4. 1997, čj. 12 Cm 552/92 - 55 rozhodl, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje s tím, že se zamítá žaloba, kterou žalobkyně požaduje vydání rozsudku, jímž se určuje, že žalobkyně má vlastnické právo k nemovitostem v k.ú. V.: dům se stav. parc. 776, ulice B., dům se stav. parc. 788 a zahrada p. č. 851, ulice N. l., dům se stav. parc. 790, ulice V., dům se stav. parc. 789, ul. N. l., dům se stav. parc. 831 a zahradou parc. č. 852, ulice N. l.,dům se stav. parc. 902, ulice R., dům na stav. parc. 976, ulice B., dům se stav. parc. 977, ulice T., dům se stav. parc. 975, ulice T., dům se stav. parc. 1067, ul. V O.; II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a III. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání pro posouzení otázky vlastnictví předmětných nemovitostí žalobkyní, příp. přechodu správy předmětných nemovitostí na jiný subjekt, než byl právní předchůdce žalobkyně.
Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž se určuje, že žalobkyně má k nemovitostem uvedeným v žalobním návrhu vlastnické právo.
K odvolání žalobkyně odvolací soud projednal věc podle ust. §212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud k meritu věci v odůvodnění konstatoval, že žalobkyně ani v odvolacím řízení neprokázala, že ona nebo její právní předchůdci po znárodnění majetku soukromých pojišťoven podle dekretu prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven, se stali vlastníky předmětných nemovitostí, jež byly spolu s ostatním majetkem soukromých pojišťoven znárodněny zestátněním.
Odvolací soud uvedl, že právní předchůdce žalobkyně Č.p., organizovaná jako národní podnik, přestala být podle zákona č. 85/1952 Sb. národním podnikem a byla nadále organizována jako státní pojišťovací ústav, přičemž bylo výslovně v cit. zákoně ustanoveno, že S. p., jak byl její název v zákoně určen, má majetek ve správě. Z toho plyne, že majetek, jehož vlastníkem byl v důsledku znárodnění zestátněním stát, byl právnímu předchůdci žalobkyně svěřen do správy, takže tento právní předchůdce nebyl jeho vlastníkem.
Odvolací soud dále uvedl, že podle ust. §3 zákona č. 110/1950 Sb., o organizaci bytového majetku a o F.b. h., mohl příslušný státní orgán v dohodě s věcně příslušným ministerstvem správu bytového majetku, jejž spravuje stát přímo svými ústředními orgány, státními podniky nebo národními výbory, zcela nebo zčásti převést na některý podnik nebo na správu bytového majetku svěřenou některému podniku. Tímto zákonem, doplněným vládním nařízením č. 195/1950 Sb. se vytvářelo opatření k centralizaci správy bytového majetku. Vládním nařízením č. 77/1953 Sb. bylo s účinností od 14. 9. 1953 zřízeno Ministerstvo místního hospodářství, na které přešlo plnění úkolů do té doby určených Ministerstvu vnitra v oboru místního hospodářství a výstavby obcí. Jak zjistil v odvolacím řízení odvolací soud, vydalo Ministerstvo místního hospodářství s odvoláním na tehdy platné předpisy rozhodnutí z 15. 11. 1953 zn. 333-153/3-2/11-1953, jímž se v dohodě s Ministerstvem financí, jemuž tehdy Státní pojišťovna podléhala, převádějí obytné domy s příslušenstvím, vyjmenované v připojeném seznamu, která je neoddělitelnou součástí výměru, ze správy S.p. do správy komunálního podniku B. p.hl. m. P., a to s účinností od 1. 1. 1953. Současně bylo tímto rozhodnutím k uvedenému dni sníženo kmenové jmění S. p. v P. a zvýšeno kmenové jmění komunálního podniku B. p.hl. m. P. o účetní zbytkovou hodnotu převáděných nemovitostí. V příloze tohoto rozhodnutí jsou uvedeny všechny nemovitosti, o jejichž vlastnictví v této věci jde.
Odvolací soud dovodil, že tímto rozhodnutím příslušný ústřední orgán státu v dohodě s věcně příslušným státním orgánem, jemuž S.p. podléhala, tj. Ministerstvem financi, vyňal ze správy S.p. předmětné nemovitosti, přičemž se na rozhodnutí a na řízení mu přecházející nevztahoval správní řád č. 8/1928 Sb. Nešlo totiž o věc „politické správy\", ale o rozhodnutí státního orgánu vydané podle zákona č. 110/1950 Sb., jak shora popsáno.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jí resp. jejímu právnímu předchůdci byly předmětné nemovitosti po datu 1. 1. 1953 svěřeny do správy resp. že by k nim získala právo hospodaření Č.p., a že tyto nemovitosti byly zahrnuty do majetku, který byl rozhodnutím ministra financí ČR ze dne 17. 4. 1992 čj. 103/32366/1992 vyňat z majetku státního podniku Č. p., převeden na F.n. m. České republiky a vložen do zakládané akciové společnosti Č.p. v souladu s ust. §11 an. zák. č. 92/1991 Sb. (ve znění rozhodném ke dni vzniku uvedené akc. spol.)
Za této situace odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu privatizačním projektem s. p. Č.p. , neboť jej pokládal za nadbytečný. Privatizační projekt nemohl obsahovat dispozice s majetkem, který nebyl státnímu podniku Č.p. svěřen do hospodaření, když byl od 1. 1. 1953 ve správě jiné organizace.
Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (ust. §219 o. s. ř.)
Poněvadž ve výroku v bodu I. napadeného rozsudku nebyly vyjmenovány nemovitosti, jichž se žaloba týkala, odvolací soud tento výrok doplnil tak, aby bylo zcela jednoznačně vyjádřeno, kterých nemovitostí se zamítavý výrok týká.
Vzhledem k tomu, že posouzení otázky vlastnictví předmětných nemovitostí a přechodu jejich správy na jiný subjekt je posouzením po právní stránce zásadního významu, odvolací soud ve výroku připustil dovolání, jak je výše uvedeno.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně, právně zastoupena, dovolání s odkazem na přípustnost podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a na důvody uvedené v ust. §241 odst. 3 písm b), c) a d) o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že právní názor soudů obou stupňů není správný. Žaloba od samého počátku vychází z tvrzení, že výměr ministerstva místního hospodářství z 15. 11. 1953 je neúčinný a tudíž nedošlo k přechodu správy z právního předchůdce žalobkyně do správy komunálního podniku B. p. hl. m. P. V důsledku toho by pak právnímu předchůdci žalobkyně svědčilo po 1. 1. 1953 právo správy.
108
Pokud by se Nejvyšší soud s tímto právním názorem ztotožnil, zbývá řešit otázku, zda se žalobkyně po provedené privatizaci stala vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud převod správy z právního předchůdce žalobkyně na B.p. byl neúčinný, pak svědčilo žalobkyni právo hospodaření až k datu privatizace. Je proto třeba řešit otázku, jaký důsledek měly úkony podle zák. č. 92/1991 Sb. za situace, kdy účastníkům privatizace nebylo známo, že právnímu předchůdci žalobkyně svědčí právo hospodaření a tudíž pochopitelně nebyly předmětné nemovitosti zahrnuty o soupisu privatizovaného majetku. Podle názoru dovolatelky tato okolnost nic nemění na tom, že k přechodu vlastnictví došlo, neboť předmětem privatizace byl veškerý majetek, ke kterému měl právní předchůdce žalobkyně právo hospodaření. Tomu ostatně odpovídá i smysl privatizace a záměr zákonodárce. Fakticky docházelo k přechodu vlastnictví veškerého majetku, k němuž svědčilo právo hospodaření, i když o tom účastníci nevěděli a proto muselo nutně přejít i vlastnictví k předmětným nemovitostem.
V tom, že soudy obou stupňů k těmto otázkám nevyhověly návrhům na doplnění dokazování, spatřuje dovolatelka vadu řízení podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., když řízení je neúplné a skutkový stav nebyl řádně zjištěn.
Dovolatelka se zřetelem na uvedené skutečnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též „o. s. ř.\")
Nejvyšší soud jakou soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené formální a obsahové náležitosti (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolací soud vyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání, když jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to v rozsahu právní otázky resp. právních otázek, odvolacím soudem ve výroku formulovaných a dovolatelkou v dovolání vymezených (ust. §242 odst. 1 a odst. 3 o. s . ř.).
Dovolací soud zdůrazňuje, že dovolatelka se na základě takto vymezené přípustnosti dovolání může dovolávat pouze důvodu, uvedeného v ust §241 odst. 3 písm d) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávným právním posouzení věci. V rámci přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. se však nelze dovolávat důvodu podle ust. 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jak činí dovolatelka, protože tento důvod nepředstavuje právní posouzení věci.
Pokud se jedná o dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nedošel k závěru, že předchozí řízení před soudy prvního stupně a odvolacím trpí vadou neúplného dokazování a že skutkový stav nebyl řádně zjištěn. Důkaz privatizačním projektem, popř. dalšími písemnostmi, se jeví nadbytečným, neboť ani schválený privatizační projekt, popř. rozhodnutí o privatizaci, nemohly vést k založení vlastnického práva ohledně majetku, který předmětem privatizace být nemohl. Bylo by to v rozporu i s právní zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, než kolik sám má.
Dovolací soud tudíž podrobil dovolacímu přezkumu pouze otázku po právní stránce zásadního významu, spočívající v posouzení otázky přechodu či převodu správy a popřípadě vlastnictví k předmětným nemovitostem ve vztahu k vlastnictví státu.
Dovolatelka v tomto směru namítá na prvním místě to, že výměr ministerstva hospodářství ze dne 15. 11. 1953 je právně neúčinný a tudíž nedošlo v té době k přechodu správy (národního majetku) z tehdejší S.p. jako právního předchůdce žalobkyně na komunální podnik B. p.hl. m. P. Dovolací soud však neshledává právní důvod , pro který by měla být předmětnému výměru státního orgánu upřena právní účinnost, kterýžto právní závěr nepřímo vyslovil v odůvodnění rozhodnutí i odvolací soud. Z hlediska formálně právního byl tento výměr vydán platně a s právními účinky, přičemž na základě něj přecházela jen správa národního majetku (tedy majetku ve vlastnictví státu) z jednoho státního subjektu na jiný státní subjekt; nešlo o přechod vlastnictví, vlastníkem zůstával stále stát. Tuto otázku lze považovat za zásadní právní otázku, kterou je možno zobecnit tak, že rozhodoval-li státní orgán v souladu se svou pravomocí podle tehdejších právních předpisů o přechodu správy majetku státu z jednoho státního subjektu na jiný státní subjekt, neměnil se subjekt vlastnictví a nelze proto v této souvislosti uvažovat ani o vyvlastnění zestátněním, znárodněním či jinou formou.
Z toho vyplývá, že předmětný nemovitý majetek, který přešel na jiný státní subjekt, než na právního předchůdce žalobkyně, se nemohl stát předmětem privatizace majetku státu, svěřeného do správy resp. do práva hospodaření státního podniku Č.p., podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (tzv. „zákon o velké privatizaci.\")
Všechny další argumenty a úvahy dovolatelky jsou z uvedených důvodů irelevantní.
Rozsudek odvolacího soudu, jimž v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je správný a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (ust. §243 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §142 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka neměla v dovolacím řízení úspěch, žalovanému pak v řízení o dovolání podle spisu nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
109
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová