ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1708.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1708/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl s senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J.B., zastoupeného advokátem, proti žalované M.B., zastoupené advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 1971/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 929/98 - 40, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 20. října 1998 č. j. 10 C 1971/95 - 29 zamítl návrh na vrácení daru žalobkyní žalobci a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dne 27. 4: 1993 darovací smlouva, kterou žalobce daroval žalobkyni ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 524 pro kat. území a obec Š. u kat. úřadu v D. a dospěl k závěru, že žalovaná se svým jednáním vůči žalobci nedopustila hrubého porušení dobrých mravů, čímž nebyla naplněna podmínka pro vrácení daru, ke kterému byla žalovaná vyzvána žalobcem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 929/98 - 40 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť shledal výklad ust. §630 obč. zák. v návaznosti na ust. §3 a §39 obč. zák. za řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vrácení darovaných nemovitostí ve smyslu ust. §630 obč. zák., protože jednání žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů a nemůže proto dojít k zániku darovacího vztahu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §239 odst. 1 a v doplnění odvolání i o ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí krajského soudu je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází z nesprávného právní posouzení /ust. §241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř./ Dovolatel namítá, že soud nepostupoval podle ust. §132 o. s. ř., protože nehodnotil spis Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95, který byl bezprostřední příčinou zrušení darovací smlouvy a osvědčující jednání žalované, která vyvoláním tohoto sporu vystavila žalobce a jeho děti negativnímu tlaku s pohnutkou vyzískat za darovaný podíl peněžitou náhradu ve větší výši než činila hodnota daru. Žalobce poukazuje na ust. §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož právní jednání nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Žalobce připouští, že samotná jednání žalované by nemusela kvalifikovaně naplňovat znak hrubého porušení dobrých mravů, ale při opakovaném nevděčném chování vůči dárci jde o jednání ve smyslu ust. §630 obč. zák. Dovolatel poukazuje, že posouzení konkrétního jednání obdarované vůči dárci a jeho dětem může mít dopad na výklad porušení dobrých mravů pro další případy darování. V doplnění dovolání žalobce uvedl, že dcera žalované M. K. je zaměstnankyně Okresního soudu v Děčíně, což bylo při jejím výslechu jako svědkyně zamlčeno. Žalobce má za to, že byla na místě delegace věci jinému soudu ve smyslu ust. §12 odst. 2 o. s. ř., a pokud se tak nestalo, je řízení postiženo vadou. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí krajského soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Dovolací soud uvážil, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 1 a §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovolatelem uplatněnou přípustností dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá jediný závěr, podle něhož přípustnost dovolání je založena proti rozhodnutí odvolacího soudu (lhostejno, zda šlo o rozsudek nebo usnesení), jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Podmínky pro vyloučení soudce definuje ust. §14 až 16 o. s. ř. Důsledky vyplývající ze skutečnosti dané tím, že soudce je ve věci (z důvodů uvedených ve shora uvedených ustanoveních) podjatý a tedy z dalších úkonů soudu vyloučen, rozvádí pak ust. §12 odst. 1 o. s. ř. tak, že pro ten případ musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Tím je určena skutková podstata nutného přikázání věci.
Na rozdíl od popsaných důsledků upravuje ust. §12 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel ve svém dovolání poukazuje, případ delegace jinému soudu z důvodů vhodnosti. Zákon tím má na mysli podstatně širší okruh případů, dokonce takových, u nichž se existence předchozí zjištěné podjatosti soudců ani nepředpokládá.
Logicky z toho vyplývající závěr z hlediska aplikace přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je pak jedině ten, že zmíněná přípustnost dovolání (která je současně dovolacím důvodem vzhledem k ust. §241 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je založena pouze tehdy, došlo-li v řízení k vydání rozhodnutí soudcem, ohledně něhož byly splněny podmínky ustanovení §14 až 16 o. s. ř. Samotný procesní návrh účastníka domáhajícího se přikázání věci jinému soudu z důvodů vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. k založení přípustnosti dovolání podle shora citovaného ustanovení postačovat nemůže /srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1182/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura seš. č. 3/1998/.
Protože pak v dané věci nebylo ani zjištěno, ani účastníky namítáno, že by ve vztahu k odvolacímu soudu byly zjištěny či dány okolnosti uvedené v §14 až 16 o. s. ř., nemůže se dovolatel platně dovolávat přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Z obsahu spisu se jinak nepodává existence jiných důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a) - f) o. s. ř. a ostatně ani dovolatel takové skutečnosti neuplatňuje.
Přípustnost dovolání pak může být založena i dovolatelem uplatněnou přípustností dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř ) podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod /241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./, neboť dovolání může být odvolacím soudem připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud nepostupoval ve smyslu ust. §132 o. s. ř., protože nehodnotil spis okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95, který byl bezprostřední příčinou zrušení darovací smlouvy.
Podle ust. §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Námitka k výsledku hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř. směřuje na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./. Dovolání je ale v dané věci přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., a tím je současně vymezen i dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Vadou řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. V daném případě odvolací soud vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, proto nebylo třeba, aby odvolací soud postupoval podle ust. §213 odst. 2 o. s .ř., nemusel opakovat důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá zjištění, resp. doplňovat dokazování. Jestliže tedy v dané věci soud prvního stupně provedl důkaz konstatováním podstatného obsahu přílohového spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95 na č. l. 26 spisu a učinil skutkový závěr, se kterým se odvolací soud ztotožnil, pak v tomto postupu odvolacího soudu nelze spatřovat vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., odvolací soud správně vyložil otázku hrubého porušení dobrých mravů.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Jde buď o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák., nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Právní názor, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno a odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný výklad §630 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody uplatněné dovolatelem nebyly naplněny a nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ze spisu se nepodává, že by žalované, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová