ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1799.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1799/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: F. n. m.Č.r., proti žalovanému: O.ú. P. - s. nyní Česká republika - O.ú. P. - s., zastoupenému advokátem, o 12,716.326,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 856/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2000 čj. 12 Co 370/2000, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozhodl svrchu označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - město jakožto soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2000 čj. 21 C 856/92 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12,716.326,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a současně rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že podle privatizačního projektu, schváleného vládou ČR dne 29. 6. 1992, byl žalovaný jako zakladatel povinen zrušit státní podnik bez likvidace a majetek převést na žalobce, přičemž zakladatelem a jediným akcionářem vzniklé akciové společnosti T. byl žalovaný v souladu s ust. §1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném před novelou - zák. č. 210/1993 Sb. Soud dovodil, že cit. zákon se vztahoval i na uvedenou akciovou společnost. Žalovaný však nesplnil svou povinnost a v rozporu se schváleným privatizačním projektem rozhodl o likvidaci podniku a ponechal si likvidační zůstatek, který náležel žalobci. Tím podle závěru soudu prvního stupně žalovaný způsobil žalobci škodu, za kterou odpovídá nejméně v částce, kterou žalobci přisoudil.
Odvolací soud k odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §212 odst. 1 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů platných ke dni vydání rozhodnutí, dále též jen „o. s. ř.\"), včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že problematika tohoto sporu byla podrobně rozebrána již v předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž soud prvního stupně postupoval v intencích tohoto rozhodnutí a ze svých zjištění vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry. Soud prvního stupně právem nejdříve zkoumal, zda se na a. s. T. vztahoval zákon č. 92/1991 Sb., ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. a s jeho závěrem se odvolací soud ztotožnil. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. B 44 bylo prokázáno, že ke zrušení právního předchůdce předmětné akciové společnosti - O.p.p.P. - s. a založení a. s. T. došlo na základě rozhodnutí rady ONV P. - s. z 15. 11. 1990. Zakladatelem akciové společnosti byl čsl. stát - O.ú.P. - s., který vložil veškerý hmotný majetek původního státního podniku do a. s. T. a z tohoto důvodu ani žalovaný při předkládání privatizačního projektu nepochyboval o tom, že má dojít k privatizaci tohoto majetku. Soud prvního stupně také právem dovodil, že nemůže přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci, což bylo závazné pro žalobce i žalovaného. Žalovanému bylo ještě počátkem července 1992 oznámeno, že privatizační projekty o majetku a. s. T. byly schváleny a to nejen přímý prodej restituence, který měl realizovat žalobce, ale také privatizace formou kuponové metody. Jestliže žalovaný v rozporu s tímto rozhodnutím rozhodl o likvidaci akciové společnosti a neupozornil rejstříkový soud na tuto skutečnost, byl jeho postup protiprávní. Veškeré výtěžky z privatizace a. s. T. měly zůstat v dispozici žalobce, a to i za situace, že by v souladu se zákonem o velké privatizaci muselo být rozhodnuto o provedení privatizace jiným způsobem, např. formou přímého prodeje. Ponechal-li si žalovaný likvidační zůstatek, na který neměl po schválení privatizačního projektu právní nárok, soud prvního stupně jej správně zavázal k zaplacení předmětné částky.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí ve spojení s předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel rekapituluje, že soud prvního stupně rozhodoval v předmětné věci třikrát, když v prvém případě došel k závěru, že se nejedná o věc patřící do pravomoci soudů a řízení zastavil, ve druhém případě pak, jsa vázán předchozím právním názorem odvolacího sodu, dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že mezi účastníky jde o občanskoprávní vztah z bezdůvodného obohacení podle ust. §451 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\") a konečně ve třetím rozhodnutí, po předchozím zrušení odvolacím soudem, dovodil soud prvního stupně, že nejde o bezdůvodné obohacení, ale o nárok na náhradu škody podle ust. §420 odst. 1 obč. zák. Původní žaloba „o splnění povinnosti - převedení majetkové účasti státu uvedené akciové společnosti na FNM ČR\" s odkazem na ust. §10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., směřující proti žalovanému a dále proti a. s. T., byla okresnímu soudu doručena v době, kdy uvedená a. s. již byla 4 měsíce v likvidaci na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - město z 14. 8. 1992 čj. B 44. Vzhledem k tomu, že žalobou požadovaný „výmaz likvidace z obchodního rejstříku\", ani „návrh na zastavení likvidace\" nebyly ze zákona přípustné, podal likvidátor po proběhlé likvidaci návrh na výmaz a. s. T. z obchodního rejstříku. Okresní soud Plzeň - město poté svým usnesením ze dne 1. 5. 1993 čj. Rg B 44 rozhodl, že obchodní společnost T., a. s. v likvidaci se vymazává z obchodního rejstříku. Likvidátor následně vydal žalovanému v souladu se společenskou smlouvou a ust. §§220 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále též „obch. zák.\") jako jedinému akcionáři likvidační zůstatek.
250
Dovolatel uvádí, že po původním zastavení řízení pro nedostatek pravomoci a zrušení usnesení o tomto zastavení a vrácení věci k dalšímu řízení, žalobce v témže řízení změnil žalobní petit a požadoval na základě téhož skutkového stavu vydání rozhodnutí, že žalovaný je povinen vydat mu likvidační zůstatek bývalé a. s. T. a poté dodatečně změnil tento návrh na povinnost zaplatit částku 23,474.961,- Kč. Po celé řízení opíral svůj nárok o ust. §10 zák. č. 92/1991 Sb.
Dovolatel popisuje průběh řízení včetně výroků a odůvodnění postupně vydaných rozsudků soudů prvního stupně a odvolacího (rozsudek okresního soudu ze dne 9. 4. 1999, jímž zamítl žalobu s tím, že žalobce není aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, zrušovací usnesení krajského soudu čj. 12 Co 718/99 ze dne 23. 9. 1999, rozsudek okresního soudu ze dne 28. 1. 2000, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12,716.326,- Kč a konečně potvrzující rozsudek krajského soudu ze dne 19. 5. 2000 čj. 12 Co 370/2000) a vytýká, že poslední napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Z rozsudku nevyplývá, o jaké důkazy opřel odvolací soud svá skutková zjištění a jaká konkrétní ustanovení zákona použil a napadený rozsudek proto postrádá náležitosti podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud prvého stupně postupně vždy rozhodoval podle předchozích právních názorů odvolacího sodu a vždy dospěl k naprosto odlišnému právnímu názoru.
Dovolatel namítá, že v dané věci jde o vztah dvou státních orgánů, a to na základě privatizačního zákona č. 92/1991 Sb., a proto jej nelze považovat za vztah občanskoprávní. V souladu s ust. §10 cit. zákona v řízeních o privatizačních rozhodnutích je dána výlučná pravomoc příslušného ministerstva, event. vlády a nikoliv soudu. Podle názoru dovolatele je dále právně nerozhodné, že stát byl zakladatelem akciové společnosti T. a že rozhodl (a z jakých důvodů rozhodl), že jediným akcionářem a tedy i osobou oprávněnou k přijetí likvidačního zůstatku podle §220 obch. zák. je Okresní úřad Plzeň - město. Právně významné je to, že akcionářem se stal tento žalovaný s právy a povinnostmi podle zák. č. 104/1990 Sb. a následně podle zák. č. 513/1991 Sb. a dále skutečnost, že vlastnictví k akciím nikdy z akcionáře na žalobce zákonným způsobem nepřešlo. Žádný individuální právní akt o přechodu privatizovaného podniku do vlastnictví nějakého nabyvatele vydán nebyl.
Dovolatel má proto za to, že žalobou uplatněný nárok jednoho státního orgánu vůči druhému státnímu orgánu na splnění povinnosti ze zákona č. 92/1991 Sb. je věcí, která nepatří do rozhodovací pravomoci soudů a je dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí i souvisejícího rozsudku soudu prvního stupně a pro zastavení řízení.
Dovolatel se neztotožňuje ani s právním názorem (výslovně uvedeným jen v rozsudku okresního soudu), že nárok žalobce je důvodný s odkazem na ust. §420 odst. 1 obč. zák. Poukazuje na jednotlivé předpoklady vzniku nároku na náhradu škody podle cit. ustanovení a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušení zákonné povinnosti je nutno spatřovat v tom, že žalovaný T. a. s. v likvidaci (druhý žalovaný v původním řízení) neoznámil rejstříkovému sodu, že byl schválen privatizační projekt. Takovouto povinnost žádný zákon nestanoví a proto v dané věci nejde o „kvalifikované porušení právní povinnosti\" ze strany prvého žalovaného. Odvolací soud ostatně toto zavinění nespatřuje na straně žalovaného, ale na straně T. a. s. v likvidaci, proti níž bylo řízení pravomocně zastaveno. Zaviněné porušení zákonné povinnosti na straně žalovaného neshledává v odůvodnění svého rozsudku ani okresní soud. Zánik společnosti je výslovně upraven obchodním zákoníkem a ten v rozhodné době zánik společnosti likvidací nezakazoval. Právně nejvýznamnější je to, že o zákonnosti vstupu společnosti do likvidace a o výmazu společnosti z obchodního rejstříku rozhodl zákonným způsobem rejstříkový soud - Okresní soud Plzeň - město, nikoliv žalovaný. Tato pravomocná usnesení jsou právně závazná vůči všem, deklarovala zákonnost likvidace T. a. s. a oba soudy v tomto řízení nemohly činit závěr opačný.
Dovolatel dále namítá, že pro posouzení věci z hlediska náhrady škody jsou právně významná skutková tvrzení žalobce, který při jednání soudu uvedl, že vzhledem k převisu nabídky kuponových knížek nad poptávkou nemusel nahrazovat akcie zaniklé a. s. T. v likvidaci jinými akciemi a proto nedošlo ke zmenšení majetku žalobce. Žalobce neprokázal, že by došlo k naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti žalovaného k náhradě škody podle §420 obč. zák.
Dovolatel konečně uvádí, že jedinou skutkovou argumentací žalobce bylo, že žalovaný nesplnil povinnost podle ust. §10 zák. č. 92/1991 Sb. a jako právní důvod uváděl žalovaný bezdůvodné obohacení, aniž by specifikoval, zda podle občanského či obchodního zákoníku. Jeho návrh na změnu, a to namísto uložení povinnosti vydat likvidační zůstatek uložit povinnost poskytnout finanční plnění, je nepochybně jen změnou petitu. Pokud by však žalobce změnil vylíčení skutkového stavu a požadoval vydání rozsudku na základě jiných skutkových okolností, např. svědčících pro náhradu škody, musel by soud při nesouhlasu žalovaného rozhodovat o přípustnosti změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř., když před tím bylo řízení zaměřeno na povinnost podle ust. §10 zák. č. 92/1991 Sb. V případě připuštění změny žaloby by mohl žalovaný v rámci řízení o náhradě škody uplatňovat námitky ve vztahu ke spoluzavinění a spoluodpovědnosti žalobce. To, že okresní soud rozhodl o náhradě škody, aniž žalobce navrhl změnu žaloby podle §95 o. s. ř. a soud o takové změně rozhodl, znamená, že žalovaný byl zbaven možnosti vznášet zákonem stanovenou námitku promlčení, námitku spoluzavinění poškozeného a jiných osob atd. Oba soudy, prvního stupně a odvolací, tak odňaly žalovanému možnost jednat před soudem podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., což zakládá též právní důvod dovolání.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. aby řízení zastavil a dovolateli přiznal náhradu nákladů předchozího i dovolacího řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a souvisejícího rozsudku soudu prvního stupně.
251
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), neboť bylo podáno včas ve stanovené jednoměsíční lhůtě, dovolatel je zastoupen advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno a obsahuje i další předepsané náležitosti, konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (v souladu s ust. bodu 17, hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb.), poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, jíž uplatňuje nedostatek rozhodovací pravomoci soudů a tudíž zastavení řízení pro tento nedostatek. Touto námitkou se již soudy prvního stupně a odvolací zaobíraly v předchozím řízení. Dovolací soud k argumentaci dovolatele zdůrazňuje, že není správná. V dané věci nejde o vztah dvou státních orgánů, jelikož F.n.m.Č.r. (tj. žalobce) není státním orgánem, je to subjekt sui generis, zřízený zákonem pro zvláštní účel - realizaci privatizačního procesu (srov. §4 an. zák. č 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F.n.m.Č.r.).
Vztah mezi žalobcem jako specifickým subjektem a žalovaným jako orgánem státu, nyní po 1. 1. 2001 v zastoupení České republiky a v postavení organizační složky (viz ust. §51 odst. 1 a §52 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), je v tomto případě vztahem občanskoprávním. Nejde o řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o privatizaci, nýbrž o řízení, v němž jde o právní důsledky rozhodnutí o privatizaci (schválení privatizačního projektu) vůči třetím osobám, byť se jedná o státní orgán v postavení zakladatele. Přitom není rozhodné, zda žalovaný se stal akcionářem založené akciové společnosti a zda došlo k přechodu privatizovaného státního podniku na žalobce aktem žalovaného jako zakladatele. Nárok žalobce vychází naopak ze skutečnosti, že k tomuto přechodu privatizovaného majetku na žalobce nedošlo, a to v důsledku protiprávního jednání. Dovolací soud podotýká, že žalovaný v tomto směru jednal (resp. nejednal) jako zakladatel, nikoliv jako státní orgán.
Je proto nutno dospět k závěru, že se jedná o věc, která ve smyslu ust. §7 odst. 1 o. s. ř. náleží do rozhodovací pravomoci soudů.
Pokud pak jde o meritorní posouzení věci co do oprávněnosti předmětného nároku žalobce, ani zde nelze s námitkami a argumenty dovolatele souhlasit.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku, který odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil, posoudil nárok žalobce jako nárok na náhradu škody podle ust. §420 an. obč. zák. a dovodil, že je dána odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou porušením právní povinnosti v souladu s cit. ustanovením. Je nepochybné, že na straně žalobce došlo ke vzniku škody, záležející v částce, rovnající se výši likvidačního zůstatku resp. majetkové hodnoty, kterou žalobce v procesu privatizace neobdržel, ač ji obdržet podle rozhodnutí o privatizaci (schváleného privatizačního projektu) měl, a o tuto částku u něj došlo ke zmenšení majetku.
Podstatnou otázkou tudíž je, zda je v daném případě dána též příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti na straně žalovaného. I tento předpoklad k náhradě škody byl zde naplněn, odvolací soud správně spatřuje protiprávnost jednání žalovaného v tom, že v rozporu s rozhodnutím o privatizaci „rozhodl o likvidaci akciové společnosti T.\", přičemž „veškeré výtěžky z privatizace a. s. T. měly zůstat v dispozici žalobce, což se protiprávním postupem žalovaného nestalo\".
Okolnost, že žalovaný na uvedenou skutečnost neupozornil rejstříkový soud, který vstup do likvidace i výmaz akciové společnosti po skončení likvidace zapsal, je záležitostí sekundární, která na základní protiprávní úkon - rozhodnutí žalovaného o likvidaci v rozporu s rozhodnutím o privatizaci - jen dále navazuje. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že uvedená rozhodnutí rejstříkového soudu nikterak nebrání věcnému rozhodnutí o nároku na náhradu škody v předmětném občanskoprávním sporu.
Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatele o tvrzené změně petitu žaloby, o níž měl soud podle ust. §95 o. s. ř. rozhodnout, což neučinil a žalovaný byl tak údajně zbaven svých procesních práv, jmenovitě vznášet námitky promlčení, spoluodpovědnosti atp. Žalobce v průběhu celého řízení nikterak nezměnil vylíčení skutkových okolností, z nichž odvozoval postupně své nároky - podle §10 zák. č. 92/1991 Sb., poté z bezdůvodného obohacení a konečně z odpovědnosti za škodu. Za této situace se vždy jednalo pouze o to, pod jaké zákonné ustanovení uplatňovaný nárok právně subsumovat, aniž se změnil skutkový základ věci. V průběhu řízení před soudem prvního stupně, ukončeným vydáním napadaného rozhodnutí, i v průběhu následného odvolacího řízení, v němž odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, se jednalo o nároku na náhradu škody, jak vyplývá z průběhu řízení ve spise i z odůvodnění obou napadaných rozsudků, a žalovaný měl proto dostatek možností uplatnit své námitky. Nelze tudíž uzavřít, že by byl žalovaný v průběhu řízení před soudy obou stupňů zkrácen na svých procesních právech a že by tak byl důvod pro aplikaci ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Zbývající námitky dovolatele jsou irelevantní a netýkají se podstaty věci.
Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než dovolání jako neodůvodněné zamítnout, neboť napadené rozhodnutí je správné (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Pro odložení vykonatelnosti podle §243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel neměl úspěch, žalobci podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. května 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
252
předseda senátu