ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1840.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1840/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslav Gallus v právní věci žalobce M., a.s., zast. advokátem, proti žalovanému Š.P. a.s., zast. advokátkou, o zaplacení částky 1,620.184,80 Kč, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 1999, č. j. 4 Cmo 158/97-44, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 1999, č. j. 4 Cmo 158/97-44, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 1999, č. j. 4 Cmo 158/97-44, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.400,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 1999, č. j. 4 Cmo 158/97-44 potvrdil ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 1997, č.j. 4 Cm 425/93-25, jímž tento soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1,620.184,80 Kč. Vrchní soud dále ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 119.068,- Kč a ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok ve výši 16% z částky 1,620.184,80 Kč od 2. 4. 1997 do zaplacení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je v posuzovaném případě věcně i procesně legitimován. Oprávněnou osobou byla v případě žalovaných pohledávek společnost M.p. , a.s. Po zaplacení částky 10,801.232,70 Kč vzala tato společnost svou žalobou zpět. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 1,620.184,20 Kč zůstal aktivně legitimován pouze žalobce.
Soud dále dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 28. 9. 1993 mezi žalobcem a M.p. , a.s. netrpí nedostatkem zákonem požadované formy. Je opatřena podpisy oprávněných osob v souladu s ustanovením §15 obch. zák. Odvolací soud konečně odmítnul názor žalovaného, že dohoda o postoupení pohledávek je zmatečná z toho důvodu, že jí postupitel postoupil postupníkovi jeho vlastní pohledávku.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství, když úrok přiznal od 2. 4. 1997. Podle Vrchního soudu je doba plnění dle §340 odst. 2 v obchodně právních vztazích určena tak, že dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Žalovaný byl písemně vyzván teprve tím, že mu soud dne 1. 4. 1997 doručil žalobcův písemný požadavek.
Dovoláním ze dne 6. března 2000 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť podle něj "změněné části výroku rozsudku úzce souvisí s částí nezměněnou".
Dovolání je podle dovolatele přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Při vymezení dovolacích důvodů poukázal žalovaný na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a písm. d) o. s. ř.
Odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) vyšel podle žalovaného ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování a navíc věc nesprávně právně posoudil.
Žalovaný zpochybnil závěry soudu prvního i druhého stupně o tom, že žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu podle smlouvy o postoupení pohledávek vyplývajících ze smlouvy o dílo.
Žalovaný předně napadnul smlouvu o postoupení pohledávek z věcného hlediska. Při posuzování případu nebylo podle něj prokázáno, že faktura vystavená dodavatelem M., a.s. na žalovaného je pohledávkou M.p. , a.s. Ve smlouvě o dílo (čl. IV. odst. 2) byla fakturace upravena ve dvojím režimu. U subdodávek byly faktury zasílány na oddělení subdodávek u M.p. , a.s., ty byly touto společnosti potvrzeny a s označením "hradí Š." zaslány žalovanému. Žalovaný se zavázal, že zaplatí tyto faktury za zhotovitele (M.p. , a.s.), tedy že za ni provede platby ve prospěch třetí osoby. Na toto plnění nelze vztáhnout ustanovení smlouvy o majetkových sankcích, neboť žalovaný v tomto případě plnil za M.p. , a.s. jejím subdodavatelům, a to na základě jiných smluv, kde byla určena zcela jiná lhůta splatnosti (21 dnů).
Podle dovolatele je smlouva o postoupení pohledávek neplatná také pro nedostatek formy. Nebylo prokázáno, že by osoba, která dohodu podepsala za žalovaného, byla oprávněna k podpisu. Vrchní soud se podle žalovaného pouze ztotožnil s odkazem žalobce na ustanovení §15 obch. zák., aniž by zkoumal, zda se skutečně jednalo o osobu oprávněnou.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaného přípisem ze dne 23. března 2000. V něm mj. uvedl, že oprávnění k podpisu smlouvy o postoupení pohledávek vyplývá u generálního ředitele jednak z jeho podnikové plné moci, jednak z ustanovení §191 obch. zák.
V otázce dohodnutého režimu fakturace mezi žalovaným a s.p. M. s , resp. jeho právním nástupcem odkázal žalobce na svá dřívější vyjádření v odvolacím řízení.
Žalobce dále uvedl, že dovolání žalovaného není přípustné dle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pouze v otázce příslušenství (úroky z prodlení, náklady řízení), nikoliv ve věci samé. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítnul, resp. jako nedůvodné zamítnul.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo odvolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
V posuzované věci zavázal soud prvního stupně žalovaného k úhradě 1,620.184,80 Kč bez příslušenství a rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení 93.008,- Kč.
Jak vyplývá z dovoláním napadeného rozsudku, došlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změnám ve výroku o nákladech řízení (Vrchní soud přiznal na náhradě nákladů řízení žalobci 119.068,- Kč) a ve výroku o příslušenství přisouzené částky (soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci i úrok ve výši 16 % z částky 1,620.184,20 Kč ode dne 2. 4. 1997). Tímto postupem odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva na práva se samostatným skutkovým základem a bylo proto třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozhodnutí vrchního soudu (výrok I. - potvrzující, výrok II. a III. měnící) posuzovat samostatně.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně - jak tomu bylo v případě výroku I. vztahujícího se k zaplacení částky 1,620.184,80 Kč - přichází v úvahu přípustnost pouze v níže uvedených případech.
Za prvé v situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku proto, že soud prvního stupně byl při rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.
Za druhé je dovolání přípustné tehdy, jestliže jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je konečně podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné také tehdy, jestliže při splnění dalších předpokladů odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání nelze dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku vrchního soudu opřít. Dovolání nelze dovodit ani na základě §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze je prvním rozsudkem soudu prvního stupně v dané věci a tento soud tedy nemohl být vázán právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ust. §239 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení této přípustnosti před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti měnícímu výroku odvolacího soudu o nákladech řízení.
O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud usnesením, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§159 odst. 1, věta první o. s. ř.). Rozhoduje-li soud ve věci samé, rozhoduje zásadně rozsudkem (§152 odst. 1, věta první o. s. ř.), do něhož pojme i rozhodnutí o nákladech řízení, aniž by tím tato část výroku jeho rozsudku ztratila povahu usnesení. To platí i v řízení odvolacím (§211 o. s. ř.).
Podle ust. §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí mj. tehdy, jde-li o usnesení o nákladech řízení (věta za středníkem cit. ustanovení). Podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není.
Jelikož vady, vyjmenované v §237 o. s. ř., které dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu ani ve vztahu k výroku I. (vztahujícího se k zaplacení částky 1,620.184,80 Kč), ani ve vztahu k výrokům o nákladech řízení nevyplývají, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku není v této části přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti výrokům I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by se - s ohledem na nepřípustnost dovolání - mohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je přípustné dovolání žalovaného proti měnícímu výroku ohledně příslušenství pohledávky, a dospěl k závěru, že dovolání je v této části přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaný ve svém dovolání závěry odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení nenapadá.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, přiznal odvolací soud žalobci úrok od 2. 4. 1997, neboť podle něj "písemný požadavek, ve kterém byl ve skutečnosti žalovaný žalobcem poprvé k úhradě majetkové sankce výslovně vyzván, byl soudem doručen teprve dne 1. 4. 1997".
Podle §340 odst. 2 obch. zák., není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, co byl věřitelem o plnění požádán. Typickými nároky, u kterých není čas plnění určen dohodou a nevyplývá ani ze zákona, je např. nárok na náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok ručitele vůči dlužníkovi na náhradu plnění, jež poskytnul věřiteli.
Stejně je tomu u smluvní pokuty. Pokud není stanoveno ve smlouvě jinak a nebyl-li dlužník vyzván již dříve, určuje dobu plnění věřitel tím, že plnění požaduje. Jestliže ani po té žalovaný nesplnil svou povinnost, dostal se do prodlení a věřitel může žádat úroky z prodlení.
Jak vyplývá ze spisu (č.l. 19) byl žalovaný prokazatelně vyzván k k úhradě majetkové sankce nejpozději dne 1.4.1997, kdy mu byla soudem doručena žaloba. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce požádal dlužníka o plnění někdy před tímto datem, je třeba vyjít z toho, že dlužník byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu od doručení žaloby. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaný byl v prodlení od 2.4.1997.
S ohledem na shora uvedené považoval dovolací soud závěry odvolacího soudu ohledně příslušenství pohledávky za správné a dovolání žalovaného (pokud směřovalo proti výroku o příslušenství pohledávky) zamítl jako nedůvodné.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.400,- Kč (1x úkon vyjádření k dovolání, 1x paušál, §7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a to k rukám jeho právního zástupce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová