ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1858.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1858/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. M. proti žalovanému M. J., o zaplacení 48 752 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 C 102/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 1999 č.j. 6 Co 394/99 - 89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni H. M. na nákladech dovolacího řízení částku 2 050 Kč, k rukám advokáta , a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. března 1997 č.j. 13 C 102/96 - 29 uložil ve výroku I. žalovanému zaplatit žalobkyni 1 800 Kč s 19 % úrokem z prodlení ode dne 19. prosince 1995 do zaplacení, výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 877 Kč s přísl. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena dne 15. září 1994 smlouva č. 09 - 5/94, jakožto příkazní smlouva podle ust. §724 obč. zák., podle níž se žalobkyně mimo jiné zavázala vykonávat pro žalovaného odborný stavební dozor po dobu realizace stavby - rekonstrukce bytového domu v Č. B. včetně kolaudace a následným dozorem nad odstraněním skrytých vad uplatněných v záruční době. Odměna za tuto činnost byla dohodnuta ve výši 68 752 Kč a provedení fakturace bylo sjednáno ve lhůtě - do 10 dnů po skončení prací, popřípadě podle individuálně sjednaných podmínek písemným dodatkem ke smlouvě, přičemž žalobkyně fakturovala žalovanému fakturou ze dne 27. listopadu 1995 částku 41 876, 80 Kč jako poměrnou část odměny za výkon odborného stavebního dozoru a 1 800 Kč jako náklady, které vynaložila v souvislosti se zjištěním měření aktivity radonu v ovzduší jako podmiňující práce vyvolané orgánem státní správy na žalobkyní dozorované stavbě. Soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaný uhradil žalobkyni zálohu odměny ve výši 20 000 Kč a že se účastníci ústně dohodli na zaplacení poměrné části odměny za výkon stavebního dozoru a nákladů za měření koncentrace radonu po kolaudaci, která byla provedena kolaudačním rozhodnutím ze dne 18. prosince 1995. Soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení nákladů vynaložených za měření radonu ve výši 1 800 Kč je oprávněný, neboť k úhradě této částky se žalovaný zavázal a bylo jeho povinností zaplatit tuto částku po kolaudaci. Ohledně částky 41 876, 80 Kč žalobkyně uplatňuje nárok předčasně, neboť dřívější nebo postupná splatnost odměny za výkon stavebního dozoru nebyla ve smlouvě ze dne 15. září 1994 sjednána, proto ústní dohoda o zaplacení poměrné části odměny za výkon stavebního dozoru je podle ust. §40 odst. 1 obč. zák. neplatná, jelikož nebyla provedena v písemné formě, kterou vyžadovala dohoda účastníků v čl. 7 uzavřené smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. července 1997 č.j. 6 Co 1428/97 - 44 rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v bodě I. zůstal rozsudek nedotčen. Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení připustil změnu návrhu tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 752 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 29. 4. 1997 do zaplacení. Protože od rozhodnutí soudu prvého stupně došlo k podstatné změně skutkového stavu ohledně běhu záruční lhůty žalobkyní dozorované stavby a soud prvního stupně nezkoumal správnost výše samotné pohledávky podle rozšířené žaloby, dospěl odvolací soud k závěru, že je nezbytné zrušení rozsudku prvního stupně v napadené části, neboť ve věci bude třeba provádět podrobnější dokazování skutkového stavu.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. října 1998 č.j. 13 C 102/96 - 67 výrokem pod bodem I. zastavil řízení ohledně 19 % úroku z prodlení z částky 48 752 Kč za dobu od 29. dubna 1997 do 4. května 1997, ve výroku pod bodem II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 48 752 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 5. května 1997 do zaplacení a výrokem pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení vzala žalobkyně zpět žalobu v té části, v níž požadovala zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 48 752 Kč od 29. dubna 1997 do 4. května 1997, proto soud v této části řízení zastavil. Žalovaný v průběhu řízení uplatnil k započtení svůj nárok na náhradu škody spočívající v zisku, který žalovanému ušel v důsledku opožděného dokončení stavby. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle ust. §724 a násl. příkazní smlouvu, podle níž se žalobkyně zavázala vykonávat stavební dozor konkrétní stavby a v souladu s ust. §730 obč. zák. za výkon této činnosti dohodli odměnu pro žalobkyni ve výši 68 752 Kč, z níž žalovaný již žalobkyni uhradil zálohu ve výši 20 000 Kč. Doba, po kterou měla žalobkyně činnost pro žalovaného provádět skončila, když žalovaný se v dodatku ze dne 4. dubna 1997 ke smlouvě o dílo ze dne 3. dubna 1995 uzavřené se zhotovitelem stavby J. D. dohodl, že zhotovitel neodpovídá za vady díla a záruka na bezvadnost díla se neposkytuje. Splatnost faktury, za práce provedené žalobkyní, na částku 48 752 Kč nastala 4. května 1997. Soud poté dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni požadovanou odměnu podle ust. §730 obč. zák., neboť žalovaná svoji povinnost z uzavřené příkazní smlouvy splnila. Námitky žalovaného týkající se opožděného dokončení konkrétní stavby /jejímž zhotovitelem byl J. D. / a jejích vad, tedy dosažení určitého výsledku, nemají vliv na nezaplacení odměny žalobkyni, s činností žalobkyně nesouvisí, a proto soud nepřihlédl k uplatnění započtení jeho nároku na náhradu škody za opoždění stavby a její vady.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. března 1999 č.j. 6 Co 394/99 - 89 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. a III., výrok pod bodem I. zůstal nedotčen a zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť měl za to, že v dané věci jde o řešení otázky skutkové v daném konkrétním případě a nejedná se otázku zásadního právního významu, jež by měla obecný dopad. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně, když smlouvu uzavřenou dne 15. září 1994 považoval rovněž za smlouvu příkazní v souladu s ust. §724 a násl. obč. zák. v části, jež se týká výkonu stavebního dozoru a část smlouvy, kde se pojednává o projektu stavby a investiční činnosti přípravy stavby považoval odvolací soud za smlouvu o dílo uzavřenou podle ust. §631 a násl. obč. zák. Soud dospěl k závěru, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený příkazní smlouvou, byl ukončen 4. dubna 1997 v souvislosti s uzavřením dodatku mezi žalovaným a zhotovitelem stavby J. D. ke smlouvě o dílo, podle něhož byl ukončen běh záruční doby dnem 4. dubna 1997. Soud dovodil, že ujednání mezi žalovaným a zhotovitelem stavby o neposkytnutí záruky na zhotovené dílo, není neplatné, neboť tímto dodatkem nedošlo ke vzdání se práv do budoucna, ale k vzájemnému vyrovnání nároků mezi žalovaným a zhotovitelem stavby.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž se domáhá přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žádal odvolací soud o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam v posouzení platnosti ujednání, kterým se zhotovitel díla zbavuje své odpovědnosti za vady, které se projeví v záruční době a jež dovolatel považuje podle ust. §574 odst. 2 obč. zák. za neplatné. Posouzení platnosti uvedeného ujednání má zásadní význam pro posouzení běhu záruční doby, která by v dané věci začala běžet 4. dubna 1997, dnem předání a převzetí díla a skončila by dne 4. dubna 1999, což má vliv na určení splatnosti pohledávky žalobkyně, která svůj nárok opírá o datum ukončení své činnosti dnem 4. dubna 1997, a má význam pro případnou předčasnost uplatněné žaloby. Dovolatel namítá, že odvolací soud neposoudil dostatečně všechny důkazy, které byly v odvolacím řízení uplatněny. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala k dovolání žalovaného vyjádření, ve kterém navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto a v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, pak navrhla jeho zamítnutí. Žalobkyně má za to, že s dané věci jde o posouzení především otázky skutkové a nikoliv právní, proto by neměl dovolací soud dovolání připustit. Poukazuje, že na právní vztah v uvedené věci nelze aplikovat ust. §574 odst. 2 obč. zák., jak se domnívá dovolatel a poukazuje, že mezi žalovaným a zhotovitelem stavby došlo k narovnání podle ust. §585 obč. zák., jehož součástí bylo nahrazení závazku zhotovitele díla závazkem jiným, nikoliv o vzdání se práv do budoucna.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ust. §241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené ust. §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. a d) o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s .ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. §239 odst. 1 o. s ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně znovu rozhodl ve věci jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozsudku. Mezi jiným - novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není splněn za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, ale proto, že odvolací soud ve zrušovací rozhodnutí soudu prvního stupně uložil soudu provést další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci. V dané věci Krajský soud v Českých Budějovicích, aniž by zaujal ve věci právní názor, rozsudek okresního soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k podstatné změně skutkového stavu a ve věci bude třeba provádět podrobnější dokazování /§221 odst. 1 písm. a)/.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ust.§239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže odvolací soud při splnění dalších v citovaném zákonném ustanovení uvedených předpokladů nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12). Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, nestačí pro založení přípustnosti dovolání, že se v něm řeší právní otázka významná jen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolatel pro úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního právního významu ve výše vyloženém smyslu, však žádné zdůvodnění nenabídl.
V posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy a jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve zhodnocení skutkových zjištění, jak ostatně sám dovolatel ve svém dovolání uvádí a na posouzení platnosti konkrétního ujednání smlouvy, a z toho vyplývá, že jejich posouzení je pak závislé na okolnostech konkrétního případu a nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace. Posouzení platnosti určitého konkrétního ujednání mezi konkrétními osobami tedy nemůže nést znak obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro uplatnění přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka směřující proti nedostatečnému posouzení všech uplatněných důkazů, neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, která přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Spatřuje-li dovolatel zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem dne 4. března 1999 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání, přičemž otázka zásadního právního významu zněla: "Zda v případě, že jde o smlouvu smíšenou, která zahrnuje a obsahuje dvě různé smlouvy samostatné, má být posuzována platnost této smlouvy každá samostatně a zjišťován její obsah." V dovolání pak formuluje dovolatel jako otázku zásadního právního významu jinou otázku, a to, zda je platné ujednání, kterým se zhotovitel díla zbavuje své odpovědnosti za vady, které se projeví v záruční době, s ohledem na ust. §574 odst. 2 obč. zák., podle něhož je dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, neplatná. S ohledem na výše uvedené je dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky nepřípustné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst.4 a §218 odst.1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalobkyni náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, ve výši 1975 Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč, tudíž úhrnem částku 2 050 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová