ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1943.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1943/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce D., s. s r. o., proti žalovanému W. C. I., spol. s r. o., nyní W. C., s. r. o., o zaplacení 236 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 366/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999 č. j. 8 Cmo 442/98-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 925 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení..
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 1998 č. j. 29 Cm 366/95-22 zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 236 000 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 56 625,50 Kč od 1. 8. 1992 do zaplacení a dále s 18% úrokem z prodlení z částky 153 900 Kč od 20. 8. 1992 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce objednal u žalovaného dne 13. 5. 1992 natron papír ve formátu A0 a B1. Mezi žalovaným a společností D., d. o. o. byla dne 17. 4. 1992 uzavřena smlouva o dodávce a odběru natron papíru v množství 10 t formátu A0 a 10 t formátu B1. Uzavření této smlouvy potvrdila společnost D. faxem dne 21. 8. 1992. Dne 24. 5. 1992 sdělila tato společnost žalovanému, že jí má zaslat "pro forma" fakturu na předmětné zboží s tím, že vývozcem je žalobce, a proto musí doklady znít na jeho jméno. V dalším faxu společnosti D. ze dne 14. 6. 1992 byla jako dovozce uvedena společnost D. a jako příjemce zboží společnost K. s tím, že vývozní faktura má být předána žalobci, který bude poukazovat platbu. Fakturou č. 927/F žalovaný vyúčtoval žalobci předmětné zboží částkou 417 125 Kč, faktura byla žalobcem proplacena dne 10. 6. 1992. Žalovanému bylo zboží vyúčtováno výrobcem, společností K., spol. s. r. o., dne 23. 6. 1992 fakturou č. 33/92 znějící na částku 376 820 Kč. Tato faktura byla zaplacena dne 24. 6. 1992. Zboží přešlo státní hranici přes hraniční přechod Š. dne 7. 6. 1992, přičemž na celní deklaraci byl jako deklarant a vývozce uveden žalobce a jako příjemce společnost K., na mezinárodním nákladním listu č. CS A 021722 byl shodně jako odesílatel uveden žalobce a místo vykládky společnost K. Dne 10. 7. 1992 bylo zboží reklamováno společností K. vůči společnosti D., dne 23. 7. 1992 oznamuje žalobce žalovanému, že pro opožděnou expedici zboží a z důvodu nižšího množství žádá o vrácení částky 56 622,50 Kč. Žalobce potom dopisem reklamuje u společnosti K. menší množství dodaného papíru a jeho vady a žádá slevu z ceny ve výši 236 600 Kč. Uvádí též, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a společností D. Dne 7. 8. 1992 reklamuje žalobce vady množství a kvality u žalovaného a žádá vrácení částky 236 000 Kč. Z uvedených skutkových zjištění vyvodil soud prvního stupně právní závěr, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření kupní smlouvy ohledně dodávky předmětného papíru. Žalovaný nikdy nedodal a neměl v úmyslu dodat žalobci zboží, není ani výrobcem tohoto zboží a byl v dané případě pouze prostředníkem a figuroval jako platební místo zahraničních společností. Žalovaný ani nikdy neumožnil žalobci nakládat se zbožím a nepřevedl na něho vlastnické právo. Jestliže tedy mezi účastníky nedošlo k uzavření kupní smlouvy, potom ani žalobce nemohl po žalovaném uplatňovat nároky vyplývající z porušení smlouvy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 1999 č. j. 8 Cmo 442/98-38 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro otázku, zda z dokladů předložených ve sporu vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva. Odvolací soud konstatoval, že se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 236 000 Kč, která představuje slevu z ceny dodávky podle kupní smlouvy na 20 tun rýhovaného sulfátového papíru určeného pro zahraničního partnera žalobce, společnost D., d. o. o. V., S. Vady dodávky měly spočívat ve vadách jakosti a množství papíru, kterého bylo dodáno pouze 17,1 tuny. Žalobce svoje právo na zaplacení vymáhané částky opírá o porušení závazku ze strany žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy ve smyslu §409 obchodního zákoníku. Žalobce sice dopisem ze dne 13. 5. 1992 objednal u žalovaného dodávku 20 t rýhovaného sulfátového papíru, avšak v řízení nebylo prokázáno přijetí tohoto návrhu žalovaným. Vznik kupní smlouvy postupem podle ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku nebyl žalobcem v řízení tvrzen ani prokázán. Potvrzení návrhu smlouvy nelze odvodit ani z faxu s. partnera ze dne 24. 5. 1992 obsahujícím též vyjádření žalovaného, neboť tento projev vůle nebyl učiněn ve vztahu k žalobci. Odvolací soud nepřiznal vymáhanou částku ani z jiného právního důvodu, neboť žalobce nezměnil své tvrzení o tom, že částka představuje slevu z kupní ceny v důsledku dodání zboží s vadami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovolání odůvodnil ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., přičemž zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v otázce posouzení způsobu uzavírání smluv. Namítá, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení došlo konkludentně, když žalobce zaslal žalovanému písemnou objednávku, žalovaný vystavil fakturu a po zaplacení faktury žalobcem zboží dodal. Odvolací soud rovněž pochybil, když žalobci nepřiznal žalovanou částku z jiného právního důvodu. Pokud soud došel k názoru, že na zaplacení žalované částky nemá žalobce nárok z titulu uzavřené kupní smlouvy, ale z jiného právního důvodu, měl mu právo na zaplacení žalované částky přiznat, a to i kdyby žalobce tento jiný právní důvod netvrdil. Žalobce však v podání z 28. 4. 1998 (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) navrhl, aby soud pro případ, že dojde k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena, přiznal žalobci právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, když bylo bez pochybností prokázáno, že žalovaný od žalobce žalovanou částku přijal. Názor odvolacího soudu, že musí být označen pouze jediný právní důvod, o který se žaloba opírá, tj. že žalobce si musí případně z více právních důvodů definitivně vybrat pouze jediný a že označení více právních důvodů není možné, považuje žalobce za nesprávný. V důsledku tohoto nesprávného názoru je řízení zatíženo vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné, protože odvolací soud vyslovil ve svém rozsudku, že dovolání nepřipouští, protože nejde o věc zásadního právního významu. Opačný právní názor žalobce nemá právní význam. Žalovaný dále uvedl, že mezi účastníky nebyla nikdy uzavřena kupní smlouva, žalobce neprokázal, že žalovaný obdržel jeho objednávku. Splněna byla naopak smlouva ze dne 17. 4. 1992, v níž byla jako kupující uvedena společnost D.V. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se mění z. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.).
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, nýbrž i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z hlediska obecného dopadu na případy obdobné povahy má rozhodnutí zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky. Přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě žalobce za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení došlo konkludentně, když žalobce zaslala žalovanému písemnou objednávku, žalovaný vystavil fakturu a po zaplacení faktury žalobcem zboží dodal.
Konkludentní uzavření obchodní smlouvy upravuje obchodní zákoník v ustanovení §275 odst. 4, podle něhož osoba, které je návrh smlouvy určen, může s přihlédnutím k obsahu návrhu smlouvy nebo k praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo s přihlédnutím k obchodním zvyklostem, vyjádřit svůj souhlas s návrhem provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele.V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, jestliže k němu došlo před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Posouzení, zda byly splněny podmínky uvedené v zákoně a smlouva byla v daném případě uzavřena nikoli výslovnou akceptací, ale jiným právním úkonem, z něhož lze akceptaci dovozovat, je však vždy závislé na zhodnocení konkrétních skutkových okolností. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě k uzavření smlouvy nedošlo, nemůže mít jeho závěr právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť se zabýval a musel zabývat konkrétními projevy vůle účastníků řízení a okolnostmi, za nichž byly tyto projevy vůle učiněny. Jeho rozhodnutí tedy nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nelze ani dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, přičemž vzhledem k nepřípustnosti dovolání se již nemohl zabývat námitkou žalobce, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšného žalovaného spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5 850 Kč /§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová