ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1984.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1984/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce JUDr. Z. Š., proti žalované A. E., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 68 980 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod spis. zn. 5 C 112/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2000 č.j. 21 Co 62/97 - 46, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2000 č.j. 21 Co 62/97 – 46 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 31. října 1996 č.j. 5 C 112/96 - 35 uložil žalované zaplatit žalobci částku 68 980 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky existoval právní vztah založený dne 17. 6 1991 smlouvou o právní pomoci a právní domněnka existence dluhu žalované vůči žalobci byla založena uznáním dluhu dne 1. 3. 1994, přičemž tento právní úkon splňuje všechny zákonné náležitosti uznání dluhu podle ust. §558 obč. zák. a je zároveň dohodou o splácení dluhu. Soud považoval za právně irelevantní, zda uznaný dluh je uznáním podílové, smluvní nebo mimosmluvní odměny, neboť uznání dluhu zhojilo nekvalifikovaný postup při sjednávání odměny za právní zastupování na straně žalobce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2000 č.j. 21 Co 62/97 – 46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 68 980 Kč s přísl. a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o poskytování právní pomoci a k datu uzavření této dohody dne 17. 6. 1991 nebyla uzavřena dohoda o druhu smluvní odměny podle ust. §3 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci /dále jen cit. vyhlášky/. Dne 1. 3. 1994 se žalovaná zavázala zaplatit žalobci odměnu za poskytnutou právní pomoc ve výši 7,5 % z hodnoty vráceného majetku 2 319 735 Kč, tedy částku 173 980 Kč, přičemž na tuto odměnu byla započítána záloha ve výši 5000 Kč, kterou žalovaná již žalobci zaplatila. Dluh za poskytnutou právní pomoc měla uhradit ve třech splátkách. Soud dospěl k závěru, že není-li k datu uzavření dohody o právní pomoci sjednán druh smluvní odměny, platí nevyvratitelná právní domněnka podle ust. §3 odst. 2 cit. vyhlášky, že se účastníci dohodli na mimosmluvní odměně. Dohoda o podílové smluvní odměně uzavřená při skončení věci dne 1. 3. 1994 je v rozporu s ust. §3 odst. 2 a §10 cit. vyhlášky a je proto podle ust. §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná. Uznala-li žalovaná dluh spočívající ve smluvní odměně, pak s ohledem na neplatnost tohoto ujednání uznala neexistující dluh.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. c, d) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatném části oporu v provedeném dokazování a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že smluvní odměnu, jako odměnu podílovou podle ust. §10 cit. vyhlášky bylo možno uzavřít pouze při uzavírání dohody o poskytnutí právní pomoci a poukazuje, že při takovém právním názoru by pak musela být neplatná i veškerá ujednání o změnách smluvních odměn. I když odvolací soud zaujal uvedený právní názor, pak ale nemohl žalobu zamítnout bez zkoumání, jaká byla výše mimosmluvní odměny podle cit. vyhlášky a pro zamítnutí žaloby neměl dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Poukazuje, že dne 17. 6. 1991 uzavřela s žalobcem smlouvu o poskytnutí právní pomoci a jen k tomuto datu bylo možné uzavřít dohodu o smluvní odměně, nikoliv později. Dohoda o podílové smluvní odměně uzavřená dne 1. 3. 1994 byla sjednána v rozporu s ust. §3 odst. 1 a §10 cit. vyhlášky a je proto pro rozpor se zákonem podle ust. §39 obč. zák. neplatná.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jež má právnické vzdělání (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c, d) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ust. §3 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, se může při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci /dále jen klient/ na druhu smluvní odměny. Podle ust. §5 odst. 1 písm. c) cit. vyhlášky se výše smluvní odměny určuje podílem na hodnotě věci (podílová odměna), která může být podle ust. §10 cit. vyhlášky sjednána, je-li výsledek řízení podle okolností případu značně nejistý. Pokud nedojde k dohodě podle odstavce 1 cit. vyhlášky, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně (ust. §3 odst. 2 cit. vyhlášky).
62
Ustanovení §3 odst. 1 cit. vyhlášky vychází z dispozitivního ustanovení o možnosti dohodnout se na smluvní ceně – odměně za právní pomoc, a teprve nedojde-li k takové dohodě při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci, platí podle ust. §3 odst. 2 cit. vyhlášky nevyvratitelná právní domněnka, že byla uzavřena dohoda o mimosmluvní odměně. V daném případě při uzavírání smlouvy o poskytování právní pomoci mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 6. 1991 nedošlo k dohodě o smluvní odměně, proto platí, že byla uzavřena dohod o mimosmluvní odměně. Ustanovení §3 cit. vyhlášky ale nevylučuje, aby v průběhu poskytování právní služby došlo ke změně ujednání o odměně z mimosmluvní odměny na smluvní či obráceně. Taková dohoda o změně vzájemných práv a povinností je v souladu s ust. §516 odst. 1 obč. zák., pokud neodporuje svým obsahem nebo účelem zákonu nebo jej neobchází. Dohoda o smluvní podílové odměně uzavřená při skončení řízení ve věci dne 1. 3. 1994 je v rozporu s ust. §10 cit. vyhlášky, neboť v době uzavírání této dohody již nebyl výsledek řízení případu nejistý, a proto je dohoda o sjednání podílové odměny v den, kdy řízení skončilo, pro rozpor se zákonem neplatná (ust. §39 obč. zák.). Platí-li podle ust. §3 odst. 2 cit. vyhlášky nevyvratitelná právní domněnka, že nedojde-li k dohodě o podílové smluvní odměně, platí, že byla dohodnuta odměna mimosmluvní, lze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud požadovanou výši odměny za zastupování neposuzoval podle příslušných ustanovení cit. vyhlášky o mimosmluvní odměně, neboť předmětem řízení byl nárok na zaplacení odměny za právní zastupování.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny /§241 odst. 3 písm. b) o. s .ř./. Tyto vady řízení dovolatel nenamítá a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Z vyložených důvodů nebylo možno tedy považovat dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst.1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová