ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1992.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1992/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce C., a.s., zast. advokátem, proti žalované I. H., zast. advokátem, o zaplacení 290.671,60 Kč s přísl. a o vzájemném návrhu na zaplacení 297.450,- Kč s přísl., k dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1998, čj. 5 Co 658/98 - 141, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 1999, čj. 5 Co 658/98 - 199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, čj. 5 Co 658/98 - 141, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 1999, čj. 5 Co 658/98 - 199, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 9. 1997, čj. 6 C 256/94 - 123, jímž tento soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 297. 450,- Kč se 16 % úrokem od 10. 8. 1993 do zaplacení a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 150.268,60 Kč se 17 % úrokem od 4. 11, 1993 do zaplacení, a dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 140.403,- Kč s přísl. a žalobci uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu v Písku 11.900,- Kč a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně vyhověl všem požadavkům, které byly uvedeny ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 6. 1997 a věc vyřešil správně, jak po stránce skutkové, tak i po právní stránce a proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud žalobce v odvolání vytýkal, že soud prvního stupně neuvedl, podle jakého ustanovení posuzoval vzájemný návrh žalované na zaplacení 297.450,- Kč, soud prvního stupně správně uvedl, že jde o nárok žalované na smluvní pokutu plynoucí ze smlouvy o dílo ze dne 8. 2. 1993 a jejího čl. V.
Pokud dále žalobce v odvolání namítal, že neměla být započtena pohledávka žalované ve výši 140.403,- Kč, odvolací soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť výše pohledávek byla zjištěna prostřednictvím svědecké výpovědi a listinnými důkazy.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že okresní soud správně posoudil otázku smluvní pokuty požadovanou žalovanou vzájemným návrhem z hlediska ujednání ze dne 10. 9. 1993 o tom, že strany upouští od vyměření penále vyplývajícího z ujednání z 6. 8. 1993 a ze smlouvy o dílo. I odvolací soud souhlasil s výkladem tohoto ujednání, jak jej provedl okresní soud. Ze zápisu ze dne 10. 9. 1993 plyne, že se upouští od „vyměření\" a tento termín je nutno ztotožnit s termínem „vyúčtování či vyfakturování\". Ujednání tedy znamená, že se nadále nebude „penále\" vyměřovat, t. j. účtovat a fakturovat. Na již vyúčtované a vyfakturované penále se ujednání dle názoru odvolacího soudu nevztahovalo. Jiná by byla situace kdyby bylo v uvedeném zápise použito např. termínu „vymáhání\". Pak by zřejmě bylo možno jej vyložit tak, že se vztahuje i na již dříve fakturované penále, které by nebylo možno „vymáhat\", t.j. ani žalovat.
Ohledně odvolání žalované odvolací soud v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud jej doplnil úvahou, že slova „za předpokladu\" použitá v zápise ze dne 6. 8. 1993 je nutno vyložit tak, že nejde o ujednání podmínky pro navýšení ceny díla o 10 %, ale jde o dvě ujednání na sobě nezávislá. Ujednávalo se jednak zvýšení ceny díla se splatností /zvýšení/ do 15. 8. 1993 a zároveň se ujednával nový termín, k provedení díla, resp. několik termínů. Nezávislost obou ujednání pramení dle odvolacího soudu právě z toho, že pro zvýšení ceny díla byl sjednán i termín splatnosti, po jehož uplynutí se žalovaná dostala do prodlení a žalobce mohl žalovat zaplacení. Právě proto, že splatnost zvýšení byla určena časově dřívějším termínem než termíny dokončení díla, jde o dříve nezávislá ujednání a slova „za předpokladu\" nelze vykládat jako podmínku.
Důvodná není ani námitka žalobce týkající se výroku o soudním poplatku. Žalovaná byla okresním soudem osvobozena od soudních poplatků, takže v rozsahu v jakém bylo jejímu vzájemnému návrhu vyhověno, je povinen platit soudní poplatek ze vzájemného návrhu žalobce /§2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb./. Žalobce totiž okresním soudem od soudních poplatků osvobozen nebyl.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu potvrdil jako věcně správný /§219 o. s. ř./, když ani ve výroku o nákladech řízení nebyly shledány nesprávnosti.
Dovoláním ze dne „31. července 1990\", správně 1999, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud potvrdil prvý odstavec výroku soudu prvního stupně, v němž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 297.450,- Kč se 16 % úrokem od 10. 8. 1993 do zaplacení.
V odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že je „naplněn důvod přípustnosti dovolání dle §239 o. s. ř. a dílem i dle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V podrobnostech pak žalobce v dovolání poukazoval na podle jeho názoru rozdílné rozhodování senátů odvolacího soudu ve věcech 5 Co 658/98 a 8 Co 1659/96, v nichž se jednalo o stejnou problematiku, a to nárok na smluvní pokutu a posouzení ujednání o upuštění od jejího vyměření. Z toho pak dovolatel dovozoval, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dále žalobce uvedl, že byla nesprávně posouzena „fakturace smluvní pokuty či penále co do úroků\" s tím, že k vyfakturovanému penále nelze ihned „počítat úroky, snad jedině úroky z prodlení po podání žaloby, když vzájemný návrh byl podán až 2. 8. 1996, když z nepochopitelných důvodů se počítá 16 % úrok do 10. 8. 1993.\"
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil, včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil „odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem dovolacího soudu.\"
Dovoláním ze dne 3. 8. 1998 napadla výše uvedený rozsudek odvolacího soudu též žalovaná.
V odůvodnění dovolání zejména uvedla, že ke dni 1. 1. 1998 zanikl žalobce C., spol. s r. o., bez likvidace na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1997 č.j. Firm 10570/97, Rg C 1139/5, které nabylo právní moci dne 23. 12. 1997, kterým došlo k výmazu žalobce z obchodního rejstříku.
Právním nástupcem žalobce se stala nově založená obchodní společnost C., a.s., a to na základě mimořádné valné hromady C., spol. s r. o., konané dne 29. 10. 1997, kde byla schválena zakladatelská listina a stanovy společnosti C., a.s.
204
V dovolání žalovaná uvedla, že dovolání směřuje toliko proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1998, a to v části, v níž je za žalobce nesprávně označen neexistující subjekt C., spol. s r. o. V důsledku této vady pak uvedené rozhodnutí není vykonatelné.
Žalovaná se domnívá, že Krajský soud v Českých Budějovicích měl postupovat v souladu s ustanovením §107 o. s. ř., když žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Za této situace však nebylo namístě řízení přerušit či zastavit, ale jednat s právním nástupcem zaniklého účastníka, tedy se společností C., a.s. Bylo úkolem soudu, aby z úřední povinnosti objasnil, kdo je nástupcem zaniklého účastníka, a aby s tímto právním nástupcem dále jednal. Pokud tedy soud takto nepostupoval, a s právním nástupcem nejednal, což vyplývá přinejmenším ze způsobu doručování předvolání k jednání u Krajského soudu v Č. Budějovicích žalobci, z protokolu o tomto jednání ze dne 22. 5. 1998, ale též z písemného vyhotovení rozsudku, je řízení před ním postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí o věci a je dán dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3) písm. b) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů tedy žalovaná žádá, aby dovolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku vydal rozsudek, kterým zruší rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1998 č. j. 5 Co 658/98 - 141, a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalobce a žalobkyně podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. se předmětné dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a jimi byla dovolání sepsána.
Ze spisu dále dovolací soud zjistil, že usnesením ze dne 28. 6. 1999, čj. 5 C 658/68 - 199 Krajský soud v Českých Budějovicích opravil rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 1998, čj. 5 Co 658/98 - 141 v záhlaví tak, že správné označení žalobce je C., a. s., se sídlem v P., přičemž nesprávně byla uvedena právní forma společnosti.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce a tím, zda je dovolání z důvodu uvedeného žalobcem v dovolání, a to podle 239 o. s. ř., popř podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 30. 5. 1997, čj. 5 Co 617/97 - 95 zrušil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 1996, čj. 6 C 256/94 - 78, a to proto, že soud prvního stupně neprovedl a nezhodnotil všechny důkazy, které mu byly předloženy. V dalším řízení měl soud prvního stupně zjistit přesný obsah ujednání o upuštění od penále, vyložit zápis ze dne 10. 9. 1993 v souvislosti s dalšími důkazy atd. Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí nevyslovil žádný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán.
Z toho je zřejmé, že za této situace není dána přípustnost dovolání podle ust. §238 odst. 1. písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při dalším rozhodování ve věci vázán právním názorem odvolacího soudu.
Pokud žalobce dále uvedl, že dovolání je přípustné dle ust. §239 o. s. ř. je nutné uvést, že podle odst. 1 uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud ze spisového materiálu a z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zjistil, že žalobce do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proto, že jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu. Taktéž odvolací soud sám, tj. bez tohoto návrhu, nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro to, aby dovolání bylo přípustné podle ust §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve svém rozhodnutí nevyslovil a ani pro to, aby dovolací soud podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. mohl posuzovat, zda v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a na základě toho dospět k závěru o přípustnosti dovolání, neboť zde chybí včasný návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž odvolací soud nevyhověl.
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání žalobce není přípustné a proto již nemohl přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska věcných námitek uvedených žalobcem v dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu uvedený výše napadla dovoláním též žalovaná, a to v části kde byl jako žalobce podle jejího názoru nesprávně označen neexistující subjekt C., spol s r. o, se sídlem v P., nikoliv C., a. s., se stejným sídlem.
Dovolací soud ze spisu, resp. z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddílu B, vložka 881, zjistil, že ke dni 1. 1. 1998 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost C., a. s., se sídlem v P. K témuž datu, jak to vyplývá z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1997, zn. Firm 10570/97, byl ve vložce 1139, oddílu C proveden výmaz společnosti C., spol s r. o., se sídlem v P.
Odvolací soud v rozsudku ze dne 22. 5. 1998, čj. 5 Co 658/98 - 141 nesprávně označil právní formu žalobce (namísto v té době existující akciové společnosti použil dřívějšího označení právní formy spol. s r. o.). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. 5. 1998 dále vyplývá, že žalobce byl označen s nesprávnou právní formou (s. r. o.) a jednání se osobně zúčastnil člen představenstva akciové společnosti C. Ing. P. M. a právní zástupce této společnosti JUDr. T.
Jak již bylo uvedeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 1999, čj. 5 Co 658/98 - 199 byla opravena nesprávně uvedená právní forma žalobce.
205
Dovolací soud za uvedené situace nemá za to, že by v řízení na straně žalobce vystupoval neexistující subjekt, tj. někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř., ale jednalo se v dané situaci pouze o nesprávné označení žalobce v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, což bylo napraveno výše uvedeným usnesením odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že řízení netrpí vadou dle ust. §237 odst. 1 písm b) o. s. ř., tj. že by na straně žalobce v řízení vystupoval jako účastník ten, kdo takovouto způsobilost neměl.
Dovolací soud proto v případě dovolání žalobkyně dospěl k závěru, že dovolání není z jí uváděného důvodu přípustné a taktéž neshledal, a to s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř., že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů v §237 odst. 1 o. s. ř., i když by tyto důvody nebyly v dovolání žalované uvedeny.
Nejvyšší soud proto s ohledem na ust. §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm b), §239 odst. 1 a 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce i žalované odmítl, a to pro jeho nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žádný z nich se svým dovoláním neměl úspěch a poměr úspěchu a neúspěchu je v zásadě stejný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. dubna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová
v