ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2015.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2015/2000- 234
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Česká republika - Okresní úřad Karviná, proti žalované: K.s.Č a M., zast. advokátem, o zaplacení 544.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 100/92, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2000, čj. 13 Co 924/99 - 216, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem rozhodl v odvolání žalované v předmětné věci, že I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, kdežto jinak se rozsudek okresního soudu ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 20.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Návrhu na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku k vyřešení otázek: 1) Jakým způsobem se zjišťuje rozsah povinnosti k vydání majetku bývalé K. státu podle zák. č. 496/90 Sb. a 2) Jaký je počátek a běh promlčecí lhůty u nároků vzniklých ze zák. č. 496/90 Sb., se nevyhovuje.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 1999 čj. 16 C 100/92 - 189 bylo rozhodnuto ve věci tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 544.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení.
Odvolací soud přezkoumal tento rozsudek, jakož i řízení mu předcházející (ust. §206 a §212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné toliko částečně.
Odvolací soud přejal plně skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalobkyně prokázala oprávněnost svého požadavku na zaplacení vymáhané částky, a to ve výši 524.000,- Kč s příslušenstvím vůči žalované, které bylo ust. §1 odst. 1 ústav. zákona č. 496/1990 Sb. uloženo vydat státu věci a práva, které měla bývalá K. s. Č. v držení ke dni 31. 12. 1989 s výjimkami uvedenými v dalších odstavcích cit. ustanovení. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně.
Pokud jde o způsob výpočtu nároku, vychází z tabulky č. 2 zpracované dne 22. 1. 1992, přičemž údaje v této tabulce odpovídají všem požadavkům uvedeným v příloze k „Postupu k převzetí majetku podle zákona o navrácení majetku K. lidu ČSFR“, schváleného usnesením vlády ČSFR č. 901/1990. Námitka žalované, že při výpočtu konečné částky bylo nutno odečíst převod movitých věcí v pořizovací ceně 1.686.000,- Kč, je nedůvodná, z výsledků dokazování vyplývá, že se jednalo o převod předmětů postupné spotřeby s pořizovací cenou do 5.000,- Kč, což mimo jiné potvrdil i svědek O.M.; Taková povinnost pro žalovanou ze zákona neplynula. Pokud přesto provedla tento bezplatný převod na státní rozpočtovou organizaci, učinila tak zcela dobrovolně. Tato skutečnost nemůže mít žádný právní význam pro posouzení výše žalobkyní uplatněného nároku. Namístě není ani případná námitka započtení, jejíž nezbytnou podmínkou je, aby šlo o pohledávky stejného druhu (ust. §580 občanského zákoníku - zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak neobstojí argumentace žalované, že od její celkové povinností nutno odečíst částku 145.000,- Kč, představující závazky ke dni 31. 12. 1989. Pro takový postup není v zák. č. 496/1990 Sb. opora.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyni se zdařilo v řízení prokázat listinnými důkazy, že její nárok je po právu v částce 524.000,- Kč.
Odlišný právní názor zaujal odvolací soud pouze co do nároku žalobkyně do výše 20.000,- Kč s příslušenstvím, kterýžto nárok opírala o část II. odst. 1 přílohy č. 1 k usnesení vlády ČSFR č. 611/1991 o zpřesnění postupu k převzetí majetku podle zákona o navrácení majetku K. lidu ČSFR schváleného usnesením vlády ČSFR č. 901/1990. V daném případě se mělo jednat o odvod 50 % z pořizovací hodnoty předmětů postupné spotřeby, které žalovaná prodala v době po 1. 1. 1990. Tento dílčí požadavek žalobkyně po právu není, jak plyne z ustanovení §1 odst.2 a 3 zák. č. 496/1990 Sb. Ačkoliv podle přílohy č. 1 k usnesení vlády ČSFR, č. 611/1991 jsou politické strany povinny získané finanční prostředky (pokud došlo po 1. 1. 1990 k odprodeji movitých věcí, které tvoří součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací hodnota nebyla vyšší než 5.000,- Kč) odevzdat okresnímu úřadu (část. II. odst. 1 uvedené přílohy), je nutno vycházet z toho, ze samotný zákon č. 496/1990 Sb. žádnou takovou povinnost nestanoví. Jestliže vládní nařízení (zřejmě je míněno vládní usnesení), které není obecně právně závazné, stanoví něco jiného než zákon, je soud vázán zákonem.
Odvolací soud uzavřel, že v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s přísl., byl rozsudek okresního soudu podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř. změněn na zamítavý, kdežto jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve smyslu ust. §219 o. s. ř. jako správný potvrzen.
Odvolací soud nevyhověl nároku žalované na připuštění dovolání. Pokud jde o prvou otázku, tj. jakým způsobem se zjišťuje rozsah povinnosti k vydání majetku bývalé K. státu, nejedná se o otázku právní, ale o otázku zjišťování skutkového stavu. Druhou otázkou, jaký je počátek a běh promlčecí lhůty u nároků vzniklých ze zák. č. 496/1990 Sb., se odvolací soud zabýval již dříve (v usnesení ze dne 27. 11. 1998), v nynějším rozhodnutí však již uvedenou právní otázku nikterak neřešil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná zastoupená advokátem dovolání.
Žalovaná je přesvědčena, že u první otázky, ohledně níž navrhovala připustit dovolání, se jedná o otázku právní, navíc zásadního právního významu pro právní věci tohoto druhu a že proto dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Ve druhé otázce, týkající se promlčení nároku, je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž odvolací soud rozsudkem z 31. 5. 2000 čj. 13 Co 924/99 potvrdil rozsudek okresního soudu z 19. 2. 1999 čj. 16 C 100/92 - 189, jímž okresní soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25. 8. 1997 čj. 16 C 100/92 - 140, kterým byla žaloba zamítnuta, a to právě proto, že se řídil právním názorem pojatým do usnesení odvolacího soudu z 27. 11. 1998.
Žalovaná uvádí, že okresní soud učinil skutková zjištění na základě tzv. tabulky č. 2 z 22. 1. 1992, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Tato tabulka, která má být rozhodujícím důkazem, však není účetním ani jiným dokladem, ale pouze jednostranným přehledem žalobkyně, který není navíc potvrzen žádným zástupcem žalobkyně resp. jejího právního předchůdce. Žalobkyně je povinna správnost takového přehledu hodnověrným způsobem prokázat, zejména příslušnými doklady, a v tom smyslu nese žalobkyně důkazní břemeno. Žalobkyně však tvrzený nárok neprokázala.
Dovolatelka namítá, že způsob zjištění povinnosti vydat majetek bývalé K. anebo zaplatit peněžitou náhradu byl stanoven usnesením vlády ČSFR č. 901/1990, přičemž přílohou usnesení vlády je i tabulka č. 2. Tím se závazně stanoví způsob výpočtu plnění k vydání státu. Do sloupce 4 tabulky se uvádějí bezplatné převody majetku na stát v roce 1990, žalobkyně však všechny takové převody do tabulky nezahrnula. Žalobkyně nezahrnula do tabulky převod movitých věcí v pořizovací ceně 1,686.000,- Kč na universitu v B. v roce 1990 a provedení tohoto bezúplatného převodu je mezi stranami nesporné. V tomto směru jde o právní, nikoli skutkovou otázku.
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil i při posouzení otázky promlčení.
Žaloba, která došla soudu dne 1. 6. 1992, původně směřovala proti žalovanému Okresnímu výboru K. v K., když O. K. měly v době zahájení řízení právní subjektivitu. Žalovaný Okresní výbor K. K. však nebyl věcně pasivně legitimován, neboť nikdy neměl v držení movité věci, za které je žalobou vymáhána peněžitá náhrada. Všechny tyto předměty byly prodány přede dnem 28. 11. 1990, ke dni 1. 1. 1991, kdy vstoupil v účinnost ústav. zákon č. 496/1990 Sb., žádný z těchto předmětů (movitých věcí) nebyl v držení O. K.K. K. však vznikla dne 28. 11. 1990 a její organizační složky – O. K. vznikaly postupně k tomuto datu. Bývalá K., která změnila název, existovala až do dne 23. 4. 1992, kdy byla vymazána ze seznamu politických stran vedeného M. ČR (v té době pod názvem Federace K. a S.). Dne 7. 4. 1992 uzavřela Federace K. a S. s nově vzniklou K. a nově vzniklou S., dohodu o převodu majetku, práv a závazků bývalé K. na nástupce K. a S.. Práva a závazky bývalé K. přešly ke dni 23. 4. 1992 na K. jako celek, nikoliv na její jednotlivé okresní výbory, tedy ani na Okresní výbor K. v K., jenž byl samostatným právním subjektem a proti němuž dne 1. 6. 1992 nastaly účinky zahájení řízení. Žalovaný O. K. v K. tedy ke dni podání žaloby nebyl věcně legitimován.
Dovolatelka dovozuje, že proti žalované K. nastaly účinky podání žaloby až dnem 13. 12. 1994, kdy byla na základě právního úkonu žalobkyně žaloba směřující proti K. doručena soudu. Lhůta k plnění případného závazku podle zák. č. 496/1990 Sb. je výslovně stanovena v §1 odst. 1 cit. zákona, a to do 30 dnů od účinnosti tohoto zákona, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1991. Lhůta k plnění tudíž uplynula dnem 31. 1. 1991. Podle ustanovení §101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V daném případě žalobkyně mohla poprvé vykonat právo dne 1. 2. 1991 a od tohoto dne běžela promlčecí doba. Žalobkyně však právo proti K. uplatnila žalobou podanou až dne 13. 12. 1994, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelka namítá, že právní názor pojatý do usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 1997 čj. 13 Co 333/98, jímž byl soud prvního stupně vázán, nelze pokládat za správný. Novelou zákona o politických stranách, provedenou zákonem č. 117/1994 Sb. sice přešla práva a závazky z okresních výborů, do té doby samostatných právních subjektů, na politickou stranu K. - jako celek, avšak nemohla přejít taková práva a závazky, které okresní výbor ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 7. 1994, neměl.
Podle názoru žalované je proto tvrzený nárok promlčen.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17. hlavy prvé, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka pokládá v dovolání dvě otázky, které má za právní otázky, v prvním případě tvrzeného zásadního právního významu (ust. §239 odst. 2 o. s. ř.), ve druhém případě pak právní otázku, chápanou jako závazný právní názor odvolacího soudu ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Pokud se jedná o první otázku, již odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání k otázce „Jakým způsobem se zjišťuje rozsah povinnosti k vydání majetku bývalé K. státu podle zák. č. 496/1990 Sb.“ s odůvodněním, že nejde o otázku právní, ale o otázku zjišťování skutkového stavu.
Dovolací soud se v tomto směru s odvolacím soudem ztotožňuje, poněvadž způsob či metodika zjišťování rozsahu povinnosti k vydání majetku bývalé K. je bezpochyby otázkou skutkového zjištění včetně dokazování k tomu účelu prováděného. Nejedná se o otázku právní, tedy o otázku právní interpretace a aplikace, určující práva a povinnosti účastníků.
Přípustnost dovolání proto podle ust. §239 o. s. ř. v předmětné otázce založit nelze.
Druhá otázka je vskutku otázkou právní - jde o právní posouzení otázky promlčení - a přípustnost dovolání je v tomto směru založena ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož v tomto případě soud prvního stupně původním rozsudkem ve vztahu k žalované žalobu zamítl pro promlčení, odvolací soud však zaujal opačný právní názor ve zrušovacím usnesení ze dne 27. 11. 1998, č. j. 13 Co 333/98-144. Na základě toho pak soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak, než ve svém dřívějším rozsudku právě proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v otázce promlčení.
S právním názorem dovolatelky v této otázce nelze souhlasit.
V daném případě žalobkyně podala žalobu ze dne 1. 6. 1992, která došla soudu téhož dne, proti o.v. K.s.Č. a M. (ve zkratce „O. K. “), který v té době měl právní subjektivitu na základě tehdy platné úpravy v ust. §6 odst. 2 písm. b) bod 6. zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích. O. K. byl tedy v době podání žaloby způsobilý být účastníkem řízení (ust. §19 o. s. ř.) a byl rovněž ve věci pasivně věcně legitimován, poněvadž mezi subjekty povinnosti vydat státu věci, peněžité prostředky a majetková práva, která měla bývalá K.s. Č. v držení k 31. 12. 1989, byly nejen K.s.Č. a M. a další politické strany výslovně uvedené, ale i jejich orgány a organizační složky (ust. §1 odst. 1 ústavního zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku K.s.Č. lidu České a Slovenské Federativní republiky).
Na uvedené věcné legitimaci O. K. v době podání žaloby nemohla nic změnit ani dovolatelkou tvrzená dohoda mezi tehdejší Federací K. a S. a nově vzniklými K. a S. ze dne 7. 4. 1992 o převodu majetku a závazků bývalé K. na K. (a S.) jako takovou (jako celek) ke dni 23. 4. 1992, protože dohoda soukromoprávních subjektů nemohla mít vliv na skutečnosti stanovené zákonem.
Novela zákona č. 424/1991 Sb., provedená zákonem č. 117/1994 Sb., s účinností od 1. 7. 1994 zrušila právní subjektivitu organizačních jednotek (srov. ust. §6 odst. 2 písm. b) bod 5 cit. novely) a stanovila v čl. VI. odst. 2, že organizační jednotky strany a hnutí podle dosavadního zákona se považují za organizační jednotky podle tohoto zákona a jejich majetková a jiná práva a povinnosti přecházejí dnem účinnosti zákona na příslušnou stranu. Tím sice v daném případě pozbyl O. K. právní subjektivitu a způsobilost být účastníkem řízení, na jeho místo však jako pasivně legitimovaný účastník ze zákona nastoupila K..
Tato zákonná skutečnost se nemohla dotknout promlčecí doby, která se řídí obecným režimem ust. §100 a násl. obč. zák., zejména ust. §101 obč. zák. Jelikož není stanovena pro předmětný nárok zvláštní promlčecí doba, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. To je v posuzovaném případě se zřetelem k ust. §1 odst. 3 ústavního zákona č. 496/1990 Sb., kde je stanovena 30 denní lhůta od účinnosti tohoto zákona pro vydání peněžité částky odpovídající ceně věcí a majetkových práv, den 1. 2. 1991, který je počátkem běhu tříleté promlčecí doby. V této lhůtě (dne 1. 6. 1992) žalobkyně svůj nárok uplatnila.
Okolnost, že po uplynutí tříleté promlčecí oby, v průběhu soudního řízení, došlo k zákonné změně v úpravě právní subjektivity organizačních jednotek politických stran a k přechodu práv a povinnosti - jak shora popsáno - není z hlediska promlčení nároku rozhodná.
Relevantní není v souvislosti s otázku promlčení nároku ani námitka dovolatelky, že žalovaný O. K. nebyl ke dni podání žaloby věcně pasivně legitimován, neboť nikdy neměl v držení movité věci, za které je žalobou vymáhána peněžitá náhrada (všechny tyto předměty byly prodány přede dnem 28. 11. 1990). Ustanovení odstavce 3 §1 ústav. zák. č. 496/1990 Sb., o povinnosti vydat peněžitou částku, odpovídající ceně věcí, které měla bývalá K.s.Č. v držení ke dni 31. 12. 1989, se totiž týká jak těch věcí, které měly v držení orgány a organizační složky politických stran uvedených v odstavci 1, tak i tyto politické strany samotné.
Z toho plyne, že i v právním posouzení otázky promlčení je napadené rozhodnutí správné.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že pokud by se z obsahu dovolání podával též dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (v souvislosti s přípustností dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), pak předmětný důvod v daném případě dovodit nelze. Námitky dovolatelky směřují ke zjišťování a prokazování skutkového stavu a k hodnocení výsledků dokazování, dovolatelka však ani netvrdí, že by odvolací soud v rozporu s ust. §132 o. s. ř. vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány anebo protože v hodnocení důkazů je logický rozpor.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, žalobkyni pak podle obsahu spisu nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měla právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu