ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2165.2000.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců: A) M.S., zast advokátkou, B) R.N., zast. advokátem, proti žalovanému: K.b., a.s. o zaplacení částky Kč 99.500,- s přísl., k dovolání žalobce A) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2000, čj. 5 Cmo 479/99 - 96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, čj. 24 Cm 570/93 - 66 vyhověl žalobě, jíž se oba žalobci domáhali po žalovaném, aby zaplatil žalobci A) částku Kč 99.500,- s úroky z prodlení, v plném rozsahu včetně příslušenství, ohledně něhož soud v průběhu řízení připustil změnu žaloby. Ačkoli v žalobě označeného dalšího žalobce R.N. uvedl soud prvního stupně v záhlaví rozsudku jako žalovaného č. 2, v odůvodnění rozsudku mu přiznal postavení vedlejšího účastníka, zřejmě proto, protože tento účastník žádný svůj nárok žalobou neuplatnil. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že hotovost Kč 99.500,-, představující tržbu z prodejny K. v N.B., složil žalobce A) dne 23. 2. 1993 do nočního trezoru u žalovaného společně s pokladní stvrzenkou, na které chyběl údaj o čísle účtu. Žalovaný tuto hotovost vložil na účet žalobce A) č. 286041 - 421, který dohledal z ostatních údajů uvedených na složence a který poté do složenky dopsal. Následující den byla tato částka z tohoto účtu odepsána na základě příkazu k úhradě, vystaveného J.H., který měl k tomuto účtu, stejně jako oba žalobci, dispoziční právo podle smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu č. 286041 - 44, kterou dne 2. 1. 1992 uzavřel žalobce A) se žalovaným. Úmyslem žalobce však bylo vložit hotovost složenou do nočního trezoru na jiný svůj běžný účet č. 50694821/0100. Žalovaný tím, že chybějící číslo účtu na pokladní složence doplnil postupem, který nemá oporu ani v ust. §713 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ani v ust. Všeobecných podmínek KB, které jsou součástí smlouvy o vedení běžného účtu, porušil právní povinnost, čímž vytvořil podmínky pro dispozici s předmětnou částkou osobou, které tato hotovost nebyla určena. Proto soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl ve prospěch žalobce A), aniž výslovně uvedl, z jakého právního titulu a podle kterého hmotně - právního předpisu tak učinil.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. 3. 2000 čj. 5 Cmo 479/99 - 96 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve vztahu žalobce A) a žalovaného tak, že žalobu zamítl a vyslovil, že žalobce A) a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Postavením žalobce B) se odvolací soud při své přezkumné činnosti nezabýval, neboť rozsudek soudu prvního stupně mu žádnou povinnost neukládal a nepřiznal mu ani žádná práva, přičemž ve vztahu k němu není vůbec rozsudek soudu prvního stupně napadán. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištěních soudu prvního stupně, které ostatně mezi účastníky nebyly sporné, obdobně jako soud prvního stupně posoudil postup žalovaného při doplnění chybějícího čísla účtu na pokladní složence jako porušení jeho povinností ze smlouvy o běžném účtu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že se žalobci A) nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi porušením této povinnosti a vznikem škody, resp. prokázat existenci škody vzniklé v příčinné souvislosti s takovým porušením povinnosti. Právní posouzení věci opřel odvolací soud o ust. §373 obchodního zákoníku, podle něhož ten, kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dále uvedl, že mezi porušením povinnosti a způsobenou škodou musí být příčinná souvislost. Ta je dána tehdy, jestliže škoda vznikla nutně jako následek určitého porušení závazkové povinnosti. Příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody musí prokázat postižený. To se však v daném případě žalobci A) nepodařilo. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný sice porušil povinnost tím, že nevrátil příkaz bez provedení, avšak i když došlo k porušení této povinnosti, částka, kterou navrhovatel složil v hotovosti do nočního trezoru, byla žalovaným připsána na účet žalobce A) a stala se tak jeho majetkem. Porušením povinnosti žalovaného tedy nevznikla žalobci A) škoda, neboť jednáním banky se vložená částka dostala do dispozice žalobce A), jakožto majitele účtu, a to okamžikem, kdy na jeho účet byla připsána. Ke zmenšení jeho majetku došlo až dalším úkonem, a sice jednáním osoby, která byla vedle žalobce A) oprávněna disponovat s prostředky na účtu. Podle názoru odvolacího soudu došlo tak k přetržení příčinné souvislosti. Výběr hotovosti třetí osobou z účtu žalobce A) nebyl nutným následkem porušení povinnosti žalovaným, tato osoba byla oprávněna z účtem disponovat, žalobce A) jí takové oprávnění udělil, a to bez omezení. Navíc pak vůbec podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že žalobci A) skutečně škoda vznikla. Za situace, kdy prostředky z jeho účtu vybrala osoba jím oprávněná nelze bez dalšího učinit závěr, že byla žalobci A) způsobena škoda. Posouzení této otázky se však již týká vztahu žalobce A) a osoby, která výběr uskutečnila a jíž toto dispoziční oprávnění ke svému účtu udělil, nejde však již podle odvolacího soudu o vztah mezi žalobcem A) a žalovaným. Pokud by tedy předmětným výběrem žalobci A) škoda vznikla, což zatím nebylo prokázáno a žádné důkazy v tomto směru ani nebyly navrženy, pak taková škoda nebyla podle názoru odvolacího soudu způsobena žalovaným, nýbrž třetí osobou. Proto z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně na základě ust. §220 o. s. ř. změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Dovoláním ze dne 2. 5. 2000 napadl žalobce A) rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Zopakoval své stanovisko o hrubém porušení povinnosti žalovaného při správě cizího majetku a vyslovil zásadní nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o nedostatku (přetržení) příčinné souvislosti, resp. o neprokázané škodě vyvolané porušením povinnosti žalovaného. Podle dovolatele žalovaný totiž postupem své vlastní zaměstnankyně umožnil výběr z půl roku debetního účtu třetí osobě hned na druhý den. Žalovaný svým jednáním způsobil žalobci A) škodu tím, že mu zabránil nakládat s jeho vlastními prostředky - odepisovat je ve prospěch účtu jeho dodavatelů. Následně mu způsobil škodu tím, že tyto chybějící prostředky byl žalobce A) nucen si dodatečně a navíc opatřit. Neobstojí proto podle dovolatele tvrzení odvolacího soudu, že výběr hotovosti třetí osobou nebyl v příčinné souvislosti s jednáním banky a tudíž ani následkem porušení její povinnosti, i když se tak stalo hned na druhý den. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I. bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (dále jen „o. s. ř.\"), a že je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ust. §242 odst. 1 o. s. ř., přičemž nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. nebo i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nímž podle ust. §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad řízení se ze spisu nepodává a dovolatel je ani netvrdil.
Nejvyšší soud dále přezkoumal podle ust. §242 odst. 3, věty prvé o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který dovolatel v dovolání uplatnil a který obsahově vymezil svými shora uvedenými námitkami.
Nesprávným právním posouzením věci je třeba rozumět omyl soudu nebo nesprávnost při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou či nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Pochybení odvolacího soudu v právním posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti žalovaného a tvrzeným vznikem škody a v právním závěru o přetržení příčinné souvislosti a tím i o nenaplnění podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu pode ust. §373 obchodního zákoníku dovolací soud neshledal a s právním posouzením věci odvolacím soudem se plně ztotožnil. Dovolatel, aniž by jakýmikoli právními argumenty relevantně zpochybnil právní závěry odvolacího soudu, pouze opakoval své stanovisko o hrubém porušení povinnosti ze strany žalovaného a o příčinné souvislosti, jejiž existenci spatřoval v tom, že žalovaný svým nesprávným postupem umožnil třetí osobě výběr vložené částky z účtu žalobce A).
V tomto směru je třeba dovolatele znovu odkázat na podrobné odůvodnění uvedené v rozsudku odvolacího soudu, které je výše téměř doslovně citováno a opakovaně zdůraznit, že porušení povinnosti žalovaného spočívající v jeho nesprávném postupu při realizaci hotovostní platby nemělo samo o sobě za následek zmenšení majetku žalobce A), neboť předmětná částka byla připsána na jeho účet. Další události, při kterých mohlo dojít ke zmenšení majetku žalobce A) (např. výběr třetí osobou), mohly být porušením povinnosti žalovaného pouze umožněny, nikoliv však zapříčiněny. Přímá souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody jako jedna z podmínek odpovědnosti za škodu podle ust. §373 obchodního zákoníku není souvislostí mezi možností a výsledkem, nýbrž mezi příčinou a následkem.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř není naplněn, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, musel podle ust. §243b odst. 1, věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn v ust. §243b odst. 4 o. s. ř ve spojení s ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu