ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2326.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2326/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: J. T. s. r. o., zastoupen advokátem, proti žalovaným: 1) T.B., 2) P.B., zastoupeným advokátem, 3) M.K., zastoupené advokátem, o 3,761.958,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 23/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 2000, č. j. 18 Co 834/99-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III., IV., VI. a VII. potvrzuje. II. Ve výrocích I., II. a V. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen. III. Žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady řízení před krajským soudem ve výši 14.750,- Kč do rukou Mgr. P.R. do tří dnů. IV. Žalobce je povinen nahradit třetí žalované náklady odvolacího řízení ve výši 29.789,20 Kč do rukou JUDr. J.S. do tří dnů. V. Dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští.
Soud prvního stupně - Okresní soud v Náchodě - rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č. j. 10 C 23/99-175 rozhodl ve výroku I. tak, že zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaných společného a nerozdílného zaplacení úroku z prodlení v roční sazbě 19% z částky Kč 332.412,- za dobu od 12. 5. 1998 do 5. 7. 1998 a ve výroku II. uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci jednotlivé částky fakturované za dodávky zboží, uskutečněné v průběhu roku 1998, spolu s 19% úrokem z prodlení za příslušné doby prodlení. Ve výroku III. soud prvního stupně v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla třetí žalovaná zavázána poskytnout žalobci plnění vymezené ve výroku II. tohoto rozsudku společně a nerozdílně s prvním žalovaným, rovněž žalobu zamítl. Ve výrocích V. až VII. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobce a druhý žalovaný (ten však jen proti výroku VI. o náhradě nákladů řízení). Odvolání žalobce směřovalo proti výrokům sub III., IV. a VII. rozsudku.
Odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným.
Pokud jde o odvolání žalobce, odvolací soud konstatoval, že okresní soud obsáhlým dokazováním zjistil správně a úplně skutkový stav a odvolací soud skutková zjištění v plném rozsahu převzal a ztotožnil se rovněž s právním posouzením soudu prvního stupně.
Jádro sporu spočívalo v otázce, zda v době, kdy se uskutečnily dodávky zboží od žalobce prvému žalovanému a faktury za ně se staly splatnými (průběh roku 1998), trval ještě smluvní vztah žalovaných založený smlouvou o sdružení a odběr zboží tedy spadal do jejich společné činnosti či nikoliv, resp. zda právní vztah ze smlouvy o sdružení mezi žalovanými zanikl ke dni 1. 1. 1998, jak tvrdí žalovaní. Odvolací soud shodně s okresním soudem dovodil jednak z písemné „dohody žalovaných o ukončení sdružení ke dni 1. 1. 1998\", jednak ze svědecké výpovědi F.R., že tato dohoda byla vyhotovena a žalovanými podepsána ještě před 1. 1. 1998.
Podle názoru odvolacího soudu žalobce navrhuje důkazy, které mají oslabit důkazní prostředky, o které okresní soud svá výše uvedená skutková zjištění opřel. Tyto důkazy se však netýkají podstaty věci, tj. zániku právního vztahu, založeného smlouvou o sdružení z 1. 7. 1997, a proto je odvolací soud považoval za nadbytečné.
Pokud se žalobce dovolává toho, že z chování žalovaných a z údajů o jejich majetku, závazcích, příjmech a výdajích vyplývalo, že sdružení v průběhu roku 1998 pokračovalo ve své činnosti, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně má za to, že žalovaní 1) a 2) uváděli takto žalobce v omyl a sami připustili, že jejich počínání bylo motivováno úmyslem nepodlomit žalobcovu důvěru v možnost další obchodní spolupráce. Odvolací soud dal za pravdu žalobci, že takové počínání nelze schvalovat, ale ani to by nemohlo vyvrátit skutkový a právní závěr o skončení sdružení žalovaných.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. jako správné potvrdil (ust. §219 o. s. ř.), stejně jako žalobcem napadený výrok sub VII. o nákladech řízení.
Odvoláním nebyly napadeny výroky sub. I., II. a V. a zůstaly proto přezkumnou činností odvolacího soudu nedotčeny.
Návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl. Tvrzenou otázku zásadního právního významu, zda v případě, že věřitel není informován o zániku sdružení a setrvává v důsledku ujišťování dlužníka o trvání sdružení v dobré víře, že sdružení nadále existuje, se může účinně domáhat zaplacení svých pohledávek vůči členům bývalého sdružení, pokud vznikly i po jeho skončení, nepovažuje odvolací soud za pochybnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce, právně zastoupen, dovolání z důvodu, že ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z předpokladu, že sdružení všech tří žalovaných existovalo od 1. 7. 1997 pouze do 1. 1. 1998 a poté bylo zrušeno dohodou účastníků. Žalobce jako stěžejní obchodní partner však o tom nebyl záměrně informován a naopak byl ještě na podzim roku 1998 prvými dvěma žalovanými lstivě informován , že sdružení existuje a spolupráce trvá. Dovolatel namítá, že sdružení existovalo i po 1. 1. 1998 a provedené důkazy nemusejí být objektivní. Písemnou dohodu o ukončení sdružení si mohli žalovaní sepsat kdykoli později, a svědek Ing. R., který byl účetním a daňovým poradcem žalovaných, měl zájem jim pomoci. Buď žalovaní podepsali dohodu o ukončení sdružení, ale nemínili svůj úkon vážně, anebo měli skutečně vůli sdružení zrušit, ale vzápětí neformálně v činnosti pokračovali, čímž sdružení znovu vzniklo. Kromě toho žalobce již v řízení dovozoval též třetí možnost, že písemná dohoda o zániku sdružení byla vyhotovena následně, kdežto sdružení v roce 1998 nadále trvalo. Na podporu tohoto svého přesvědčení žalobce navrhl provést řadu dalších důkazů, a to zprávy z finančního úřadu, svědectví nezaujatých svědků, podklady o hospodaření sdružení, účetnictví a daňová přiznání žalovaných atp. Odvolací soud tyto důkazy odmítl provést.
Dovolatel s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí s tím, že žalovaní přišli s0 tvrzením o zániku sdružení až dodatečně a nebylo by proto spravedlivé neprovést důkazy, které směřují k oslabení učiněných zjištění, jak připustil i odvolací soud.
Dovolatel uzavírá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a navrhuje proto, aby je dovolací soud zrušil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího vydaným přede dnem nabytá účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje stanovené formální a obsahové náležitosti (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se na prvním místě musel zabývat tím, zda je dovolání přípustné, poněvadž podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
246
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. pro hrubé vady řízení, tzv. „zmatečnosti\", přičemž k takovým vadám musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (ust. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady dovolatel netvrdí a ani se ze spisu nepodávají.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné v případě podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tato procesní situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, v daném případě nenastala. Dovolání podle cit. ustanovení tudíž přípustné není.
Dovolatel se výslovně dovolává ust. §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutím či otázkou zásadního právního významu může být tedy jen otázka právní (jiná otázka, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, neumožňuje založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se jedná nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní významu. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na celou třídu případů stejného druhu). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře) nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu tak představuje odlišné, „nové\" řešení této právní otázky).
O uvedenou procesněprávní situaci v posuzovaném případě nejde.
Dovolatel sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak v zásadě se domáhá, aby byly provedeny v řízení další jím navrhované důkazy, což je ovšem otázkou skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení.
Pokud se jedná o dovolatelem formulovanou otázku zásadního právního významu, zda věřitel, setrvávající v důsledku ujišťování dlužníka v dobré víře o pokračující existenci sdružení, se může účinně domáhat zaplacení svých pohledávek vůči členům sdružení, resp. bývalého sdružení, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §239 o. s. ř. proto, že tato otázka pro rozhodnutí v daném případě nemá žádný význam, rozhodující otázkou bylo, zda sdružení existovalo či nikoliv.
Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §146 odst. 2 věta první v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když žalobce jako dovolatel neměl úspěch, přičemž žalovaným v řízení o dovolání podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. září 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
247
předseda senátu