ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2411.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2411/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce I., spol. s r. o., proti žalovanému P. B., o zaplacení částky 8 482 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 542/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 1999, č. j. 5 Co 774/99-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 2. prosince 1998, č. j. 6 C 542/98-36 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 8 482 Kč s 18% úrokem z prodlení od 9. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu na dodávku a výrobu dveří. Tuto smlouvu posoudil jako smlouvu o dílo podle §536 odst. 1 občanského zákoníku. Strany se ve smlouvě dohodly, že objednatel zaplatí zhotoviteli do 30. 4. 1997 zálohu ve výši 10 000 Kč s tím, že doplatek bude proveden při předání výrobku v hotovosti na základě konečné faktury. K předání výrobku došlo dne 18. 7. 1997, přičemž faktura byla vystavena dne 8. 7. 1997. Žalovanému tedy nejpozději ke dni 18. 7. 1997 vznikla povinnost uhradit doplatek žalované částky, tedy 8 482 Kč.
Odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. dubna 1999, č. j. 5 Co 774/99-52, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen postupem podle §47 odst. 2 o. s. ř. dne 20. 12. 1998. Lhůta pro podání odvolání pak uplynula dne 4. 1. 199. Odvolání bylo osobně doručeno soudu prvního stupně dne 8. 1. 1999, tedy opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že dovolání je podáváno z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný namítl, že výzvu k vyzvednutí zásilky neobdržel ani 16. 12. 1998, ani 17. 12. 1998. Tuto výzvu obdržel později a ihned si šel zásilku na poštu vyzvednout. Dále uvedl, že pracuje jako soukromý podnikatel. V době, kdy je roznášena pošta, není nikdy doma zastižen a pro doporučené zásilky si vždy chodí na poštu. Běžně se stává, že se výzva k vyzvednutí zásilek objeví ve schránce po pěti i více dnech a stalo se i to, že byl balík či dopis vrácen odesílateli, protože si zásilku adresát nevyzvedl, neboť o ní nevěděl. Jsou případy, kdy je žalovanému schránka vybrána se vším, co v ní je, a dochází i k omylu, že občan ve vedlejší ulici, který má příjmení od B obdrží zásilku pro žalovaného do své schránky. Není průkazné, kdy byl žalovaný skutečně uvědoměn o tom, že si má zásilku vyzvednout. Žalovaný se připravoval na podání odvolání, má připravený znalecký posudek k doplnění odvolání, bylo by proto absurdní, aby si rozsudek nevyzvedával. Na dotaz odvolacího soudu, zda se v době doručování zásilky zdržoval doma, odpověděl, že se domnívá, že ano. Při své vytíženosti to však nemohl zodpovědět bez přípravy a poznámek, když z titulu svého podnikání je na cestách velmi často, protože služebně dojíždí za obchody do P., R. i N. Dodatečně zjistil, že v tomto období skutečně podnikl několik služebních cest, dokonce pobyl nějaký čas mimo domov z rekreačních důvodů. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 24. 11. 1999 pak žalovaný soudu předložil „Potvrzení„ svého bratra V. B. z 15. 10. 1999, podle něhož žalovaný užíval byt pro rekreanty v jeho domě v B. v době od 15. 12. 1998 do 30. 12. 1998.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani žalovaný netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě tento dovolací důvod naplněn není. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z údajů doručenky na č. l. 37 verte a z přednesu žalovaného při jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 1999 (č. l. 50). Při tomto jednání žalovaný uvedl, že se od poloviny prosince 1998 do konce roku 1998 zdržoval ve svém bydlišti, nebyl ani nikde na návštěvě, ani v nemocnici, ani neměl dovolenou, nebyl nikde mimo bydliště. Dále uvedl, že není schopen uvést přesné důvody, proč si rozsudek soudu prvního stupně vyzvedl až dne 30. 12. 1998. Stalo se tak zřejmě proto, že mu chodí zásilek mnoho, na poštu nechodí každý den, jde tam třeba jednou za týden. Mohlo to být způsobeno i tím, že byl předvánoční čas.
Není však dán ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolací soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud k prokázání důvodů dovolání doplnil dokazování prostřednictvím soudu prvního stupně a dožádaného Okresního soudu v Domažlicích výslechem žalovaného, svědka V. B., bratra žalovaného, a svědkyně J.H., poštovní doručovatelky, která žalovanému doručovala rozsudek soudu prvního stupně.
83
Z výslechu J.H. dovolací soud zjistil, že zásilku doručovala dne 16. 12. 1998 na adresu žalovaného. Protože v době doručování na adrese žalovaného nebyl nikdo přítomen, zanechala výzvu, že mu nemohla být doručena úřední písemnost s doručenkou do vlastních rukou. Na výzvě bylo uvedeno, že se doručovatelka dostaví druhý den, tj. 17. 12. 1998, kdy tam byla ve stejnou hodinu, jako obvykle, mezi osmou až devátou hodinou. Opět nikdo neotevřel a proto zanechala vyrozumění, kde bylo uvedeno, kde je zásilka uložena, jaká pošta a úřední hodiny.
Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že výzvu k vyzvednutí zásilky obdržel dne 30. 12. 1998 a ihned si šel zásilku vyzvednout na poštu. Výzva byla klasická s proužkem, jakou používá Č.p. . Výzvu si vyzvedl v „kastlíku\". V době od 15. 12. 1998 do 30. 12. 1998 byl u bratra a vrátil se 30. 12. 1998. U bratra byl sám. U odvolacího soudu uvedl, „že se domnívá, že byl doma„, bylo to už po roce a žalovaný si neuvědomil, kde se v té době zdržoval. Jiné důkazy k prokázání svého tvrzení nenavrhl. Svědek V.B. uvedl, že žalovaný byl v době od 15. 12. 1998 do Silvestra u něho, kde užíval byt pro rekreanty. Datum přesně neví, ale pokud podepsal potvrzení na čl. l. 66, tak to odpovídá skutečnosti. Žalovaný u něho byl sám. Pochybuje, že by mu mohl někdo další potvrdit, že u něho byl.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. je do vlastních rukou třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v rozhodné době v souladu s ustanovením §47 odst.2 o. s. ř. vyhláška č.78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č.58/1991 Sb. (poštovní řád).
Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst.2, §204 odst.1 a §218 odst.1 písm. a/ o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je.
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
V daném případě žalovaný neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že neobdržel výzvu o novém doručení zásilky a vyrozumění o uložení zásilky na poště, a toto své tvrzení neprokázal. Jeho tvrzení bylo naopak vyvráceno výpovědí svědkyně J.H. Žalovaný si i protiřečí, pokud na jedné straně tvrdí, že tuto výzvu a vyrozumění neobdržel a na straně druhé uvádí, že se do svého bydliště vrátil až dne 30. 12. 1998, téhož dne si z poštovní schránky vyzvedl vyrozumění o uložení zásilky na poště a tuto si téhož dne vyzvedl.
Dovolací soud dospěl i k závěru, že žalovaný neprokázal ani skutečnost, že by se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně v místě doručování nezdržoval. Jeho výpověď, že se v době od 15. 12. 1998 do 30. 12. 1998 zdržoval u svého bratra v Babyloně považuje dovolací soud za nevěrohodnou, neboť žalovaný své tvrzení neustále měnil. Při jednání odvolacího soudu dne 7. dubna 1999, tedy necelé čtyři měsíce po rozhodné době (nikoliv tedy po více jak roce, jak žalovaný uváděl ve své výpovědi dne 5. 4. 2001) uvedl, že se v té době zdržoval doma. Ani v dovolání, jež bylo sepsáno dne 10. 6. 1999, si žalovaný na okolnost, že se v době 15 dnů v průběhu vánoc roku 1998 zdržoval u svého bratra, nevzpomněl. Tuto skutečnost si uvědomil až dne 15. 10. 1999 (tedy až po deseti měsících), kdy bylo sepsáno shora označené potvrzení, podle něhož se měl v té době zdržovat u svého bratra, a to dokonce jako obvykle. Další důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, kromě výslechu svého bratra, nenavrhl. Za nevěrohodnou považuje dovolací soud z výše uvedených důvodů i výpověď svědka V.B., přičemž v této souvislosti dovolací soud přihlédl i k tomu, že jde o výpověď blízkého příbuzného žalovaného.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit údaje uvedené na doručence na čl. l. 37 verte a nepodařilo se mu prokázat, že se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně v místě doručování nezdržoval. Za této situace pak dovolací soud dovodil, že závěr odvolacího soudu, že účinky doručení rozsudku soudu prvního stupně nastaly dnem 20. 12. 1998, je správný. Správný je pak i závěr odvolacího soudu, že odvolání žalovaného bylo podáno opožděně, neboť patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§204 odst. 1 o. s. ř.) uplynula dne 4. 1. 1999 a odvolání bylo podáno až dne 8. 1. 1999.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. května 2001
84
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu