ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2439.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2439/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: Z. z. v O., zast. advokátem, proti žalované: D.H., zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 4/95, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 1996, č. j. 15 Co 355/95-105, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 1996, č. j. 15 Co 355/95-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 1996, č. j. 15 Co 355/95-105, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 1996, č. j. 15 Co 355/95-115, se v bodech II. a III. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 1. 1996, č. j. 15 Co 355/95-105 zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1995, č. j. 60 C 4/95-16 ve výroku o doplacení soudního poplatku ze žaloby (bod I. výroku), dále změnil uvedený rozsudek v zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení tak, že „odpůrkyně je povinna vyklidit nebytové prostory v budově pavilonu zkolaudovaného rozhodnutím stavebního úřadu bývalého ObNV Ostrava 2, zn. Výst. 1737/79-Gr ze dne 29. 5. 1979 pod č. 6 a dosud nezapsaného v katastru nemovitostí, stojícího na pozemku kat. území na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v O., a to čtvrtkruhovou prosklenou přístavbu přiléhající k západní části I. nadzemního podlaží pavilonu, včetně vstupního vestibulu této přístavby, obojí o výměře 162,24 m2 a tyto vyklizené nebytové prostory předat navrhovateli do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku\", přičemž přiznal žalobci proti žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve prospěch žalobce (bod III. výroku, ve znění opravného usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 1996, č. j. 15 Co 355/95-115).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která přejal za správná, shodně se soudem prvního stupně usoudil, že mezi žalobcem jako příspěvkovou organizací a žalovanou došlo k uzavření platné smlouvy dne 30. 3. 1993 ve znění pozdějších dodatků, podle ust. §829 a násl.občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších novel) o sdruženém provozu výstavní expozice terarijních zvířat, umístěné ve výukovém pavilonu inv. č. 2815/123, k němuž má žalobce právo hospodaření, stojícím na pozemku - ostatní plocha, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O., obec O. Rovněž shodně se soudem prvního stupně kvalifikoval odvolací soud podání žalobce ze dne 21. 6. 1994 adresované žalované a označené jako „odstoupení od smlouvy\" podle jeho obsahu tak, že v něm žalobce projevil vůli vystoupit ze sdružení z vážných důvodů podle ust. §838 odst. 1, věty druhé, občanského zákoníku. Na rozdíl od právního názoru soudu prvního stupně, podle kterého změnou právní úpravy daně z přidané hodnoty, kdy se žalobce stal plátcem daně pouze na základě existence smlouvy o sdružení, nedošlo k vážnému zhoršení ekonomické situace žalobce a tím i k vážnému důvodu pro jeho vystoupení ze sdružení, dovodil odvolací soud, že na straně žalobce existovaly vážné důvody, zhoršující jeho majetkovou situaci, právě v důsledku změny zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to provedenou novelou zák. č. 196/1993 Sb. Odvolací soud konstatoval, že majetkový dopad této změny daňové úpravy na žalobce představoval částku okolo půl milionu korun v jeho neprospěch. Protože další trvání smluvního vztahu mezi účastníky bylo tou skutečností, která bránila žalobci dosáhnout zrušení své registrace plátce DPH, přičemž se mu nepodařilo dohodnout se žalovanou jiné řešení, je třeba podle odvolacího soudu jeho úkon ze dne 21. 6. 1994 považovat za platné vystoupení ze sdružení, odůvodněné právě těmito vážnými důvody. Proto odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení shora uvedených nebytových prostor vyhověl.
Dovoláním ze dne 15. 5. 1996 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání spatřovala v naplnění podmínek ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že z neúplných, resp. nesprávných skutkových zjištění vyvodil nesprávný právní závěr o tom, že žalobce opravňovaly k vystoupení ze sdružení vážné důvody. Dovolatelka namítla, že prokázaná škoda vzniklá žalobci jako plátci DPH činila za 3. čtvrtletí 1994 pouze částku 42.898,- Kč, nikoli půl milionu korun, jak konstatoval odvolací soud, přičemž DPH není ani nákladovou, ani výnosovou položkou účetnictví. Poukázala na jiné podnikatelské aktivity žalobce, podnikajícího na základě živnostenských oprávnění, pro které by měl být plátcem DPH i při neexistenci smlouvy o sdružení. Odvolací soud podle dovolatelky pominul, že uzavřením expozice z viny žalobce vznikla rovněž škoda a nezabýval se nepravdivým tvrzením žalobce, že po vystoupení ze sdružení snížil vstupné. Dále dovolatelka uvedla, že smlouva měla zabezpečit i zvýšení příjmů žalobce z prodeje odchovaných zvířat, přičemž pro nedodržení smlouvy musely být chované exempláře rozprodány, což způsobilo žalobci škody, které nikdo nevyčíslil. Konečně dovolatelka upozornila, že i jí vznikly statisícové škody zrušením expozice a zmařením podnikatelského záměru. V závěru dovolání dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v jednovětném vyjádření k dovolání žalované navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto z důvodů uvedených v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dále jen „o. s. ř.\") a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje potřebné náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
I když dovolatelka v dovolání uvedla, že odvolací rozsudek napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání nepochybně vyplývá, že nesměřuje proti bodu I. výroku odvolacího rozsudku, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalobci uložena povinnost k doplacení soudního poplatku ze žaloby. Proto dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i při své přezkumné činnosti podle ust. §242 odst. 1 o. s. ř., vycházel z toho, že dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu pouze v další části, tj. v bodech II. a III. výroku.
139
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je v daném případě přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti, jsa vázán rozsahem, ve kterém byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.), nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda rozsudek odvolacího soudu netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Takové vady řízení však dovolatelka netvrdila a ze spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodů uplatněných v dovolání, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), tedy z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. tím, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, protože pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo protože v hodnocení důkazů je logický rozpor. Obdobně to platí i pro to, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, k čemuž má soud při hodnocení důkazů pečlivě přihlížet (§132 o. s. ř.). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Skutková zjištění, která odvolací soud přejal z rozsudku soudu prvního stupně za správná a ze kterých posuzoval existenci smlouvy o sdružení, včetně úkonu vystoupení žalobce ze sdružení, jakož i existence vážných důvodů, opravňujících žalobce ze sdružení vystoupit, mají v podstatné části oporu v dokazování provedeném před soudem prvního stupně. Shora podrobně uvedené námitky dovolatelky o tom, že některé skutečnosti odvolací soud nezjistil správně, některými se nezabýval a některé pominul, se buď netýkají podstatných skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného práva nebo se netýkají skutečností, jež by vyplývaly z provedeného dokazování nebo jež by v řízení jinak vyšly najevo.
Protože dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu v jeho skutkovém zjištění, které v podstatné části vycházelo z provedeného dokazování, musel konstatovat, že uplatněný dovolací důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není naplněn.
K opačnému závěru však dospěl dovolací soud v případě důvodu uplatněného dovolatelkou podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., totiž, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Považoval odvolací soud za vážný důvod, opravňující žalobce podle ust. §838 odst. 1, věty druhé občanského zákoníku ze sdružení vystoupit, skutečnost, že v důsledku novelizace zákona o dani z přidané hodnoty byl žalobce postižen nepříznivou majetkovou situací jako plátce daně proto, že byl účastníkem smlouvy o sdružení, která mu bránila dosáhnout zrušení registrace plátce daně, pak se dovolací soud nemůže s tímto právním posouzením ztotožnit.
Podle ust. §838 odst. 1 občanského zákoníku každý účastník může ze sdružení vystoupit, ne však v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta. Toto ustanovení nepochybně předpokládá, že každé vystoupení účastníka ze sdružení před dosažením sjednaného účelu je citelným zásahem, majícím dopad nejen na dosažení sjednaného účelu, nýbrž i na majetkové poměry, resp. podnikatelské záměry účastníků sdružení. Proto cit. ust. občanského zákoníku ve své první větě omezuje možnost účastníka ze sdružení vystoupit jak z hlediska časového, tak i z hlediska ochrany ostatních účastníků sdružení před možnou újmou. Tato omezení však neplatí, jde-li o vystoupení účastníka ze sdružení podle věty druhé cit. ust. občanského zákoníku, tedy o vystoupení z vážných důvodů. Z toho lze vyvodit, že vážné důvody, opravňující účastníka ze sdružení vystoupit bez ohledu na vhodnost doby a újmu způsobenou tím ostatním účastníkům sdružení, musejí svou závažností a důležitostí převažovat negativní (nepříznivé) dopady na situaci ostatních účastníků sdružení. Vážné důvody pro vystoupení účastníka ze sdružení mohou spočívat jak v událostech na straně účastníků, tak ve vnějších okolnostech, majících dopad na dosažení sjednaného účelu sdružení. Vždy však musí jít o takový důvod, pro který i přes újmu způsobenou ostatním účastníkům nelze na vystupujícím účastníkovi spravedlivě požadovat, aby ve sdružení dále setrvával.
Takovým vážným důvodem však nemůže být změna právní úpravy daňové povinnosti účastníka, resp. skutečnost, zda účastník sdružení je či není plátcem daně, nebo dokonce okolnost, že další setrvání účastníka ve sdružení mu brání dosáhnout zrušení jeho registrace jako plátce daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně vyložil otázku závažných důvodů opravňujících účastníka k vystoupení ze sdružení podle ust. §838 odst. 1, věty druhé občanského zákoníka, které na daný případ nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání podané z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 1, věty za středníkem a odst. 2, věty prvé o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude při posuzování závažných důvodů pro vystoupení žalobce ze sdružení podle ust. §838 odst. 1, věty druhé občanského zákoníku právní názor vyslovený dovolacím soudem pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2001
140
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu