ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2571.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2571/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: F.n.m. Č.r., zastoupen advokátkou, proti žalovanému: C.Š., podnikatel, zastoupen advokátem, o 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Královém pod sp. zn. 25 Cm 417/94, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2000, čj. 1 Cmo 25/99 - 179, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.725,- Kč, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že zní: a) Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku Kč 225.000,- s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 16. 7. 1992 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku Kč 42.605,- na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku Kč 20.800,- na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1998 čj. 25 Cm 417/94 - 150 bylo v předmětné věci rozhodnuto, že žaloba o zaplacení 225.000,- Kč s přísl. se zamítá a žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud znovu provedl důkaz kupní smlouvou a zápisem ze dne 10. 7. 1992 a vyšel ze zjištění, že dne 22. 5. 1992 uzavřel žalovaný jako prodávající s žalobcem jako kupujícím smlouvu č. 013/92, kterou je třeba podle jejího obsahu posuzovat jako smlouvu o prodeji podniku. V článku IV. této smlouvy bylo dohodnuto, že hodnota majetku uvedeného v článku II. smlouvy činí podle schváleného privatizačního projektu č. 3478 částku Kč 1,510.000,- a že takto stanovená kupní cena představující cenu ke dni 31. 12. 1991, bude aktualizována podle účetní závěrky provedené k 31. 5. 1992 - účetní stav ke dni 31. 5. 1992. Upřesnění ceny bude provedeno do 30. 6. 1992, v této lhůtě bude upřesněná kupní cena sdělena prodávajícímu a současně mu předány i písemné podklady (účetní závěrka a další doklady dle požadavku prodávajícího). Takto upřesněná kupní cena pak bude zaplacena do 15. 7. 1992 kupujícím jednorázově prodávajícímu. V článku V. smlouvy bylo dále dohodnuto, že v případě, že kupující nedodrží lhůtu pro zaplacení kupní ceny uvedenou v článku IV. smlouvy, zaplatí kupující prodávajícímu za každý den prodlení úrok z dlužné částky ve výši 0,05% a v článku X. pak, že smlouva nabývá účinnosti dnem 1. 6. 1992.
Odvolací soud dále zjistil, že dne 10. 7. 1992 byl sepsán zápis o předání a převzetí majetku, který podepsal E., s. p. Ch., žalobce a žalovaný, v němž se mj. uvádí, že dne 22. 4. 1992 byl schválen privatizační projekt s. p. E.Ch. Součástí tohoto projektu je i přímý prodej střediska dopravy s. p. E. žalovanému. Žalovaný v zápise prohlašuje, že je mu znám technický stav všech převáděných věcí, které si podrobně a osobně prohlédl, a že za převáděné věci uhradí žalobci jejich cenu, která byla stanovena na částku Kč 1,510.000,- a to po jejím aktualizování dle provedené účetní závěrky, přičemž mu žalobce sdělí aktualizovanou cenu nejpozději do 15. 7. 1992. V zápisu bylo dále uvedeno, že jeho součástí je jako příloha III. účetní závěrka střediska dopravy s. p. E. ke dni 31. 5. 1992. Z ní vyplývá, že cena převáděného majetku činí částku 1,735.000,-. Dne 10. 7. 1992 zaplatil žalovaný žalobci kupní cenu pouze ve výši Kč 1,510.000,-.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky F.n.m. jako prodávajícím a C.Š. jako kupujícím bylo uzavřena smlouva č. 013/92 ze dne 22. 5. 1992 o prodeji podniku podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění zák. č. 92/1992 Sb. a příslušných ustanovení obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo středisko dopravy s. p. E. Ch. Mezi účastníky došlo k dohodě o stanovení kupní ceny ve smlouvě o prodeji podniku postupem podle ust. §482 obch. zák. Před dohodnutým datem účinnosti smlouvy 1. 6. 1991 byla cena v souladu s článkem IV. smlouvy aktualizována podle účetní závěrky provedené ke dni 31. 5. 1992 na částku Kč 1,735.000,- a tato účetní závěrka byla součástí zápisu o předání a převzetí majetku z 10. 7. 1992, v němž se žalovaný zavázal k zaplacení ceny do 15. 7. 1992. Jelikož žalobci vzniklo k tomuto dni právo na zaplacení doplatku ceny ve vymáhané výši 225.000,- Kč, odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žalobě vyhovuje včetně sjednaného úroku z prodlení 0,05% z nezaplacené částky podle článku V. smlouvy za dobu od 16. 7. 1992 do zaplacení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání opírá o důvody podle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu že smlouva č. 013/92 je smlouvou o prodeji podniku nebo jeho části, neboť nesplňuje zákonné znaky takové smlouvy. Podle jeho názoru jde o smlouvu o prodeji části majetku podle §28 odst. 1 písm. g) zák. č. 92/1991 Sb. ve znění zák. č. 92/1991 Sb., když jejím předmětem byl přesně vymezený majetek nemovitý podle přílohy č. 1 a majetek movitý podle přílohy č. 2. Dovolatel odkazuje na znění článku II. smlouvy, kde je výslovně uveden prodávaný majetek, a to stavební a pozemkové parcely a budovy podle inventárních čísel. Rovněž v čl. III. smlouvy se uvádí prodej a koupě nemovitého a movitého majetku, nikoli další práva a jiné majetkové hodnoty, jak to má na mysli ust. §476 odst.1 obch. zák. Také v účetním výkazu majetku, označeném jako „Súvaha“, který byl předložen až dne 10. 7. 1992 při zápisu o předání majetku, nejde o podnik nebo jeho část. Ze zápisu nevyplývá, že by žalovaný převzal středisko dopravy jako provozní jednotku, ale je tu jednoznačně určeno, že se předává a přejímá konkrétní majetek, dle přílohy č. 1 a 2 ke smlouvě. O jednotku nešlo, protože nebylo prokázáno, že by samostatně hospodařila a vedla samostatné účetnictví. Byly prodány jen některé objekty střediska dopravy, s většinou majetku nemělo středisko nic společného (např. kompresorovna, vodojemy, trafostanice a většina pozemků). Středisko dopravy bylo umístěno v jiných objektech a bylo funkční i po uzavření předmětné smlouvy.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nezkoumal a právně nehodnotil předloženou „súvahu“, zda jde o „účetní závěrku“, která má náležitosti podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, zda vypovídá o tom, že jde skutečně o účetní jednotku a zda jde o doklad, podle kterého má být aktualizována kupní cena.
Odvolací soud tudíž nesprávně právně kvalifikoval smlouvu jako smlouvu o prodeji podniku, ačkoli - podle názoru dovolatele - je typickou kupní smlouvou podle ust. §588 an. obč. zák.
Dále dovolatel vznáší námitku, že v článku IV. smlouvy bylo dohodnuto, že kupní cena bude upřesněna do 30. 6. 1992, dosud však cena prodávajícím upřesněna nebyla. V zápisu z 10. 7. 1992 se uvádí, že podrobná úprava práv a povinností mezi účastníky ve věci převodu vlastnictví bude stanovena v navazující kupní smlouvě. Taková smlouva však dosud žalobce předložena nebyla, ani nebyl předložen dodatek ke smlouvě ze dne 22. 5. 1992, a pravděpodobně kupní cena nebyla upřesněna proto, že nebyla zpracována kompletní účetní závěrka. Kupující nemohl považovat „súvahu“ za doklad pro aktualizaci kupní ceny, protože tento doklad byl vyhotoven s. p. E. a nebyl potvrzen žalobcem, s nímž je žalovaný v právním vztahu. Celý článek V. předmětné smlouvy je přinejmenším neurčitý a nesrozumitelný.
Dovolatel uvádí, že doklad zvaný „súvaha“ není účetní závěrkou a ani z něj není zřejmé, že by byl oceněn majetek, který je předmětem prodeje. Naopak je v tomto dokladu uveden majetek, a to zásoby, který nebyl vůbec předmětem kupní smlouvy a ani nebyl obsažen v zápise ze dne 10. 7. 1992 o předání a převzetí. Ze smlouvy ani ze zápisu nelze dovodit, že žalovaný se zavázal uhradit upřesněnou resp. aktualizovanou cenu. Pouze vzal na vědomí, že cena bude upřesněna. To, že „súvaha“ nemá povahu upřesnění kupní ceny, vyplývá i z výpovědi svědka Ing. Josefa Kačera u soudu prvního stupně dne 13. 7. 1998, který navíc nedovedl vysvětlit položku zásob a prohlásil, že žádné zásoby nebyly předmětem předání. Zásoby ostatně nebyly ani předmětem kupní smlouvy. Číselné vyjádření zásob v „súvaze“ naopak kupní cenu zvyšuje neoprávněně.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a zároveň žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzeními žalovaného. Na prvním místě uvádí, že i když smlouva č. 013/92 z 22. 5. 1992, uzavřená mezi účastníky, je nazvána „kupní smlouva“, jedná se svým charakterem o smlouvu o prodeji podniku. Odvolává se na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 9 Cmo 320/96, publikované v časopise Právní praxe v podnikání č. 4/97 a čj. 1 Cmo 47/97 - 54, v nichž se dovozuje, že i vztahy smlouvami při privatizaci výslovně neupravené se řídí jednotlivými ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. Poukazuje dále i na rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 3. 2000 čj. 32 Cdo 1693/99 - 74, týkající se rovněž smlouvy obdobné smlouvě o prodeji podniku.
Žalobce zvláště odkazuje na způsob stanovení kupní ceny v článku IV. předmětné smlouvy, uzavřené mezi účastníky. Z tohoto ujednání vyplývá jednoznačně, že úmyslem stran bylo sjednat aktualizovanou kupní cenu, která odpovídá účetnímu stavu ke dni 31. 5. 1992. Taková dohoda odpovídá jak zák. č. 92/1991 Sb., tak i ust. §482 obch. zák.
Žalobce dále uvádí, že účetní závěrka, na základě níž se aktualizovala kupní cena, musela být podložena inventarizacemi majetku a závazků podle §29 odst. 1 a §30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Inventarizace se prováděly za účasti zástupce podniku, nabyvatele privatizovaného majetku a pracovníka pověřeného vystupovat za Fond. To vyplývalo z Postupu v účetnictví a z Opatření, kterým se stanoví postup v účetnictví na základě schváleného privatizačního projektu, jež vydalo Ministerstvo financí a publikovalo ve Finančním zpravodaji č. 4 - 5 a 6/1992. Kupující znal výši aktualizované kupní ceny v den podpisu zápisu o předání majetku, neboť přílohou tohoto zápisu byla jak účetní závěrka k 31. 5. 1992, tak i přehled o majetku privatizované jednotky a žalovaný dokonce obě tyto přílohy podepsal a opatřil razítkem. Přitom zápis o předání majetku nemůže být pokládán za dodatek ke smlouvě, měnící obsah smlouvy. Účel zápisu plyne z ust. §19 an. zák. č. 92/1991 Sb., je jím předání věcí zahrnutých do privatizovaného majetku.
Žalobce zdůrazňuje, že skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, soud dospěl správně k názoru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prodeji (části) podniku a že byla dohodnuta i aktualizovaná kupní cena a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení nedoplatku kupní ceny ve vymáhané výši.
Námitky žalovaného považuje žalobce za účelové a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu cit. ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud konstatuje, že v daném případě nejsou naplněny předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Dovolatel konkrétně neuvádí, v čem spatřuje naplnění tohoto důvodu dovolání. Pokud dovolatel napadal závěry odvolacího soudu, týkající se smlouvy o prodeji (části) podniku, že šlo o podnik resp. jeho část a dovolatel tvrdí naopak, že nešlo o provozní jednotku či účetní jednotku (středisko dopravy), pak tyto námitky jsou skutkově zcela irelevantní a netýkají se podstaty věci, jak vyplyne i z následujícího právního hodnocení.
Dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož se dovolatel rovněž dovolává, záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V tomto směru dovolatel namítá, že předmětná smlouva mezi účastníky č. 013/92 není smlouvou o prodeji podniku nebo jeho části, nýbrž je kupní smlouvou podle ust. §588 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.).
Dovolací soud dovozuje, že nejen formální označení, ale ani typologie podle obsahu smlouvy sjednané mezi účastníky není v posuzovaném případě rozhodná.
Rozhodující je samotný právní obsah smlouvy, tj. práva a povinnosti pro toho či onoho účastníka ze smlouvy vyplývající, a to za předpokladu, že je v souladu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (tzv. „zákon o velké privatizaci“). Zákon o velké privatizaci jako zvláštní předpis (lex specialis) má v daném případě přednost a proto i pro prodej podniku, popř. jeho části platí v prvé řadě ustanovení §12 odst. 2 písm. b), §14 odst. 1, §15 až 20 zákona o velké privatizaci a ustanovení obchodního zákoníku jako předpis obecný (lex generalis) se použijí jen subsidiárně (podpůrně). Podle cit. ustanovení zákona o velké privatizaci se ovšem převádí i nemovitý a movitý majetek bez zřetele na to, zda představuje podnik či část podniku ve smyslu organizačním.
Jestliže tudíž byla v posuzovaném případě mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, záleží jen na tom, jaký majetek byl převeden a za jakých podmínek, určených ve smlouvě. Byl-li proto v kupní smlouvě č. 013/92 ze dne 22. 5. 1992 hmotný majetek přesně specifikován s tím, že kupní cena bude aktualizována podle účetní závěrky k 31. 5. 1992, byl žalovaný zavázán takovou kupní cenu zaplatit.
Na povinnost žalovaného zaplatit žalobci aktualizovanou kupní cenu podle ustanovení kupní smlouvy nemůže mít vliv, zda tzv. „súvaha“ má povahu účetní závěrky podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví a že tento doklad byl vyhotoven třetí osobou (s. p. E.), jak dovolatel namítal. Tzv. „súvahu“ účastníci akceptovali jako součást zápisu o předání a převzetí z 10. 7. 1992, a to jako doklad o účetní závěrce, i když ovšem sám zápis měl pouze účinky podle ust. §19 odst. 1 zákona o velké privatizaci. Okolnost, že cit. zápis neměl konstitutivní účinky smlouvy popř. dodatku ke smlouvě, je nerozhodná, poněvadž relevantní je jen obsah kupní smlouvy č. 013/92 z 22. 5. 1992.
Rovněž aktualizovaná kupní cena 1,735.000,- Kč, z níž rezultuje nárok žalobce na doplatek 225.000,- Kč, odpovídá účetnímu stavu k 31. 5. 1992 v souladu s ujednáním v kupní smlouvě, a proto nelze vyhovujícímu rozhodnutí odvolacího soudu vytknout pochybení, když ani právní posouzení typu smlouvy se předmětného nároku nikterak nemohlo dotknout.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako neúspěšný dovolatel je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalobce, spočívající v právním zastoupení, a to za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu a jeden paušál hotových výloh 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. tarifu. Tarifní hodnotu, z níž Nejvyšší soud vyšel při určení výše odměny za vyjádření dovolání tedy ve sporu o úhradu peněžitého plnění, tvoří nejen ono peněžité plnění, nýbrž i jeho příslušenství (úroky z prodlení) v době započetí úkonu právní služby (tedy ke dni 8. 9. 2001). Jde o úrok 0,05 % denně z prodlení z částky 225.000,- Kč za dobu od 16. 7. 1992 do 8. 9. 2001. Uvedený úrok za popsané období činí 334.575,- Kč. Podle §7 vyhlášky tak sazba mimosmluvní odměny činí 6.100,- Kč. Výše mimosmluvní odměny z částky 225.000,- Kč se rovná částce 5.825,- Kč. Celková výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v této věci tedy činí 12.000,- Kč a to společně s paušální náhradou ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), Nejvyšší soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení v tomto rozsahu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. října 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu