ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2685.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2685/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr., Z. Krčmáře v právní věci žalobce S. o. u. z., U. z. a O. u. p. L., proti žalovanému Z. d. H., zast. advokátem, o 32.271,54 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2000, č.j. 11 Co 51/99-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 20.10.1998, č.j. 10 C 974/93-112, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci žalovanou částku 32.271,54 Kč, s 3 % úrokem z prodlení od 30.7. 1993 do zaplacení, jako náhradu nákladů spojených s výukou žákyně M.V.
Odvolací soud doplnil řízení výslechem svědkyně M.V., obsahem třídních knih, obsahem dokladů o odebraném stravném s podpisy uvedené učnice a po provedení těchto důkazů vzal za prokázané, že učnice V. vyúčtovanou stravu, tj. snídaně, svačiny, obědy, odpolední svačiny a večeře v období, které je předmětem sporu, odebrala. Na učilišti ve M. L.byla internátně ubytována a celodenně se na učilišti stravovala. Odvolací soud uzavřel, že požadované náklady podle faktur odpovídají množství a rozsahu plnění, které učnice V. skutečně odebrala. Při fakturaci žalobce, resp. jeho právní předchůdce postupoval v souladu s metodikou I.v.P. Pasivní legitimace žalovaného vyplývá z jeho právního nástupnictví po Z.d. , se sídlem v H., když členská schůze tohoto družstva dne 31.5.1991 rozhodla, že „ostatní závazky, t.j. výslovně neřešené, převzalo Z.d.H.
Podle §9 odst. 1 a 3 zákona č. 162/1990 Sb., členská schůze rozdělovaného družstva určí, jak se družstvo rozdělí, jak se rozdělí jeho majetek a závazky. Majetek a závazky rozdělovaného družstva přecházejí na nová družstva dnem, ke kterému byla zapsána do podnikového rejstříku. Je nepochybné, že Z.d. se sídlem v H. mělo závazek, týkající se učnice V., vyplývající z §12 zákona. č. 29/1984 Sb., ve znění zák. č. 171/1990 Sb., a že tento závazek přešel na žalované družstvo. Tento závazek nemohl být zrušen dopisem žalovaného ze dne 30.1.1992, který žalovaný prohlašuje za odstoupení od smlouvy. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř.
V dovolání především uvedl, že odvolací soud rozhodoval ve věci celkem třikrát, když soud prvního stupně vytrvale odmítal splnit právně závazné závěry odvolacího soudu a vždy rozhodl o nároku znovu, aniž provedl uložené potřebné dokazování a aniž se zabýval otázkou, zda se nejedná o preferovaný (a tedy bezplatný) obor.
Dále uvedl, že za celou dobu řízení nebylo vyjasněno, z jakého právního titulu je pasivně legitimován, když se žalobcem neuzavřel žádnou smlouvu. V době zahájení studia žákyně V. žalovaný jako právní subjekt neexistoval a neexistovala ani vyhláška č. 315/1991 Sb., o kterou se žaloba opírá. Měnily se i závěry o pasivní legitimaci žalovaného, když usnesení ze dne 30.4.1998 ji založilo na ustanovení §256 obch. zák. a poté, co žalovaný namítl, že v době jeho vzniku ještě obchodní zákoník neexistoval, napadené rozhodnutí v rozporu s předchozím závěrem odvolacího soudu i s rozhodnutím soudu prvního stupně dovodilo pasivní legitimaci ze zákona č. 162/1990 Sb., a to zcela „nesprávným a neexistujícím výkladem delimitačního protokolu a jeho příloh, aniž se dovolatel mohl k tomuto právnímu závěru vyjádřit\".
Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ve které tento soud vyslovil názor, že jestliže odvolací soud předem neseznámí účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, dopouští se nesprávnosti spočívající v odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Tento právní názor pak nalezl vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1999, sp. zn. 30 Cdo 749/99. V projednávané věci proto musí vést změna právního náhledu odvolacího soudu ke kasaci napadeného rozhodnutí. Pokud by odvolací soud dovolatele s tímto změněným závěrem seznámil, nepochybně by dovolatel podal potřebná vysvětlení z účetního a ekonomického hlediska o tom, že „ostatní závazky vůči obyvatelstvu\", které dovolatel převzal, nejsou, jak se mylně domnívá odvolací soud, závazky „výslovně neřešené,\" ale ty, které byly uvedeny na účtu č. 2559 a které obsahovaly srážky ze mzdy pracovníkům družstva ve prospěch třetích osob (výživné, půjčky, pojištění apod.), nikoli však závazek, který je předmětem sporu.
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a zřejmě i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., když z dosavadních závěrů obou soudů nelze dovodit, o jaký druh vztahů se mezi účastníky jedná, neboť na jedné straně odkazují na metodiku I.v.P. ve vztahu k jednotlivým fakturám a na druhé straně pomíjí, že tato metodika požadovala pro založení požadovaného nároku hospodářskou smlouvu. Ta však nikdy uzavřena nebyla.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud zjistil ze spisu v projednávané věci, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát s tím, že mu věc vrátil k dalšímu řízení. V prvním zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně aby vyjasnil, jakým způsobem byla M. V. přijata do učiliště a zda s přihlédnutím k tvrzení žalovaného, že se jednalo o preferovaný obor, nahradil náklady na její výuku orgán, který učiliště zřídil.
123
Ve druhém zrušujícím usnesení odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nedoplnil odpovídajícím způsobem skutková zjištění tak, aby bylo možno o nároku rozhodnout. Pokud jde o základ nároku vyslovil odvolací soud souhlas se závěrem soudu okresního. Žalobce se domáhá úhrady nákladů vynaložených na přípravu učnice M. V. v souladu s §12 zákona č. 29/1984 Sb., ve znění zák. č. 171/1990 Sb. a §4 vyhlášky č. 315/1991 Sb. na základě přihlášky potvrzené Z.d.H. jako organizací, pro níž se učnice připravovala podle tehdy platného předpisu - §12 zákona č. 94/1984, školský zákon - který byl s účinností od 18.5.1990 novelizován zákonem č. 171/1990 Sb. Již za účinnosti novelizovaného předpisu vydalo Z.d.H. potvrzení, že M.V. se pro ně připravuje na budoucí povolání v učebním poměru chovatel hospodářských zvířat v SOU M.L. a téhož dne uzavřelo s M. V. a jejími zákonnými zástupci dohodu o zabezpečení žákyně po dobu tříletého studia. Tento závazek nemohl být zrušen dopisem žalovaného ze dne 30.1.1992, který žalovaný pokládá za jednostranné odstoupení od smlouvy.
Výpisem z obchodního rejstříku soud zjistil, že Z.d.H., bylo vymazáno ke dni 4.6.1991 bez likvidace z obchodního rejstříku a týmž dnem byla zapsána dvě nástupnická družstva. Podle obsahu zápisu bylo družstvo z rozhodnutí členské schůze rozděleno na dvě samostatná družstva, Z.d.H. a Z.d.N-H.J. Podle §256 odst. 3 obch. zák. přechází jmění družstva na družstva vzniklá rozdělením dnem, kdy tato družstva byla zapsána do obchodního rejstříku. Na družstva vzniklá rozdělením přechází část majetku rozdělovaného družstva určená v rozhodnutí členské schůze. Přitom každé z nově vzniklých družstev ručí za závazky, které přešly na ostatní družstva vzniklá rozdělením. Není-li v usnesení členské schůze určeno, které závazky přecházejí na které družstvo, odpovídají všechna vzniklá družstva za tyto závazky solidárně. Proto je žalovaný osobou, vůči které lze závazek uplatnit.
Dále pak odvolací soud uložil soudu prvního stupně došetřit, zda byly vyúčtované náklady skutečně vynaloženy.
V jednání před soudem prvního stupně pak žalovaný namítl, že se na přechod závazků z rozdělovaného družstva v projednávané věci nevztahuje obchodní zákoník, který ještě v době jeho vzniku nebyl v platnosti, ale zákon č. 162/1991 Sb.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého třetího přisuzujícího rozhodnutí k pasivní legitimaci žalovaného uvedl, že tato legitimace vyplývá z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.6.1991, sp. zn. Dz 1118, kterým byl povolen zápis výmazu Z.d.H. do podnikového rejstříku, po jeho rozdělení na dvě družstva, a to Z.d.N.H.J. a Z.d.H., zapsané v podnikovém rejstříku pod Dz 12. Dále pak ze zásad, podle kterých se dělilo Z.d. z 31.5.1991 (dále jen „Zásady\"), které schválila členská schůze dne 31.5.1991, ze kterých je zřejmé, že podle účtu 2559 převezme závazky tam uvedené žalované družstvo. U citovaného účtu je přitom v Zásadách uvedeno „ostatní závazky vůči obyvatelstvu - zůstatky převezme ZD H. s výjimkou dlouhodobých závazků členů ZD J.\" A konečně soud prvního stupně odkázal na Listinu delimitace (delimitační protokol) Z.d. se sídlem v H. z 19. 7. 1991, ze které je podle jeho závěru zřejmé, že byly respektovány shora citované zásady. Všechny uvedené důkazy řádně provedl odvolací soud na jednání dne 17. 2. 1998 a žalovaný tedy měl možnost se k jejich provedení vyjádřit.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že pasivní legitimace žalovaného vyplývá z jeho právního nástupnictví po Z.d.H., když členská schůze tohoto družstva dne 31.5.1991 rozhodla, že „ostatní závazky, t.j. výslovně neřešené, převzalo Z.d.H. ,\" nevyslovil právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, ale pouze nad rozsah odůvodnění soudu prvního stupně výslovně citoval postup při převzetí závazů z účtu 2559, který označil soud prvního stupně jako právní důvod pasivní legitimace žalovaného zatímco soud prvního stupně se spokojil odkazem na číslo tohoto účtu. Odvolací soud se tedy nedopustil nesprávnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 spočívající v odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, když odvolatel měl možnost namítat v odvolání nesprávnost uvedeného závěru obsaženého již v rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu je ještě třeba dodat, že Zásady, ze kterých oba soudy vycházely, jsou založeny ve spisu, takže měl dovolatel možnost se s nimi seznámit, a že odvolací soud jimi řádně provedl důkaz jak shora uvedeno.
Z uvedeného také vyplývá, že soud prvního stupně již nezaložil své rozhodnutí na ustanovení §256 obch. zák. jak namítá dovolatel.
Důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proto není naplněn. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolání ostatně přípustné i proto, že rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu, není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\". (Shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci však není naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když soud prvního stupně rozhodl ve všech svých rozhodnutích stejně a odvolací soud mu věc vracel pouze k doplnění skutkového stavu. A konečně není naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává odvolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
124
Žalovaný požádal o připuštění dovolání k otázce, zda se mohl stát povinnou osobou k závazku, který v době jeho vzniku neexistoval. To je otázka, která může mít význam pouze pro projednávanou věc, nelze ji však považovat za významnou z hlediska obecného dopadu do předmětu jiných obdobných sporů. Z toho pak vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolací soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ani netvrdil, není dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně způsobil, že Nejvyšší soud odvolání odmítl a ze spisu se nepodává, že by žalobci, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. května 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
předsedkyně senátu