ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2697.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2697/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně: I. S., zast. advokátem, proti žalovanému: P. D., o Kč 196.800,- s přísl., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1564/96, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, č.j. 29 Cdo 387/98 - 65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 1998, č.j. 7 C 1564/96 - 51 vyhověl žalobě znějící na zaplacení částky Kč 205.400,- s přísl. v rozsahu částky Kč 196.800,- s přísl., když ve zbývajícím rozsahu usnesením vyhlášeným na jednání dne 16. 4. 1998 připustil omezení žaloby. Současně přiznal náhradu nákladů řízení úspěšné žalobkyni. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi částkou Kč 600.000,-, kterou žalobkyně jako objednatelka podle smlouvy o dílo ze dne 3. 1. 1996 zaplatila žalovanému jako zhotoviteli ve formě sjednaných záloh na cenu díla, a částkou představující hodnotu skutečně provedených prací na nedokončeném díle. Na základě provedených listinných důkazů a výpovědí účastníků a svědků dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný dílo podle platně uzavřené smlouvy řádně a včas nedokončil, když provedl práce pouze v hodnotě 403.200,-, přičemž na zálohách obdržel od žalobkyně částku Kč 600.000,-. Protože žalobkyně přeplatila žalovaného o Kč 196.800,-, vyhověl soud prvního stupně žalobě v tomto rozsahu včetně požadovaného příslušenství.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky Kč 196.800,- s přísl. zamítl, přičemž žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nelze mít za prokázané, že smluvní vztah mezi účastníky založený smlouvou o dílo, zanikl. Ke splnění závazku podle ust. §324 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nedošlo a žalobkyně neprokázala, že by od smlouvy odstoupila nebo že by se účastníci dohodli na omezení rozsahu díla. Naopak žalobkyně postupovala v rozporu s ust. §550 obchodního zákoníku, když dokončení díla zadala jinému zhotoviteli a znemožnila tím žalovanému dílo dokončit. Odvolací soud dále konstatoval, že za situace, kdy sjednaná cena díla činila Kč 847.164,30 a hodnota nedokončených prací Kč 97.650,-, neměl žalovaný co vracet, přičemž hodnota provedených prací Kč 403.200,-, z níž vycházel soud prvního stupně, byla určena pouze nijak nedoloženým odhadem. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Dovoláním ze dne 8. 3. 1999 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, aniž by tento důvod v tomto podání konkretizovala či jakkoli obsahově vymezila.
V podání ze dne 12. 7. 1999, nadepsaném jako „Odůvodnění dovolání\", upřesnila dovolatelka uplatněný dovolací důvod tak, že odvolací soud neřešil daný spor v souladu se zákonem, neboť úprava smlouvy o dílo mezi podnikateli je v obchodním zákoníku komplexní, přičemž ust. §550 obchodního zákoníku není na daný případ použitelné. Dovolatelka vytýkala odvolacímu sodu, že zvolil zjednodušený přístup k posouzení daného problému, když řešil spor jen z hlediska odstoupení od části plnění ze smlouvy o dílo, přičemž úkon odstoupení mohl mít i ústní formu.
V tomto doplňujícím podání dovolatelka dále dovozuje, že z výslechu žalobkyně i z vyjádření žalovaného lze dospět k závěru o existenci dohody účastníků o omezení rozsahu díla podle ust. §549 odst. 1 obchodního zákoníku a v tomto směru poukazuje na nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. V závěru dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání v podání ze dne 28. 4. 1999, ve kterém trval na tom, že žalobkyně řádným způsobem od smlouvy neodstoupila. I když dílo pro chybějící zářice nebylo dokončeno, zajistil žalovaný vypracování příslušných revizních zpráv, aby mohlo být dílo uvedeno do trvalého provozu a následně zkolaudováno. Napadl cenový odhad nedokončeného díla, ze kterého vycházel soud prvního stupně a tvrdil, že poskytnutá záloha kryje hodnotu provedených prací.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání z hlediska ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb. podle níž se toto dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů (dále jen o. s. ř.) a konstatoval, že dovolání bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v uvedených ustanoveních.
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Při své přezkumné činnosti Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda předcházející řízení netrpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Takové vady se ze spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Soudu prvního stupně lze sice vytknout pochybení v tom, že omezení žalobního nároku ze strany žalobkyně neposoudil jako částečné zpětvzetí žaloby a řízení v odpovídající části nezastavil za podmínek ust. §96 o. s. ř., tato vada však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ust. §242 odst. 3, věty prvé o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle ust. §242 odst. 4, věty prvé o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
Je nepochybné, že dovolatelka v dovolání ze dne 8. 3. 1999 a ani po dobu trvání lhůty k dovolání (§240 odst. 1, věta prvá, o. s. ř.) neuplatnila dovolací důvod uvedený ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., totiž že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což namítla až po uplynutí této lhůty v podání ze dne 12. 7. 1999. Proto dovolací soud nemohl k tomuto opožděně uplatněnému důvodu ve smyslu ust. §242 odst. 4, věty prvé, o. s. ř. přihlížet. Nejvyšší soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu napadený v celém rozsahu pouze z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., a to z hlediska námitek, jakými jej dovolatelka obsahově vymezila ve svém doplňujícím podání, jímž ze své iniciativy odstranila vadu dovolání spočívající v nedostatečném věcném vymezení tohoto dovolacího důvodu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Z hlediska právního posouzení je podstatou sporu otázka existence právního titulu (důvodu), který by založil žalobní nárok žalobkyně na vrácení zálohy, zaplacené na cenu díla podle ujednání ve smlouvě o dílo. Zatímco v rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, v čem tento soud právní titul žalobního nároku, kterému vyhověl, spatřoval, vyplývá z napadeného rozsudku, že si odvolací soud tuto otázku jako zásadní položil. Usoudil, že právní důvod pro vrácení části poskytnuté zálohy by byl dán pouze v případě zániku nebo změny smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo, v důsledku čehož by žalobkyni vzniklo právo na majetkové vypořádání v souvislosti se zaplacenou zálohou. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že k zániku závazku ze smlouvy splněním podle ust. §324 odst. 1 obchodního zákoníka nedošlo, přičemž nebylo prokázáno ani odstoupení žalobkyně od smlouvy, ani dohoda o omezení rozsahu díla. Proto pokud v této souvislosti posoudil dovolací soud žalobu jako nedůvodnou, nelze mu vytknout v takovém právním posouzení žádné pochybení.
Z výše uvedeného je též zřejmé, že námitka dovolatelky o tom, že odvolací soud se zabýval při řešení problému pouze odstoupením od smlouvy, neodpovídá skutečnosti.
Oprávněná je ovšem námitka, že ust. §550 obchodního zákoníku se na daný případ nevztahuje a že úprava smlouvy o dílo v obchodním zákoníku je komplexní, čímž měla dovolatelka zřejmě na mysli nesprávnou aplikaci ust. §641 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odvolacím soudem. Tato ustanovení však odvolací soud nesprávně použil nikoli při posouzení žalobního nároku žalobkyně, nýbrž při upozornění na porušení povinností ze strany žalobkyně a na vznik možného nároku žalovaného proti žalobkyni. Právní pochybení odvolacího soudu v uvedeném případě však nic nemění na jeho správném závěru o nedůvodnosti žaloby z důvodů shora uvedených, které odvolací soud správně právně posoudil.
Nejvyšší soud proto konstatoval, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak, jak jej dovolatelka svými námitkami obsahově vymezila, nebyl naplněn.
Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, musel dovolání podle ust. §234b odst. 1, věty před středníkem, o. s. ř. zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ust. §142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. §243c o. s. ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová