ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2757.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2757/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. R. R., jako správce konkursní podstaty úpadce S., a.s. proti žalovanému K., a.s., o zaplacení částky 771.291,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 8 Cmo 206/98-38, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 8 Cmo 206/98-38, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 36 Cm 105/96-18 a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 1999, č.j. 8 Cmo 206/98-38 změnil ve výroku I. b) a I. c) rozsudek Krajského obchodního soudu ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 36 Cm 105/96-18 tak, že žalobu do částky 644.287,- Kč zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud dále ve výroku I. a) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 41.305,68 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že žalobce poskytnul žalovanému plnění bez právního důvodu tím, že mu dne 4. 7. 1991 podruhé zaplatil fakturu znějící na částku 644.287,- Kč. Žalobce se na žalovaném domáhal vydání tohoto neoprávněného majetkového prospěchu.
Jelikož žalovaný namítnul promlčení nároku, zabýval se odvolací soud touto námitkou. Podle odvolacího soudu se žalobce o získání neoprávněného majetkového prospěchu dozvěděl již dne 4.7.1991, kdy částku 644.287,- Kč žalovanému bez právního důvodu zaplatil. Jelikož žaloba byla podána až v roce 1995, jeho právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu se promlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené v ustanovení §131b odst. 2 hospodářského zákoníku (dále jen „h. z.\").
Odvolací soud tak – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalovaného se žalobce dozvěděl až dne 21. května 1994 – považoval právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu za promlčené a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 644.287,- Kč zamítl.
Včas podaným dovoláním napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. b) a I. c) a II. Při vymezení dovolacích důvodů odkázal žalobce na ustanovení §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
V dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud vycházel ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaný neoznačil důkazy, že by se žalobce dozvěděl o existenci neoprávněného majetkového prospěchu dříve. Naopak žalobcem označené důkazy nasvědčují závěru, že se žalobce dozvěděl o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu až dne 31. května 1994. Závěr odvolacího soudu, že se žalobce dozvěděl o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu již dne 4. července 1997, nemá podle dovolatele oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí současně podle žalobce spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť je v rozporu s ustanovením §131b odst. 2 h. z., které o právu na vydání neoprávněného majetkového prospěchu stanoví, že promlčecí lhůta činí dva roky od dne, kdy se poškozený dověděl o neoprávněném majetkovém prospěchu a o tom, kdo ho získal. Odvolací soud v rozporu se zákonem stanovil počátek této lhůty na den 4. 7. 1991, kdy došlo k zaplacení sporné částky. Podle žalobce odvolací soud v rozporu s tímto ustanovením přisvědčil názoru žalovaného, že pro počátek lhůty je rozhodný již den, kdy se žalobce mohl či měl dovědět o tom, že na jeho úkor došlo k získání neoprávněného majetkového prospěchu a kdo jej získal.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 6. 1999 k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné z důvodů absence dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Žalovaný se domnívá, že předložil dostatek důkazů svědčících o tom, že žalobce zjistil přeplatek již v roce 1991, kdy měl žalobce podle tehdy platné vyhlášky FMF č. 23/1990 povinnost provést průběžnou účetní kontrolu ke dni 31.7.1991 a dále také vyhotovit účetní závěrky ke dni 31.12.1991. Žalovaný dále uvedl, že důkazní břemeno nese žalobce, který dosud neprokázal, že nevěděl o dvojí úhradě již v roce 1991.
Žalovaný také nesouhlasil s námitkou žalobce o nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud aplikoval na řádně zjištěný skutkový stav příslušná ustanovení hospodářského zákoníku, když vycházel z toho, že pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je rozhodující okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že se na jeho úkor žalovaný obohatil.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud vydal usnesení, kterým by dovolání žalobce odmítl dle ust. §243 odst. 4 o. s. ř. resp. aby vydal rozsudek, kterým by dovolání podle §243a odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13.9.2000, čj.40 K 40/2000 - 164 byl prohlášen konkurs na majetek žalobce a tím došlo k přerušení dovolacího řízení, vyzval oprávněné osoby, aby případně podaly návrh na pokračování v řízení.
70
V podání z 29. 1. 2001 správce konkursní podstaty žalobce Ing. R. takovýto návrh podal a proto dovolací soud podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., ve znění novel, v dovolacím řízení pokračoval.
Nejvyšší soud České republiky posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\") a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a má všechny zákonem stanovené náležitosti.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil v dovoláním napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání také důvodné.
Ze skutkových zjištění, jež dovoláním nebyla zpochybněna, provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že žalobce poskytnul žalovanému plnění bez právního důvodu, když dne 4.7.1991 zaplatil žalovanému částku Kč 644.287,- Kč.
Podle ustanovení §123 odst. 1 h. z., jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, který jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány.
Podle ustanovení §131b odst. 2 h. z. činí promlčecí lhůta práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se ten, na jehož úkor někdo získal neoprávněný majetkový prospěch, o této skutečnosti dozvěděl. Toto právo se však promlčí v objektivní promlčecí lhůtě deseti let ode dne, kdy k neoprávněnému majetkovému prospěchu došlo.
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] Žalobce uvedené spatřuje v tom, že odvolací soud přisvědčil názoru žalovaného, že pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je rozhodný den, kdy se žalobce mohl či měl dozvědět o tom, že žalovaný získal na jeho úkor neoprávněný majetkový prospěch.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu tímto nedostatkem netrpí. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku (str. 5, první odstavec), Vrchní soud správně vycházel z §131b odst. 2 h. z., podle kterého je rozhodující okamžik, kdy se žalobce o majetkovém prospěchu žalovaného dozvěděl, nikoliv snad mohl či měl dozvědět. Také v navazujícím odstavci odvolací soud jednoznačně konstatoval, že se žalobce dozvěděl o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu.
Dovolací soud se však bez dalšího neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce se o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu dozvěděl již dne 4.7.1991, tedy v ten stejný den, kdy byla částka 644.287,- Kč žalovanému bez právního důvodu zaplacena.
Toto skutkové zjištění nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. V průběhu řízení z provedených důkazů ani z přednesů účastníků tato skutečnost nevyplynula, ani jinak nevyšla za řízení najevo. Ani žalovaný přitom ve svých přednesech a návrzích netvrdil a nenavrhoval důkazy směřující k tomu, že by rozhodným datem pro běh promlčecí lhůty práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu byl již první den jeho získání.
Pokud jde o toto skutkové zjištění, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakých důkazů tento závěr dovodil a omezil se na konstatování této skutečnosti. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku také nevysvětlil, jak ke svému závěru dospěl s ohledem na konkrétní zjištění okolností daného případu ověřených příslušnými důkazy. To znemožňuje posoudit správnost závěrů odvolacího soudu učiněných v této otázce a tím je v této části rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Dovolacímu soudu za těchto okolností nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c), neboť si odvolací soud nezajistil v náležitém rozsahu odpovídající skutkové podklady pro příslušné právní posouzení věci.
Pokud byl dovoláním též napaden výrok I. c) a výrok II. rozsudku odvolacího soudu o snášení nákladů odvolacího řízení, není v této části dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že se ruší rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. b) věci samé, je třeba zrušit i související výroky II. o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto podle §123, §131b odst. 2 h. z., §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. b) a §243b odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž bude nutné při respektování povinnosti účastníků provést dokazování ke zjištění okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o existenci neoprávněného majetkového prospěchu.
O návrhu na odložení vykonatelnosti nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Jelikož však předmětem dovolacího řízení byla částka 644.287,- Kč, ze které byl již řádně vybrán soudní poplatek dle č.l. 50, nelze za součást nákladů řízení o dovolání žalobce považovat soudní poplatek zaplacený dle č.l. 53 (5.080,- Kč); tento přeplatek musí být dovolateli vrácen.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
71
V Brně 25. dubna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová